Černá Nisa

Středa v 16:53 | Janinka |  Blejskavá
Tak mě vám přepadla taková lítostivá, když jsem včera i dnes venku hodinu odhazovala sníh a docela vážně se mi zastesklo po teple. Tedy, teplo mi zrovna v tu chvíli bylo dost, ale nějak mi chybělo to sluníčko a léto vůbec. V rozepsaných článcích jsem měla jeden letní rest, obrázky z výletu na přehradu Černá Nisa v Bedřichově. Myslela jsem, že se alespoň při tom psaní trochu ohřeju, ale spíš mě mrazilo, než hřálo. Víte, já totiž úplně zapomněla, že se mi ten výlet tak úplně nelíbil. Venku bylo sice krásně teplo a mraky skrývaly pálící slunce, ale ta přehrada... Jméno Černá Nisa je skutečně příhodné, přehrada byla už z dálky tmavá, voda se zdála černá a vůbec z celého místa šel takový divný chlad. Ticho tam bylo jako v hrobě (tedy já tam nikdy nebyla, ale předpokládám, že ti červíci toho moc nenakecají Usmívající se), ani ptáček nezaštěbetal a návštěvníky jsem mohla spočítat na jedné ruce. Až se jednomu nechtělo věřit, že na druhém konci přehrady je nudapláž plná života. Nejzajímavější z celého výletu tak asi byla cesta tam a zase zpátky...

 

Absolutní jednička

12. ledna 2018 v 21:18 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
Celý život jsem byla a stále jsem pro někoho nulou. Ne, že bych byla tak krásně kulaťoučká Usmívající se, v mém případě nula rovná se tvor ignorující trendy moderní doby. Zatímco v dětství to bylo kvůli rozvedeným rodičům a tíživé finanční situaci a já se kvůli tomu hodně natrápila, v dospělosti to způsobila právě ona zkušenost z dětství, kdy mě chudoba naučila vážit si i toho mála, co jsme měli. Za tuhle lekci jsem nesmírně vděčná a něco z ní se snažím předat i svým dětem, které díky tomu nemají vše, na co si ukáží, ještě dříve, než na to ukáží. I když by mohly. Co si budeme nalhávat, dnešní doba je ujetá a zvrácená ve všech směrech a já jsem ráda, že tomu všemu (stále ještě úspěšně) unikám. Zatím jsem neměla nutkání lepit si umělé drápky na své vlastní nehty, neprodloužila a nezahustila jsem si vlasy, tělo jsem si nenechala počmárat žádnou kérkou a řasy a obočí mám ještě svoje. Nepodstoupila jsem liposukci, zadek nemám vycpaný implantáty a prsa a obličej mám taky původní. Nepočítám kalorie a jím co mi chutná. Denně nedřu ve fitku, nechodím běhat a nesdílím uběhané kilometry na sociálních sítích.

Na vlnách sprejerského podivna

6. ledna 2018 v 10:16 | Janinka |  Blejskavá
Pár měsíců uplynulo jako voda a během nich se mi podařilo nastřádat další várku sprejeřinek. Kdyby existovaly nějaké kategorie, které by sprejerská dílka nějak třídily, většina z těch dnešních by zcela právem patřila do skupiny "Ujeté". Jsou zkrátka tak podivné, že jeden neví, co si o nich vlastně má myslet... Usmívající se

A kdyby si náhodou někdo chtěl zavzpomínat na graffiti minulá, z nichž některá zmizela v propadlišti času a pod barevným nánosem těch, co vidíte v dnešním článku, má možnost zde - Jablonecké graffiti, Další várka sprejeřinek a Brána do dimenze X a jiné sprejeřinky.

 


Pouštění lodiček z ořechových skořápek...

1. ledna 2018 v 10:56 | Janinka |  Tvoření - s dětmi

...aneb jak si hlavní aktéry události vyrobit, když do nich zapomenete koupit svíčky.

To jsem vám takhle chtěla na Štedrý den připravit lodičky na večer, když jsem si vzpomněla, že záměr koupit svíčky do skořápek zůstal jen v hlavě, odkud byl vytěsněn spálovými událostmi posledních adventních dnů. A tak mi nezbylo nic jiného, než jednoduchý plán A (uříznout svíčku, nahřát, přilepit do skořápky) nahradit crcacím plánem B, což znamenalo...

...rozřezat čajové svíčky a zjistit, jací jsou jejich výrobci podvodníci, viz. můj povzdech ZDE


Navrch huj, vespod hnůj...

27. prosince 2017 v 13:10 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová

...aneb jak jsem o Štědrém dni naprostou náhodou prokoukla nekalé praktiky výrobců vonných čajových svíček.

To se vám má tak. O Štědrém dni jsem nutně potřebovala vosk do ořechových lodiček a protože jediný použitelný byl ten v čajových svíčkách, slovo dalo slovo a já je vytáhla na vykuchání a roztavení. Byla jsem nadšená, že moje lodičky nebudou vyplněné obyčejným bílým voskem, nýbrž karamelovým, protože přesně takovou barvu vosk v mých čajových svíčkách má. A jako bonus budou krásně vonět, co víc si přát?

Zní to logicky? Zní. Tak kde se stala chyba, že po zatuhnutí v lodičkách vosk sice voněl, ale byl bílý jako padlý sníh?


Štastné a flekaté

22. prosince 2017 v 16:55 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
O letošním adventu jsem chtěla pocourat na vánočních trzích, zahřát se svařákem, ochutnat pečené selátko a dělat klukům garde při nakupování vánočních dárků. Taky jsem plánovala se čtyřmi chlapy achat v kině nad novými Star Wars, dnešek si užívat v Praze na několikahodinové plavbě po večerní Vltavě a samotný závěr adventu, Štědrý den, jsem měla trávit v práci. Díky vánočnímu balíčku od tajného ctitele a koktejlu Moribundus 10v1, na kterém si dal extra záležet, nic z toho nebude, což mě (krom toho pracovního Štědrého dne) opravdu mrzí. S pozdezřením na spálu tak Vánoce strávím jako jeden velký nateklý červený flek. Budiž mým spolustolovníkům u štědrovečerní večeře útěchou, že obličej zůstal ušetřen Usmívající se.

Pozdrav

18. prosince 2017 v 20:41 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová

"Slušnost je pro ženy jako parfém. Kapička stačí, aby celá žena příjemně voněla."
Sacha Guitry

Obchodní řetězec, ve kterém pracuji už téměř osmnáct let, postihlo před rokem ničivé zemětřesení s následnými těžkými otřesy, které trvají doposud. Zemetřesení bylo převážně rázu personálního, kdy byl celorepublikově zredukován počet zaměstnanců o čtvrtinu, možná i třetinu, a mělo a má negativní důsledky jak na zaměstnance, kteří tuto živelnou pohromu přežili, tak na zákazníky. A já bych tento článek chtěla věnovat právě jim. Jak těm, jejichž mluva a chování jsou pro mou duši pohlazením, tak těm, kteří vylezli rovnou odkudsi z Křupanova.


Drátěné korálkové hvězdy

13. prosince 2017 v 10:47 | Janinka |  Tvoření - s dětmi
Letošní prosinec se nese ve znamení dodělávání restů. Ten, který vám dnes chci představit - drátěnou korálkovou vánoční hvězdu - je sice starý několik let, ale premiantovi všech mých restů, nápadu na adventní svícen, jehož součástky na něj mi doma leží už šestým rokem a zřejmě ještě nějaký ten rok budou, nesahá ani po kotníky. Proti němu je hvězdička vlastně takový malý restík. Restíček Usmívající se. A asi bych se k němu tento rok sama nedostala, kdyby mě k tomu nenakopla svými hvězdami paní Hanka, se kterou jsem se, díky falešnému patchworku, poznala zde na blogu. Takže paní Hanko, děkuji, díky Vám mám na seznamu o jednu položku méně a o dvacet nových ozdob na vánoční stromek více Usmívající se.

Tvořilo se nám náramně, žádná hvězda není stejná, šlo to rychle a výsledek byl brzy vidět, což ocenily obzvláště děti. Jediné, co mě zamrzelo, byl fakt, že při objednávání drátěných koster hvězdiček nebylo vidět, že při výrobě nějaký koumák spájel prostředek ZLATÉ hvězdy STŘÍBRNÝM cínem, který ve finále zčernal. Je to asi takový estetický kousek, jaký se kolem mě nedávno mihl na ulici - modrobílý proužkovaný pletený kulich s bambulí, svítivě zelená softshellka, fialovo-žluté vzorkované aladinky a černé sněhule. A tak jo, zase tak strašný to není (ten cín, samozřejmě), ale stejně mi to je líto, protože při bližším kouknutí je tenhle nedostatek patrný. Budiž nám útěchou, že se při světle svíček na stromečku ztratí Usmívající se.


Letní nostalgická

10. prosince 2017 v 16:25 | Janinka |  Blejskavá
Venku mrzne, jako kdyby kolem prolítla bláznivá Elsa utíkající před sobem a sněhulákem. A mně, ostřílené horalce, se tak moc zastesklo po létě! Chybí mi sluníčko a teplo, s nostalgií vzpomínám na úžasnou dovolenou, každodenní grilovačky, milou společnost a spoustu krásných zážitků...


Na bílo-stříbrné vlně

28. listopadu 2017 v 18:16 | Janinka |  Tvoření - vánoční
První adventní neděle se nezadržitelně blíží a protože nechci být jako každý rok kovářova kobyla, která obdaruje všechny ostatní a které jediné na dveřích včas nevisí věnec, větvička a dokonce ani jmenovka, pustila jsem se letos do tvorby spořádaně a včas Usmívající se.

Jeden hravý pro mě...