Valentýnský dort...

Úterý v 17:36 | Janinka |  Patlám dortíky
... aneb jedno patlání z cyklu Janinčiných raritek. Tohle totiž u mě moc často neuvidíte, neb jsem tvor ironický, který nádavkem občas zakopne o cynismus a sarkasmus. No a co, i mě občas přepadne valentýnská, růžová, srdíčková a přeslazená nálada. Asi hormony, nebo co. A kdo to na mě někdy vytáhne, slepím mu pusu růžovým marcipánem Smějící se.

 

Náramky Matubo Rulla

14. února 2018 v 12:54 | Janinka |  Tvoření korálkové
To vám bylo krásné ranní překvapení! Obloha vymetená, jako by jí přes noc pod dohledem Panbucha smýčili všichni andělé, sluníčko šajnilo jako ten nejzlatější metál a ptáci zpívali, jako by jim šlo o život. Iluze brzkého jara byla dokonalá, leč prchavá, neb když jsem vylezla ven, přimrzla mi šála k nosu. Jo ták, proto ti ptáčci tak řvou! A tak jo, trochu přehrávám, může být ještě hůř, ještě to není takové, že když si uplivnete, na zem dopadne led Smějící se.

A když už jsme u toho sluníčka, modré oblohy a falešného jara, hezky mi ti tři nahrávají představit vám náramkové tvoření posledních dnů. Použila jsem český rokajl a korálky Matubo Rulla, které jsem si opravdu zamilovala. I když je pravda, že to mezi námi při tvoření trochu jiskřilo a občas padly i nějaké ty nadávky. Ono když zjistíte těsně před koncem řady, že druhá dírka korálku není průchozí... Ale jinak spolu máme krásný vztah a máme se rádi Smějící se. A teď už k hotovým náramkům...

Jeden pro Matýska Usmívající se.
Moc si ho přál a sám si i vybral barvy, připomíná mi moře...


O starých fotkách a tak...

10. února 2018 v 21:41 | Janinka |  Moji pra...předkové
Genealogie je posledních deset let jednou z mých intenzivních životních náplní. Za ty roky, co se tomuto oboru více či méně úspěšně věnuji, jsem si zvykla na ledacos. Na matriční stránky, nad nimiž zapisovatel něco pojedl, popil a nakonec na ně vycintal půlku kalamáře. Na 400 let staré zápisy, nad jejichž fantastickou čitelností zůstává rozum stát. Máloco mě tedy v tomto směru překvapí a když už, je to většinou překvapení příjemné (tedy až na ten vytržený list s důležitým zápisem...). Ovšem i v tomto oboru se najdou strašáci, kteří mě zrovna nenechávají moc v klidu. V mém případě se jedná o nedílnou součást genealogie - staré fotografie. Ráda se v nich rochním, ráda je, byť s občasnými nadávkami, digitálně restauruji a přemýšlím nad tím, jací ti lidé, které neznám, asi byli. Občas se ale najdou kousky, které ve mně, mnohdy naprosto nelogicky, vzbuzují pocit nejistoty a strachu. Možná je to k smíchu, možná k pláči, tak jako tak, představuji vám moje "topky". Omlouvám se za kvalitu fotografií, přeci jen jim je i 70 a více Usmívající se.

1.
První přijímání


 


Malování na slano

2. února 2018 v 10:21 | Janinka |  Tvoření - s dětmi
Když se u nás doma má tvořit, musí se nejprve chtít. Když už se chce, musí to i bavit. A aby tvoření děti bavilo, téměř vždy kvůli tomu umře pár mých šedých buněk mozkových, protože je někdy těžké vymyslet nebo najít techniku, která je věku dítěte odpovídající, nepřekombinovaná, jednoduchá a při které je výsledek brzy vidět. Ale ta oběť někdy vážně stojí za to!

Při malování našich posledních dílek jsme se s Matýskem bavili přímo královsky a spojili příjemné s užitečným, protože ve školní družině právě probíhala výtvarná soutěž s názvem "Kouzlo zimy".

Matýskův soutěžní obrázek (a nepomáhala jsem mu ani trošku Usmívající se)


Válečná vřava

26. ledna 2018 v 17:11 | Janinka |  Blejskavá
Válka kolem prezidentských voleb zuří v plném proudu. Vzduchem létají místo kulek nadávky a sem tam i facky, zmagořelí křiklouni se překřikují, pitomci, jejichž názor je ten jediný správný, se o něm navzájem bez špetky respektu přesvědčují a letitá přátelství krachují. Generálové obou vojsk se nekultivovaně rochní ve špíně, pozbyli vážnosti a důstojnosti a z očí nerozhodnutých vojáků vyzařuje čiré zoufalství, jak tahle válka skončí.

Ráda bych věřila, že ta béčková telenovela, jakožto neúspěšný propadák, brzy skončí...

Nevím, jestli mi tu někdo rozumí, ale v práci jsem na jednoho parťáka narazila. Jsem přesvědčená, že jsem z té bedýnky zaslechla docela tichounké "Pomoc!"...

Černá Nisa

17. ledna 2018 v 16:53 | Janinka |  Blejskavá
Tak mě vám přepadla taková lítostivá, když jsem včera i dnes venku hodinu odhazovala sníh a docela vážně se mi zastesklo po teple. Tedy, teplo mi zrovna v tu chvíli bylo dost, ale nějak mi chybělo to sluníčko a léto vůbec. V rozepsaných článcích jsem měla jeden letní rest, obrázky z výletu na přehradu Černá Nisa v Bedřichově. Myslela jsem, že se alespoň při tom psaní trochu ohřeju, ale spíš mě mrazilo, než hřálo. Víte, já totiž úplně zapomněla, že se mi ten výlet tak úplně nelíbil. Venku bylo sice krásně teplo a mraky skrývaly pálící slunce, ale ta přehrada... Jméno Černá Nisa je skutečně příhodné, přehrada byla už z dálky tmavá, voda se zdála černá a vůbec z celého místa šel takový divný chlad. Ticho tam bylo jako v hrobě (tedy já tam nikdy nebyla, ale předpokládám, že ti červíci toho moc nenakecají Usmívající se), ani ptáček nezaštěbetal a návštěvníky jsem mohla spočítat na jedné ruce. Až se jednomu nechtělo věřit, že na druhém konci přehrady je nudapláž plná života. Nejzajímavější z celého výletu tak asi byla cesta tam a zase zpátky...


Absolutní jednička

12. ledna 2018 v 21:18 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
Celý život jsem byla a stále jsem pro někoho nulou. Ne, že bych byla tak krásně kulaťoučká Usmívající se, v mém případě nula rovná se tvor ignorující trendy moderní doby. Zatímco v dětství to bylo kvůli rozvedeným rodičům a tíživé finanční situaci a já se kvůli tomu hodně natrápila, v dospělosti to způsobila právě ona zkušenost z dětství, kdy mě chudoba naučila vážit si i toho mála, co jsme měli. Za tuhle lekci jsem nesmírně vděčná a něco z ní se snažím předat i svým dětem, které díky tomu nemají vše, na co si ukáží, ještě dříve, než na to ukáží. I když by mohly. Co si budeme nalhávat, dnešní doba je ujetá a zvrácená ve všech směrech a já jsem ráda, že tomu všemu (stále ještě úspěšně) unikám. Zatím jsem neměla nutkání lepit si umělé drápky na své vlastní nehty, neprodloužila a nezahustila jsem si vlasy, tělo jsem si nenechala počmárat žádnou kérkou a řasy a obočí mám ještě svoje. Nepodstoupila jsem liposukci, zadek nemám vycpaný implantáty a prsa a obličej mám taky původní. Nepočítám kalorie a jím co mi chutná. Denně nedřu ve fitku, nechodím běhat a nesdílím uběhané kilometry na sociálních sítích.

Na vlnách sprejerského podivna

6. ledna 2018 v 10:16 | Janinka |  Blejskavá
Pár měsíců uplynulo jako voda a během nich se mi podařilo nastřádat další várku sprejeřinek. Kdyby existovaly nějaké kategorie, které by sprejerská dílka nějak třídily, většina z těch dnešních by zcela právem patřila do skupiny "Ujeté". Jsou zkrátka tak podivné, že jeden neví, co si o nich vlastně má myslet... Usmívající se

A kdyby si náhodou někdo chtěl zavzpomínat na graffiti minulá, z nichž některá zmizela v propadlišti času a pod barevným nánosem těch, co vidíte v dnešním článku, má možnost zde - Jablonecké graffiti, Další várka sprejeřinek a Brána do dimenze X a jiné sprejeřinky.


Pouštění lodiček z ořechových skořápek...

1. ledna 2018 v 10:56 | Janinka |  Tvoření - s dětmi

...aneb jak si hlavní aktéry události vyrobit, když do nich zapomenete koupit svíčky.

To jsem vám takhle chtěla na Štedrý den připravit lodičky na večer, když jsem si vzpomněla, že záměr koupit svíčky do skořápek zůstal jen v hlavě, odkud byl vytěsněn spálovými událostmi posledních adventních dnů. A tak mi nezbylo nic jiného, než jednoduchý plán A (uříznout svíčku, nahřát, přilepit do skořápky) nahradit crcacím plánem B, což znamenalo...

...rozřezat čajové svíčky a zjistit, jací jsou jejich výrobci podvodníci, viz. můj povzdech ZDE


Navrch huj, vespod hnůj...

27. prosince 2017 v 13:10 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová

...aneb jak jsem o Štědrém dni naprostou náhodou prokoukla nekalé praktiky výrobců vonných čajových svíček.

To se vám má tak. O Štědrém dni jsem nutně potřebovala vosk do ořechových lodiček a protože jediný použitelný byl ten v čajových svíčkách, slovo dalo slovo a já je vytáhla na vykuchání a roztavení. Byla jsem nadšená, že moje lodičky nebudou vyplněné obyčejným bílým voskem, nýbrž karamelovým, protože přesně takovou barvu vosk v mých čajových svíčkách má. A jako bonus budou krásně vonět, co víc si přát?

Zní to logicky? Zní. Tak kde se stala chyba, že po zatuhnutí v lodičkách vosk sice voněl, ale byl bílý jako padlý sníh?