Už je to pár měsíců, co do mně starší synek začal hučet, že by si moc přál maňásky na prst. Že prý by s nimi hrál tomu mladšímu divadlo. Ač svoje děti miluju, nadšená jsem z toho dvakrát nebyla a tak se mi před výrobou maňásků dařílo úspěšně unikat. No jo, jenže to bych se taky mohla "prounikat" až do puberty mých dítek a to se obávám, že bych se místo poděkování za ty potvůrky dočkala tak leda označení "vrcholu trapnosti". Takže jsem se do toho pustila a protože poslední dobu není moc času nazbyt, realizace trvala s přestávkami dobře přes měsíc. Ale nakonec se zadařilo a dílko brzy doputuje do správných rukou coby dáreček na Den dětí . Jestli fandíte více maňáskovým zvířátkům, inspiraci najdete u Kerrii.

Hotoví maňásci

Rychle a stručně - zahájena velká a dlouho plánovaná okenní akce "Plísni, chcípni!". Ačkoliv díky abnormální spotřebě Sava na plísně jsem zvládla odhumusit a umýt jen jedno okno, i přes drobné karamboly (puntíkatá odbarvená košile a vypadlá láhev Sava na ulici ) akci prozatím hodnotím jako úspěšnou. Nevypadla jsem z okna, plíseň zmizela a okno dokonce ukázalo svojí původní bílou barvu. Což nemění nic na tom, že se stejně brzy vyměnit musí, protože jestli přežije zimu a nevypadne (jakože k tomu při mytí nemělo daleko), tak to bude zázrak. Taky jsem si u toho pěkně zacvičila a upřímně můžu říct, že po čtyřech hodinách neustálého lezení na okno a z okna jsem byla dolámaná víc, než když jsem kdysi lezla po skalách. Jestli se někdo pozastavuje nad čtyřmi hodinami u jednoho okna, vysvětlení je prosté, okno je obrovské, dvoudvéřové a odstraňovač plísně sice plíseň zlikviduje, nechá ale fleky na skle, které se dost špatně leští. Za ty prdele, co mi z papuly vylétly, bych se do naší kasičky sprosťáren nedoplatila. Ještě, že jsem si zavřela dveře...

O mých patáliích s patláním dortu ála Krteček jste si mohli přečist v článku "Zničit Krtka". Pro případné nadšence, které to neodradilo, přináším mininávod :).

Výroba takového dortu je časově velmi náročná, takže je dobré si část připravit předem, konkrétně mluvím o marcipánu, který jsem vyráběla několik dní dopředu.

Marcipán na mém dortu jsem si spatlala sama, receptů je spousta a na internetu jich seženete víc, než dost. Já použila recept z této stránky a musím uznat, že ačkoliv jsem salámista nevlastnící žádnou kuchyňskou váhu, marcipán "od oka" se mi povedl jak chuťově, tak i konzistencí.

Přiznávám se bez mučení, barvy jsem použila potravinové práškové, které jsou díky "éčkům" pro děti extrémně nevhodné, ale barvila jsem opravdu velmi malým množstvím. Mohla jsem barvit přírodně, to ano, ale nemám zkušenost s tím, jak chutná marcipán obarvený špenátem, kurkumou nebo řepou... Největší kus marcipánu, který jsem potřebovala na pokrytí kopečku, jsem ale barvila holandským kakaem, které má nádhernou barvu.

Hotový marcipán jsem zabalila do mikrotenových sáčků a uložila do ledničky.

Tak se nám naše město rozhodlo zpříjemnit nastávající horké letní dny na přehradě stavěním protipovodňové štoly. V našich podmínkách k tomu patří odstřelování země pod povrchem a tak bylo třeba vypustit vodu. Stalo se. Tedy ne úplně, hladina se snížila zhruba o dva metry, ale co takové dva metry dokáží za divy... To plivátko, co tam zůstalo, snad ani nestojí za řeč. Což o to, my bychom se tam s kapříky nějak porovnali, otázkou je, zda k tomu budeme mít vůbec možnost, protože je tam tak málo vody, že sinice budou mít letos žranice.

Ale! Díky vypuštění máme místo pidiplácků ohromné luxusní pláže, které se jen tak v centru města nevidí...

Do Matýska se zamiloval nějaký bacil a synek také zahořel, ovšem ne láskou, ale horečkou bezmála čtyřicet. Ale, stejně jako všichni mí chlapi doma, je úžasný. Občas sice byl protivný a ukňouraný, což je při nemoci pochopitelné, ale jinak... jiný na jeho místě by se sotva plazil a on dělá, jako by byl to nejzdravější dítě na planetě a nějaká horečka je mu šumák. A to se docela hodilo, protože slavit narozeniny bez nálady je docela otrava. Takže tento týden (pro změnu) pouze obrázkově, bez komentářů .

Kdykoliv na mojí mozkovnu zaťuká tvořivá nálada, já otevřu, mé ručičky tvořivou přeberou a mozek jede na dovolenou a věnuje se tomu, co právě uzná za vhodné. Převážně blbostem, ale na tom teď nesejde. Zkrátka, většinou, když něco dělám, nemusím na to myslet a nechávám volnost svým rukám, kterým důvěřuji. Tak tomu mělo být i dnes, kdy jsem patlala dort k zítřejším Matýskovým druhým narozeninám.

Momentálně u nás frčí animovaný seriál s Krtečkem a malý ho opravdu zbožňuje, takže téma dortu bylo vymyšlené velmi rychle. Krteček, kterého jsem si připravila prozíravě už včera, byl hotový za chvíli, takže mě ani nenapadlo, že by naplánovaný průběh výroby dortu mohl být něčím zkomplikovaný. Mohl.

Připadám si jako v Kocourkově a protože mě rozčiluje vědomí, že s tím v téhle chvíli nemůžu absolutně nic udělat, tak to ze zoufalství alespoň vybleju sem. A prosím pěkně, je to jediné téma mého týdeníku, protože vesměs všechny události týdne byly podobného rázu či ještě horší a já nemám nejmenší zájem, abych se vrátila do původních blogových negativistických kolejí, řádky níže tudíž postačí.

To jsem se vám takhle se slzami na krajíčku vrátila s městského úřadu, kam jsem se šla přeptat, jak se to má s našimi okny, která jsou v dezolátním stavu. Odtamtud mě slušně vyrazili s tím, že nemají žádný příkaz k jakékoliv nápravě a že se s tím nic dělat nebude, i kdybych se na hlavu stavěla. Původní tklivé rozpoložení velmi rychle vystřídalo rozpoložení nasrané a tak si milá Janinka sedla a napsala dopis a spolu s fotkami ho odeslala na městský úřad...

Můj neoficiální název je Žirafa LEGOva a jsem pravděpodobně jedinou svého druhu na světě. Mezi mé charakteristické rysy patří originální pestrobarevnost a výrazné kostkování...

Nezapadám do zažitých představ mých bližních, že jako matka od dětí bych měla být permanentně servaná jak angrešt a v případě, že bych měla dokonale naklizeno a navařeno, měla bych chodit drbat "na kafíčko" k sousedkám, péct si šunky do ruda na sluníčku, opíjet se s kamarádkami na hopsa hejsa akcích, případně odkládat děti do dětského koutku v nákupáku a opět u kafíčka a zákusku drbat. Podle nich jsem cvok. Kdo to kdy viděl, aby si ženská, která už dávno jede čtvrtý gumy a má dvě děti, hrála s Legem, "pařila" na Playstationu, sledovala animáče, neustále něco tvořila, nebo jezdila na koloběžce? No, někdo tomu říká cvok, někdo originál . To však nic nemění na tom, že každou chvíli poslouchám:

"Tvoje starosti bych chtěla mít. Kde na to bereš čas? Ty se asi doma hodně nudíš, co?"

Týden by měl být spíše svatební, ale růžová barva v týdenní rekapitulaci svatbu dokonale převálcovala...

Prvním růžovým zážitkem bylo propašování červeného trika do světlého prádla a jeho následné vyprání. Ještě, že to byla várka s ručníky a plínkami, protože mám pocit, že růžový svestr by manžel nerozdejchal. Krom téhle růžové story (přiznávám, byla to čistě moje blbost) mám z praní další zážitek, ovšem tady už mám podezření na nějakého skřítka. Pokaždé prohlédnu všechny kapsy a obrátím je naruby a pokaždé jsem si jistá, že v nich nic nezůstalo. A skoro pokaždé mám tmavé prádlo olezlé vlákny z papírového kapesníčku. To prostě není normální...

Jeho revírem jsou rohožky, botníky a skříně, zkrátka všechna místa, u kterých se dá předpokládat, že by se tam mohly nacházet boty. Je hodně, řekla bych místy až přehnaně, háklivý na prach a bláto a tak většinou, ještě než si stihneme boty zout, u nich už stojí s hadříkem a pucuje je. O kom že to mluvím? No přeci o skřítkovi Botníčkovi...

Dlouho jsme si lámali hlavu, kde se u nás vzal, nakonec jsme ale usoudili, že jsme si ho museli přinést z obchodu v krabici s novými botami. Botníček to později sám potvrdil, prý se tam schoval, protože s nablýskanými a čistými botkami v obchodě nebyla žádná zábava. Doslova to okomentoval: "Nůůůůdáááá!"

Využila jsem krásného počasí a tak jsem, když Matýsek usnul v kočárku, domů rozhodně nespěchala. Sedla jsem si v parčíku u řeky na lavičku, vytáhla háčkování (docela rychle jsem se otrkala a je mi šumák, co si okolojdoucí myslí :)) a nechala si od sluníčka pálit ramena. Z mojí idylky mě vyrušila kačena. Oslepená paprsky jsem líně zvedla oči a krve by se ve mně nedořezal. V řece, asi metr a půl ode mně, za zábradlím dělícím vodu od chodníčku, v úrovni mého klína, vykukovala chlapská hlava. Vzápětí mi došlo, že to je fotograf, který má evidentně dlouholetou praxi a tak se umí plížit tiše jako stín a ještě se dokonale maskovat oblečením. Tihle pošuci mě vážně děsí!!! Stejně jako feťáci, kteří si parčík spletli s noclehárnou a co vám budou tvrdit, že to černé metrové tele bez obojku a náhubku a s obojkem s hroty, je štěně, které si chce hrát. A jako na potvoru s mým dítětem, co je o polovinu menší, než ten čokl...