Babičkovská dýně

9. října 2018 v 9:06 | Janinka |  Tvoření - podzimní

Letos, pod vlivem mediální masáže, jsem se poprvé rozhodla uvařit dýňovou polévku. Koupila jsem na ní překrásnou muškátovou dýni, k tomu další ingredience, které prý zaručeně způsobí strávníkům explozi chuťových buňek a dala se do díla. Pečlivě jsem vydlabala dýni (protože jsem žena praktická a slupku jsem chtěla použít na podzimní tvoření) a pak podle superúža receptu polévku uvařila. Výsledek mě opravdu překvapil - překrásně voněl a vypadal jako svíčková. Škoda, že tak i nechutnal. Polévková omáčka skončila v odpadní rouře, ale toho Bohdá nebude, aby Janinka z boje utíkala a házela dýni do žita. Gurmánským pokusům není zdaleka konec, polovičák mi ze svých cest přivezl osvědčený recept od paní domácí, po jejíž pikantní dýňové polévce s klobáskou se může utlouct.

No, tak alespoň že mi zbyla ta vydlabaná slupka na to tvoření. Hezky jsem si s ní vyhrála, vyřezala, nazdobila. Kráska to byla. Ale vy ji v denním světle bohužel neuvidíte. Ono když si vzpomenete vyfotit ji až po několika dnech a poté, kdy v ní hořela svíčka, má taková dýně do krasavice daleko. Postupná deformace proběhla v několika fázích, rozštěpem horního patra počínaje, přes ztrátu jediného zoubku a zapomenutím vložit si do úst zubní náhradu konče. No nic, ve tmě se to ztratí. Neztratilo. I v té tmě vypadala v poslední fází svého života jako to největší ubožátko ze všech. Letos nám prostě ta dýňová spolupráce tak úplně neklapla Usmívající se.

Den první
Jediný normální obrázek letošní dýně...

 

Krásný den

1. října 2018 v 18:37 | Janinka |  Zákaznické špeky

Další příhoda do rubriky "Zákaznické špeky" je tu a já ji raději zapisuji hned, abych náhodou nezapomněla. I když... v tomto případě bych možná zapomněla i ráda. Takový neprávem nas...upený zákazník se objevuje celkem často, většinou ale za pomoci diplomacie a vstříného jednání problém společně se zákazníkem zlehčíme, pohřbíme a nakonec se loučíme s chacha úsměvem jako dva staří dobří známí. Tentokrát se to ale trochu nepovedlo. No, nepovedlo se to trochu víc. Skoro bych řekla, že se to i podělalo.

Dotazník

25. září 2018 v 8:41 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová

Milí blogoví přátelé,

tento článek je tak trochu netradiční a já jen doufám, že se nebudete zlobit, když pro tentokrát nepolechtá vaši bránici, nepoškádlí chuťové buňky a dokonce ani nepotěší vaše oko. Nedělám takové věci často a vlastně si nepamatuji, kdy a zda vůbec, ale ráda bych vás poprosila o pomoc. Svou prosbu jsem již zveřejnila na FB účtu a její znění vám teď servíruji ve stejném znění zde:

Ahoj lidi, v synově škole probíhá experiment do hodiny "Výchova ke zdraví" (jo, fakt se to tak jmenuje Smějící se) a on se svou skupinkou dostal za úkol vytvořit dotazník týkající se lidské psychiky a posbírat informace od co nejvíce účastníků. Protože je to hoch inteligentní, dotazník naprogramoval a já mám na vás velkou prosbu - zda byste si nenašli minutu na vyplnění, případně na sdílení. Čas máte do poloviny října a dotazník najdete zde: http://formularppsychika.wz.cz. Moc vám všem děkuji! Usmívající se
 


Spider-Man v Liberci

19. září 2018 v 13:51 | Janinka |  Blejskavá

V tomto týdnu se v mém rodném městě na náměstí před radnicí odehrává nevídaná událost - Pražský karneval světel. Všude samá světýlka, žárovičky, spousta stánků, kouzelný historický kolotoč a báječné atrakce, hotový lunapark! Jenže tu něco nehraje. Proč si nemůžu ve stánku koupit preclíček? Proč je PRAŽSKÝ karneval zrovna v LIBERCI? Co je to za sousoší na kašně a kam se poděl náš Neptun? Proč se na náměstí nedostanu v noci, kdy ta světýlka svítí nejvíc? A proč je na všem napsáno "zákaz vstupu" a skrývá se to za plotem?

A tak jo, nebudu vás už dál natahovat, jsou to všechno jen velice realistické kulisy. Po natočení úspěšného seriálu o Albertu Einsteinovi filmaři opět zavítali do Liberce a natáčí zde scénu do nového amerického trháku, velkofilmu Spider-Man: Far From Home. Tedy... oficiálně se tu natáčí film s krycím názvem "Bosco", ale i vrabci na střeše si cvrlikají historky o tom, že se v Čechách pohybuje režisér předchozího dílu Spider-Man: Homecoming a že hlavní představitel pavoučího muže, hollywoodská hvězda Tom Holland, právě dotočil scény k filmu na Karlově mostě Usmívající se.

Zajímavosti a informace:

- natáčení má představovat davovou scénu ze slavnosti hudby a světla v Praze
- děj filmu by měl pojednávat o cestách hlavního hrdiny, mladého Petera Parkera, po Evropě
- film má na svědomí studio Sony a v Liberci se jedná o jednu z největších filmových produkcí za několik let
- Neptunova kašna byla kvůli natáčení skryta pod kulisu sousoší
- z prostoru před radnicí byla dočasně odstraněna socha bronzového jezdce na koni
- natáčí se pouze ve večerních a nočních hodinách
- po dvou natáčecích dnech v Praze se dnes, tedy 19.září, štáb přesouvá z Prahy do Liberce, kde by měl zůstat do 29. září
- Benešovo náměstí před radnicí bude po dobu natáčení uzavřeno od večerních 18.00 do ranních 07:00, stejně tak přilehlá Železná ulice
- ve filmu si zahraje několik stovek komparzistů, převážně z Liberce a okolí
- štáb má v České Republice během 14 natáčecích dní utratit v přepočtu čtvrt miliardy korun
- světovou premiéru by měl mít film 5. července příštího roku

A nakonec něco málo ze zákulisí...


Patnáctileťák

16. září 2018 v 9:47 | Janinka |  Patlám dortíky

Když jsem začínala psát své první blogové články, prvorozený Míša byl v posledním ročníku mateřské školy a druhorozený Matýsek se ještě nenarodil a měl u mě třetím měsícem přechodné pupkové bydliště. Z Matěje je dnes "hustej a životem protřelej" třeťák, kterému táhne na devátý rok a z Míši gymnazista s velice veselou pubertou, který stihl přerůst 99% příbuzenstva a se kterým jdeme příští týden pro občanku, protože mu bude zítra patnáct. Jsou to fajn kluci a je s nimi neuvěřitelná sranda, ale občas mě stejně tak zvláštně zabolí u srdce, když si vzpomenu, jací to byli drobečkové s ručkou velkou jako malá švestka.

Konec sentimentu, je čas na zábavu, takové patnáctiny se musí pořádně oslavit. A co by to bylo za oslavu bez dortu, že jo Usmívající se. Letošní patnáctileťák mi dal pěkně zabrat, obzvláště výběrem tématu, až jsem nakonec rezignovala a nechala oslavence, ať si vybere sám. Motiv mi vytiskl a jako bonus upekl piškotový korpus a pomohl s krémem. No nebudu vám lhát, pomohlo mi to moc. Většinou si totiž beru před oslavou den dovolené, tentokrát to ale pracovně nešlo a já byla za každou pomoc moc ráda, protože času opravdu nebylo nazbyt.

Na složení dortu neměl Míša nijaké zvláštní požadavky, jen aby byl ovocný. No tak ho má. Kulatý, tříkilový, piškotový, malinovou zavařeninou promázlý, poctivou dávkou malin prosypaný, lehounkým vanilkovým krémem naplněný a téměř nahatý, jen peřinkou z potahové hmoty zdobený... Usmívající se


Obsluha

11. září 2018 v 19:16 | Janinka |  Zákaznické špeky

Pracuji v obchodním řetězci už léta a ačkoliv není obsluha či kontakt se zákazníkem mou primární náplní práce, nelze se jí v rámci reorganizace, která postihla i naší firmu, vyhnout. Mně to ale nevadí, lidi mám ráda a tajně doufám, že snad i oni mají rádi mě. Třeba takový "štamgast" pan Vaníček se svým "Uctivě ruku líbám, milostpaní, přeju krásnej den" mi dokáže rozjasnit i ten nejblbější den, kterých bývá sice jen velmi málo, ale občas se zkrátka zadaří. Opakem pana Vaníčka jsou zákazníci, jejichž, byť jen teoretická existence, je pro mě noční můrou. No a pak je tu ohromný houf zákazníků "něco mezi". Všichni dohromady tvoří velice zajímavou směsici, kterou bych doporučila každému budoucímu psychologovi/psychiatrovi jako studijní materiál.

Minulý rok jsem se rozhodla, že si své příhody budu zapisovat a protože se mi jich pár nastřádalo, občas se o ně s vámi podělím. V někerých případech by totiž byla veliká škoda, kdybych si je nechala jen pro sebe Smějící se.

Bude to dobrý?

8. září 2018 v 14:17 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová

Poslední blogový týden byl velice náročný. Když budu hodně slušná, použiji výraz na palici, ovšem tomu, co se dělo, bych se nebála přiřadit výrazivo mnohem jadrnější. Doba strávená u čtení článku se výrazně prodloužila, neboť přidat komentář byl skutečně nadlidský výkon. A když už se to po hláškách typu "Doba pro přidání komentáře již uplynula", "Komentář nelze přidat, zkuste to prosím později" a pecce nakonec "Nelze vkládat duplicitní komentáře", konečně podařilo, nešlo na něj zase odpovědět, protože byl "smazaný", případně zmizel úplně i se všemi dalšími bratříčky. Po desítkách takovýchto nepovedených pokusů jsem zjistila, že se mi objevil tik v oku a proto jsem se v zájmu zachování zdravého rozumu rozhodla vykašlat se na psaní článku a opustit dočasně blogové vody. Včera jsem se po několika dnech odvážila nakouknout. Kromě toho, že jsem konečně viděla u posledního článku všechny komentáře a nejen první tři, vykouklo na mě tohle...


Děkuji tedy po mně příchozímu 777777 návštěvníkovi za to, že si v tak brzkou ranní hodinu našel cestu na mé stránky a posílám mu neviditelný metál. Milý návštěvníku, užij si ho, neboť ho tu uděluji zřejmě naposled. Já vám totiž mám hrozné dilema...

Zimní donuty

31. srpna 2018 v 17:56 | Janinka |  Vaření s dětmi a pro děti

"Mamííí, můžeme si udělat donuty? Prosííím!"

Vidina koblížků smažících se v rozpáleném oleji a vidina sama sebe škvařící se ve čtyřiceti stupních u rozžhaveného sporáku ve mně vzbudila vlnu upřímného a nefalšovaného nadšení a veselí, jen při té představě mi začaly téct po zádech radostné čůrky potu.

"Ale to víš, že jo, co byste nemohli..."

No nejsem já blbá?!?!

Donuty jsme si vyladili do zimního stylu a trochu se zchladili alespoň při tom zdobení. Kuličky z lahviček se mi ještě dva týdny potom záhadně objevovaly na podlaze a pokaždé tak pěkně křuply, ale co by pro ta dítka jeden neudělal... Usmívající se


Jindřich Kašpar de Sarth

17. srpna 2018 v 14:18 | Janinka |  Moji pra...předkové
Málokdy se genealogovi stane, že při pátrání po svých kořenech narazí na informace, u kterých mu tlak vystřelí někam k Marsu a musí si třikrát promnout oči, jestli se třeba náhodou nespletl. Tento stav mívá o to horší průběh, pokud se genealog o svém předkovi ze 16. století během chvíle dozví téměř všechny informace z jeho života i přes to, že v té době byly matriční zápisy vzácností a že to nebyl král Smějící se. Představuji vám zatím největší celebritu z mého rodokmenu, která předstihla i porodní bábu Dorotu, železáře, slévače a stavitele první vysoké pece v českých zemích - Jindřicha Kašpara de Sarth. A protože o něm, i přes jeho nesporný přínos v oblasti železářství a slévárenství, najdeme v internetových vodách jen velmi málo zmínek, jako jeho krev cítím potřebu to napravit Usmívající se.

Šnečí vandalové

12. srpna 2018 v 8:11 | Janinka |  Blejskavá

Vždy jsem si myslela, že aktuální vyžranou, vytrhanou a rozmočenou podobu reklamní plochy na naší autobusové zastávce mají na svědomí pubertální vandalové. Sice jsem si nedovedla (nebo možná raději nechtěla) představit, jakým způsobem k takovému výsledku došli, pravdu jsem ale asi měla. I když se přiznám, že podoba výrostků mě skutečně zaskočila... Smějící se

My rádi papír žereme
plakáty rádi máme
zda-li pak je vysere..
ééé, pardon, vykakáme?


Ledulák

6. srpna 2018 v 20:34 | Janinka |  Tvoření - s dětmi

Naše letní dovolenkové tvoření by mohlo leckomu navodit pocit, že jsme se doma asi hodně nudili. Opak je ovšem pravdou a jako bonus jsme se k tomu všemu ještě vařili (zdravě, ve vlastní šťávě!). A protože to horko nám už vážně lezlo na mozek, rozhodli jsme si ho trochu zpříjemnit. Ledulákem Usmívající se.


Nepovedené zatmění

1. srpna 2018 v 10:57 | Janinka |  Blejskavá

Celý den bylo horko a pošmourno, větší či menší mraky si hrály na honěnou a tak to vypadalo, že celé těšení na zatmění Měsíce přijde vniveč. Po západu slunce se začala obloha lehce protrhávat a kolem desáté hodiny večerní byla jako vymetená. Kdybych se hodně snažila, mohla bych vidět i večeřící mimozemšťany ve vzdálené galaxii, tak bylo jasno. Jen na špatné straně oblohy...

Tam, kde by mělo být údajné zatmění, se mračna slila v jednu velikou neforemnou převalující se hmotu a tak bylo načase přestat fňukat, že ten závěr dovolené fakt nevyšel, sbalit fidlátka a jít spát. Vesnička, ve které jsme pobývali, se ale Budíkov nejmenuje pro nic za nic. Psi štěkající na všechny, na všechno a nejlépe v noci a výskající půlka dědiny (zřejmě se zrovna protrhla obloha), která měla zatmění Měsíce jako letní kino, udělali své. Jen trochu pozdě...

Po červené barvě Měsíce nebylo ani památky, občas se přes něj převalila mlhavá skvrna, a když už se obloha konečně vyjasnila, byl to jen docela "obyčejný" úplněk ve hvězdném závoji, na kterém se nejvíce třpytil Mars...

Světlohrátky

25. července 2018 v 8:41 | Janinka |  Blejskavá

To vám takhle jednou po ránu vykouklo zpoza hor sluníčko a v cestě mu zrovna stály dvě plastové lahve, skleněná deska stolu a vařečka. Inspirace jako vyšitá, tomu prostě nešlo odolat...Usmívající se


Okno

20. července 2018 v 15:01 | Janinka |  Blejskavá

Když jsme se před pěti lety stěhovali do nového, překvapilo nás, jak mají obyvatelé domu vymakaný úklidový řád. Co, kdy, kde, jak, odkud až kam, takový manuál pro blbečky, napadlo mě tehdy. No jo, ale když si ten manuál pro blbečky někdo nepřečte (jako já první rok), tak třeba ani neví, že jednou z jeho stopadesáti povinností je umýt alespoň jednou za dva roky na svém patře okno. Chybu jsem následující rok napravila a achala pokaždé, když jsem kolem čerstvě umytého okna prošla, protože mytí těch skleněných obrů upřímně a z celého srdce nenávidím a tudíž se tato činnost dá v mém případě označit za heroický výkon. Nadšení mi ale nevydrželo dlouho, mou radost při každé cestě kolem kazilo patro pod námi, jehož okno i za jasného slunného dne budilo dojem, že se venku převalují těžká tmavá mračna.

Tenkrát po nastěhování jsme si taky říkali, že do domu vneseme svěží vítr a snížíme věkový průměr jeho osazenstva. To se nám skutečně povedlo a díky našim dětem jsme ho srazili asi na 50. Snižování však pokračovalo i bez našeho přičinění dále, protože neuplynulo ani pár měsíců a náš vchod měl o dva nájemníky méně. Do nebe odešla hodná a pořádkumilovná paní bydlící pod námi a věčně hartusící pán bydlící hned vedle ní. Byt po paní pořádkumilovné koupil mladý pan inženýr, bohém a světák, který by asi špinavé okno nepoznal i kdyby na něm měl přilepený nos. Paní po bručounovi ubývalo rapidně sil, což se při věku +/- 85 dá očekávat a když skončila v nemocnici a už se nevrátila, její byt dostal nového nájemníka. Tedy nájemnici. Byt obsadila překrásná mladá slečna, která nejspíše vlivem častých pijatyk oslepla a ani ona tak nemohla špinavé okno vidět. A tak se stalo, že souhrou všech náhod a okolností okno na chodbě několik let nikdo neumyl. Až... na něm jednou někdo nechal panu inženýrovi a mladičké slečně vzkaz...

Pracovní momentky II...

15. července 2018 v 17:22 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová

...aneb mám novou kancelář.

Mříž

Po přestavbě firmy máme s kolegyní místo malého kamrlíku se zářivkami krásnou novou prostornou kancelář s oknem.

"Ty hele, proč mám na okně mříž?"
"No, to je podle normy, mříž musí být na každém okně..."
"Aha. A co když tu začne hořet?"
"Jani, vždyť tady máš krásný nový protipožární dveře, ty nejmodernější! Neboj, oheň zůstane za dveřma!"
"Aha. No, ale když tu mám ze dvou stran sádrokartonovou stěnu, tak mi to je asi houby platný, co?"

Ještětka

7. července 2018 v 19:55 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová

Když jsme se před pěti lety stěhovali do nového bydlení, nechali jsme si v celém bytě udělat plovoucí podlahu. Dlouho jsem nemohla přijít na to, jak jí co nejeefektivněji udržovat, až jsem narazila na "úklidové botky". Za tímto vznešeným názvem se skrývají obyčejné bačkory z takzvané sasanky, materiálu, který se používá na prachovky všech možných tvarů a barev. Botkami jsem tedy vybavila členy rodiny a byli jsme všichni spokojení, je v nich teplo, nedělají kravál a přitom ještě čistí podlahu. Ovšem životnost této pomůcky není neomezená a já si tak musela u jedné nejmenované firmy objednat nové. Potud vše v pořádku. S botkami mi ale domů přišel i reklamní katalog, ze kterého se dosud nemohu vzpamatovat. Na katalogy jsem expert, co můžu, rozeberu, o čemž jste se už mohli přesvědčit v článku "Gastronomické hovado" Smějící se, ovšem z toho, co na mě vykouklo tentokrát, budu mít ještě dlouho noční můry.

Dort k výročí

3. července 2018 v 8:36 | Janinka |  Patlám dortíky

Nejnovější přírůstek do patlavé rubriky je pro mě netradiční prvotinou hned dvakrát. Zaprvé díky číslu, které jsem na dortu ještě nikdy neměla a zadruhé tématem, které je v mém patlání novinkou. Dorty k této příležitosti se dělají většinou párkrát za život. Možná pětkrát, šestkrát a když se hodně zadaří, tak třeba i sedmkrát. Ano, je to dort k výročí a pokud tu na blogu vydržíte vy i já, další dekádu přežijeme ve zdraví a doma to bude šlapat jako doposud, další dort uvidíte za deset let. Nebojte, bude to cobydup Smějící se.


Můj školní deníčku VII.

29. června 2018 v 14:28 | Janinka |  Můj školní deníčku

Na konci školního roku, během něhož jsem rubriku ostudně zanedbávala, symbolicky přidávám poslední letošní perličky...

Výtvarná výchova

Matěj bude mít na vysvědčení z výtvarné výchovy ve druhé třídě dvojku. Poslední dílko mu paní učitelka zmačkala (omlouvám se za původní formulaci "roztrhala", zřejmě byl obrázek "jen" zmačkán), vyhodila do koše a nechala ho, aby obrázek znovu předělal.

"Maminko, a já to měl zrovna tak hezký..."

Je mi to líto, paní učitelce jsem na třídních schůzkách řekla svoje (a ohledně výtvarné výchovy jsem překvapivě nebyla sama), nicméně účinek to nemělo žádný. Známkování stylem procházení uličkou a vyřknutí ortelu bez pořádného prohlédnutí obrázku u mě nemá opravdu vůbec žádnou váhu. A tak přesvědčuji Matýska, že mi je jedno, co má na vysvědčení, důležité je, co si myslím já a pro mě jsou prostě jeho výtvory a malůvky pecka Usmívající se.

Začátek druhé třídy, doplňující úkol v Českém jazyce - nakresli ježibabu. Má asi pět centimetrů a do dnešního článku se docela hodí Smějící se.


Podzimní svícny

24. června 2018 v 6:55 | Janinka |  Tvoření - s dětmi

Letos poprvé chytil Matěje do svých spárů bacil, který ho na téměř dva týdny zbavil školních povinností (což ho podle jeho šťastného výrazu evidentně neskonale zamrzelo Smějící se). Naštěstí pro mě, ehm, chci říct, pro něj, byl průběh bez horeček, takže náš nucený pobyt doma se dal považovat spíše za předčasně zahájenou dovolenou. Nicméně prkotina to nebyla a přísný léčebný řežim nám nedovoloval courat venku. A tak abychom nebyli stále přilepení k žroutům duše (rozuměj elektronice), trochu jsme i vyráběli. Tentokrát si vzalo tvoření na povel dítko, vymyslelo téma "svícen", vytahalo všechny krabice z mé tvořící bordel skříně, hodinu se v nich rochnilo a pak nanosilo na stůl věci, co by se mohly hodit. Intuitivně jsme v těch šílených vedrech sáhli po podzimních barvách. Matěj si vzal do parády klubka vlny a já převzala jeho nápad s klacíky, jejichž hromada nám zbyla z posledního ježibabího tvoření ("Míšo, přines prosím z venku DVA klacíky na ruce a koště...") a jejichž část jsem, jen tak mimochodem, použila v posledním článku jako surovinu pro ohýnek pod špekáček Smějící se.

Když jsme do svícnů vložili svíčky, byli jsme mile překvapení, obzvláště proto...



Jack Sparrow a špekáček

19. června 2018 v 16:42 | Janinka |  Blejskavá

To jsem se vám jednou při nedělním lebedění zakoukala na filmovou figurku vystavenou v obýváku na poličce. K smůle mého drahého polovičáka mé tvořivé já odpolední siestu ignorovalo a vnuknulo mi úžasný nápad...

"Ty, hele, to by byla boží fotka, kdybych mu na ten mečík nabodla jakože špekáček a dala ho nad svíčku..."
"Opovaž se mi na tu figurku někdy sáhnout!"
"Ale..."
"Ani na to nemysli!!!"
"Chjo..."

Za normálních okolností bych milého polovičáka poslechla, ale... on zapomněl na naše výročí svatby... Takže teď jsme si fifty fifty Smějící se. Je fakt, že mečík jsem raději vyměnila za klacík, protože by za prvé špekáček neudržel a za druhé se nad ohýnkem roztavil. Ale pocit zadostiučinění jsem měla i tak. To zase jo Smějící se.