Březen 2011

Jsem krásná. Nekecám!

30. března 2011 v 22:37 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
Asi se už nikdy nedozvíme, kdo s tím začal. Kdo chtěl být tak moc krásný a oblíbený, až mu z toho hráblo. Jedno je však jisté, díky němu teď hrabe spoustě asijských teenagerů takovým způsobem, že nad tím zůstává rozum stát. Jednou z těch dospívajících byla i dívka, říkejme jí třeba Ulzzang...
Podle Ulzzang jí nebyl do vínku dán tak atraktivní vzhled, jaký by si přála a ona díky svým komplexům a plachosti, i přes poměrně bohaté rodiče, neměla moc přátel.














Když dospěla do věku, kdy si začala uvědomovat, že z rozpláclého nosu, knírku a očí bez řas už nevyroste, dostala nápad. Trochu si upraví fasádu a na internetu si založí na sociální síti profil, aby se trochu zviditelnila a získala tak nějaké přátele. A jak si usmyslela, tak udělala. Naše milá Ulzzang se pohodlně posadila a na svém obličeji dle speciálního návodu vytvořila dokonalé dílo...

Kdo nehulí s náma, hulí proti nám!

17. března 2011 v 21:00 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
Povídám povídám pohádku
"O těch, co práci měli na háku"
Povídám povídám druhou
"Jak nekuřák moc špatným byl sluhou"
Povídám povídám třetí
"Jak bezpráví a faleš dnes letí"

V jednom městě byl dům a v tom domě firma. On to vlastně ani nebyl tak dům, jako betonová kostka bez oken a ta firma byla spíše obrovská mezinárodní společnost, jejíž praktiky leckdy zaváněly šikanou. Ale o tom až někdy jindy. Nu a v té firmě byla místnost, která byla plastovými okny a dveřmi rozdělená na dvě menší. Do té první, Větší, si chodila část zaměstnanců firmy po poctivě odvedené práci zaplnit žaludek. Do té druhé, Menší, si část zaměstnanců chodila o své řádné pauze zakouřit. Kromě toho ale byla také Menší domovem početné sekty, jež byla tvořená ženami a dívkami rozličného věku, které však spojovaly dvě velké neřesti - odpor k práci a kuřácká vášeň. Tato sekta (říkejme jim třeba Hulindy), se v této místnosti oddávala svým rituálům a nastolila si zde svá vlastní nepsaná pravidla.

Až se z toho poblijete...

15. března 2011 v 17:23 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
Bylo mi sedm, když mě táta, silný kuřák, poprosil, ať mu podržím cigaretu. Vyložila jsem si to asi trochu špatně, protože jsem ji "podržela" v ústech. Vzápětí mi došlo, že takhle si to zrovna nepředstavoval a tak než mohl moji frajeřinu zpozorovat, nenápadně jsem jí zase vyndala. Když se otočil zpátky, vrazila jsem mu cigaretu do ruky a utíkala do kuchyně, kde jsem si pusu nacpala právě nakrájenou cibulí na guláš.
Od té doby jsem cigaretu v puse neměla. Proč? Protože mně a mojí sestře v období počínající puberty naše maminka, taktéž silná kuřačka, oznámila, že pokud se dozví, že kouříme, zavře nás s krabičkou cigaret do koupelny a my z ní nevylezeme, dokud tu krabičku nevykouříme. A pak nám ta bodrá žena "Conasrdcitonajazyku" barvitě vylíčila, jak budeme vypadat, když tu krabičku na posezení vykouříme: "Nejdřív budete šedivý, pak zelený, do toho se budete dusit a pak vám bude tak blbě, že se z toho poblijete!" A ona tam prý bude s námi a hlídat, abychom nepodváděly a nenechaly cigarety jen tak vyhořet na umyvadle. Na remcání: "A to ti nevadí, že budeš taky zelená?" odvětila, že je starej mazák, takže je už proti tomu sajrajtu imunní.

Putování pravěkem podruhé, plavovláska papá plevel

13. března 2011 v 11:14 | Janinka |  Povídky na písmenko...

Plavovláska papá plevel

Pražští průzkumníci putující pravěkým pralesem potkali první pralidi. Pozdzravili. Protože profesor Pepa Pako před přenesením přístrojem pod pravěkou přesličku podal přítomným podkožní překladač, porozuměli povídání pralidí. Pralidé poté porozuměli průzkumníkům, protože překladač přinutil promlouvat pusy pražáků povídáním podobným povídání pravěkému. Předkové překvapivě přátelsky pobídli průzkumníky, pražákům přenechali prostorný pohodlný příbytek. Počalo pravé porozhlížení po pravěku...

Putování pravěkem poprvé - Průzkumníci

9. března 2011 v 17:26 | Janinka |  Povídky na písmenko...
Praha, 500 palců pod povrchem...

Profesor Pepa Pako pořádá pečlivě plánovanou prezentaci přístroje PePaKo. Přístroj (podobný postlé pračce) profesor poskládal podle plánu prapradědečka. Při posledním Pakově průzkumu půdního prostoru poletovaly papíry popsané plánky po půdě, poletování pravděpodobně pomohly (prohryzáním palubáku) půdní pískalky.
Podle prapradědečka přenese přístroj případné příznivce přesně před pravěký prales plný pralidí, případně pralesních potvor.

Týdennadvěvěci

7. března 2011 v 16:05 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
"Ááááááááá! Áááááááááááááááá! Ááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!"
Tak, už je mi mnohem lépe. Ne, není to ještě úplně ono.
"Ááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!"
Musím se z toho minulého týdne vypsat (taky vyspat, ale to až jindy), snad se proto na mně nebudete zlobit, a kdyby přeci jen, klidně mi to omlaťte o mou virtuální hlavu svými komentáři. Vím moc dobře, že miliardy lidí jsou na tom hůř než já.

Retardovaný orangutan

4. března 2011 v 9:02 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
Nedávno ke mně přišel můj prvňák, jestli se dokážu chvíli nehýbat, že by si mě nutně potřeboval namalovat. A jestli tedy může. Jako správná máma, snažící se podpořit talent svého dítěte, jsem souhlasila a na deset minut znehybněla. Prvorozený namaloval svoje dílo, ukázal mi ho a já obrázek pochválila, i když můj výsledný dojem byl, že se koukám na pralesní opici a ne na svou podobiznu. No, vlastně... to se nevylučuje, že?
Tou svou čmáraninou mě nakazil a já mu nerozumně jeho péči oplatila. Ač mi bylo do vínku dáno mnoho talentů, ten na malování mezi nimi nebyl. Takže portrét "namalovaný" mnou dopadl tak, že sedmiletému dítěti na obrázku bylo minimálně pětadvacet a za povedený by se dal považovat pouze tehdy, kdyby ho namaloval retardovaný orangutan...

Opičí O

3. března 2011 v 15:17 | Janinka |  Povídky na písmenko...
Okouzlující opice Otylka očekávala od Oskara opičátko, Oskar otálel, opičátko odkládal, odbýval Otylku, odmítal obětovat obydlí opičátku, obstarávat obživu. Otylka omlouvala Oskarovo oddalování, ovšem opičí ovulace oznamuje (ohlušujíc ouška): "Ótylkóóó, odtikávám, okamžitě objev ochotného opičáka!"
Otylka obhlédla ostrov, opičí očka oslnil ostýchavý osmdesátikilový opičí obr Otakar, otec osamělé osmitýdenní opičky Odetky. Okrově odbarvenou opici Olinu Otakarovi odloudil ošklivý, odporným odérem omamující, ohyzdný oranžový orangutan Osvald. Opojenou Olinu opelichaný opičák odvlekl, ona ochotně odešla, opustila opičátko. Ovšem... Olina Osvalda odstrašila odvážným oznámenim o oženění, ošklivý orangutan okamžitě opatrně otočil. Odhodlán odstranit Olinu Osvald (odmala odborníkem) opici opil, oloupal otrávené ovoce, okouzlená Osvaldovým obskakováním Olina ochutnala, onemocněním, otravou oslabená, odešla... Otakar ovdověl, Odetka osiřela. Osvadla opičí ochránci obvinili, odsoudili, oprátkou odpravili.