Září 2012

Kuk a je tu terakluk!

26. září 2012 v 18:53 | Janinka |  Blejskavá
Tedy terakluci. Ne, teracísař. No, ono je to vlastně fuk... prostě si jednou takhle jdu a tyhle repliky terakotové armády na mně kuk! Smějící se

Terakluky jsme objevili úplnou náhodou, protože obchodní centra nesnášíme a když tam nemusíme, tak tam nelezeme. No a když tam musíme, prolétáváme je kosmickou rychlostí. Tady jsem ale udělali výjimku a u každé nalezené sochy jsme se na chvíli zastavili, něco si o ní přečetli a také si ji vyblejskli.

Podle organizátora výstavy jsou sochy téměř nerozeznatelné od nalezených originálů, neboť se vyrábí z hlíny dovezené z čínské oblasti, kde byla terakotová armáda objevena. Pokud budete trpěliví a prolezete celé centrum, měli by jste objevit patnáct soch. My našli čtyři, což byl vzhledem k vedru a nedýchatelnu v centru nadlidský výkon.

Sochy můžete přijet okukovat do Liberce do OC Fórum, výstava oficiálně trvá do 3.10.2012.

Více informací o tarekotové armádě a výstavě v Liberci můžete nalézt na těchto odkazech:


Pěšák


Mazlící a pusinkovací pauza nutná!

25. září 2012 v 16:16 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
Vždy se mi ježí chlupy na zádech, když slýchávám rozhořčené hlasy, které odsuzují matky, jež se rozhodly odložit své dítě do babyboxu, nebo se ho jakkoliv vzdaly s jasnou vidinou, že ho už nejspíše nikdy neuvidí. Sama jsem se takto nikdy nechovala, protože mi to má mysl nedovolila. Není mým stylem odsoudit někoho bez toho, aniž bych měla nejmenší tušení, v jaké životní situaci se dotyčný nachází. Po přečtení celé knihy "Cesta k mým matkám" vím, že mé vnitřní cítění bylo správné, ačkoliv jsem byla nově zděšená zjištěním, do jaké míry za situaci okolo odkládaných miminek a jejich maminek může stát chaotický a místy dosti nefunkční systém...

Máš koule? Tak se o ně starej!

21. září 2012 v 14:02 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
Včera jsem při čekání u dětské lékařky znechuceně přelétávala očima po tuně papírů a letáků, které tam visí na zdi. Jestli mě něco dokáže prudit, tak jsou to informace, které jsou doplněny milionem vykřičníků a zaškrtány zvýrazňovačem, nejlépe za každým třetím slovem a pro jistotu alespoň třema barvičkama. To pak jednoho dost znechutí vůbec si něco přečíst. Proto mne o to víc zaujal papír, který počmáraný nebyl a já si ho tak mohla bez újmy na zdraví přečíst.
Jakožto matku dvou synů a manželku mne nadpis Máš koule? Tak se o ně starej! nejdříve pobavil a poté zaujal tak, že jsem si doma později vyhledala stránku http://www.maskoule.cz/, která pojednává o problematice "koulí", respektive o jejich nádorových onemocněních. Celkem mne zarazilo, že ačkoliv tento projekt existuje téměř dva roky, ještě jsem o něm neslyšela...

Co jsem chtěla k tomuto tématu napsat, jsem napsala, vše důležité se případní zájemci dozví na výše uvedených stránkách. Jen ještě přidám dva videoklipy, které jsou součástí této kampaně a které rozhodně nemohu vynechat Smějící se.

Jeden, který má pobavit...


Lívancové čuně

19. září 2012 v 16:57 | Janinka |  Patlám mňamky
...aneb jak šetrně a s láskou sdělit svému dítku, že jí jako čuně a že má při jídle pod sebou hotovou podestýlku... Smějící se

Naše dnešní svačina...


A zase to píchání - falešný patchwork, věnec :)

17. září 2012 v 20:41 | Janinka |  Tvoření - podzimní
...aneb falešný patchwork se mě ještě nepustil a tak tu můžu směle vystavit výsledky jeho ovlivňování. Tentokrát jsou to věnce, dva podzimně laděné a jeden vánoční, který měl být původně také podzimní, leč výsledek tomu moc neodpovídá Smějící se.

První podzimní...


Sonic dort :)

15. září 2012 v 17:16 | Janinka |  Patlám dortíky
Nějak rychle ten rok utekl a tak tu mám zase další, v pořadí už devátý, narozeninový dort pro Míšu...

Volba tématu, vzhledem k tomu, že už nějakou dobu u nás doma frčí Sonic, a to jak hry, tak seriál, byla jasná. Ani realizace nebyla nijak zvlášť náročná, protože jsem pro tentokrát nevytvářela žádné patvary, ale jako podklad pod marcipán jsem zvolila obyčejný piškotový korpus ve tvaru obdélníku s ořechovým máslovým krémem. No a práce s marcipánem... to je jako s modelínou, už jsme se za těch pár "patlání" celkem skamarádily, takže to byla docela zábava Smějící se.

Hotové dílko


A detail


Houby ála caprése

14. září 2012 v 7:50 | Janinka |  Patlám mňamky
Inspirace na letní chuťovku, i když ty čtyři stupně dnes ráno už moc letně nevypadaly...S vyplazeným jazykem
Na houbičky jsem použila cherry rajčata a mozzarellu. Rajčátka jsem rozpůlila, vykuchala a nechala pouze pevný obal. Mozzarellu jsem nakrájela na kvádry (nebo jsem se o to alespoň snažila, v případě gumové mozzarelly je to trochu složitější :)), na ně nasadila osušená rajčata, dozdobila pažitkou a lístky máty. Originální caprése je zakápnuté olivovým olejem a bylinkou je zde bazalka, ale vykládejte to panu Albertovi, který jí zrovna nemá v regále, že jo Usmívající se.
Houbičky jsem připravila chvíli před konzumací, protože i když rajčata osušíte... No, jsou to prostě rajčata...

Nezaměňovat s muchomůrkou červenou, tahle houba nemá tečky a jmenuje se... Caprésovka Smějící se.


Pradědečkův rozkrok

11. září 2012 v 18:58 | Janinka |  Moji pra...předkové
Poslední dobou toho bylo trochu moc. Babička zlobí, začal blázinec okolo synkových škol a vůbec se toho sešlo tak nějak víc. A tak jsem v rámci zachování rovnováhy mého duševního zdraví na pár dní utíkala co nejčastěji od reality a kromě píchání věnců (o tom zase příště Smějící se) jsem se ponořila do minulosti.
Naprosto mě pohltilo další pátrání v rodokmenu, které díky jednomu válečnému veteránovi z Vietnamu a jeho obálce s dokumenty, ze kterých jsem ještě před čtyřmi a půl lety nebyla pranic moudrá, nabralo nový směr. Zmátl vás válečný veterán? Je to jednodušší, než by se mohlo zdát. Naši předkové byli příbuzní, kteří se připojili k tenkrát tolik oblíbenému houfnému opouštění matičky země a odešli do Ameriky, ponejvíce do Chicaga.
Genealogové jistě tuší, že bušení srdce a třas rukou při objevení každého dalšího prapraprapředka v matrice je na místě. Ten třas ale nebyl tak veliký, abych to pátrání v archivech neprokládala restaurováním fotografií, které se ke mně dostaly úplnou náhodou od mé babičky, více ZDE.

Na fotografii z roku 1912, kterou jsem restaurovala jako první a kterou jste tu už (v původním stavu) mohli vidět, je můj pradědeček Antonín. Kdybyste náhodou, když jsem si brala obrázek do parády, procházeli naší domácností, mohli byste slyšet asi toto:

"Miláčku, pošimrala by jsi mi nohy?"
"Zlato, teď nemůžu, teď dodělávám pradědečkův rozkrok!"

"A teď?"
"Jo, ale pochválíš mi tu židli, že jo?"

Upřímně, rozkrok a židle bylo peklo, stejně jako zdi a otisky prstů a... vlastně celá oprava byla dost náročná, ale neskutečně mě bavila, takže už mám v "Janinčině fotoopravně" několik dalších obrázků rozpracovaných. A až budou hotové, půjdou ve velkém formátu za rámeček a babičce pod stromeček, aby nemusela brejlit na ty malé obrázky, co si schovává v krabici Usmívající se.

Pro srovnání před - po


Dort houba - návod

7. září 2012 v 7:55 | Janinka |  Patlám dortíky
Sladká houba pro maminku sklidila úspěch a tak bych se s případnými příznivci chtěla podělit o návod na ní. V postupu na výrobu najdete i pár vychytávek, jak si trochu usnadnit práci, na které jsem přišla za tvůřčího pochodu Smějící se .

Protože by obrázků bylo zbytečně moc, scvrkla jsem fotografie do několika koláží, snad to přežijete.

Jak mi krysy sežraly vílu...

5. září 2012 v 17:32 | Janinka |  Tvoření - podzimní
Stejně, jako naše vánoční polystyrenové koule, potkal minulý rok podobný osud i mojí "Podzimní vílu". Sežraly jí ve sklepě krysy. Tedy, ony jí nesežraly, jenom jí ohlodaly klobouk, hlavu a taky jim děsně chutnala ta papírová jablka a silonová ponožka, kterou měla víla kvůli barvě přetaženou přes hlavu (ne, vážně nemám žádnou "silonovou" úchylku Smějící se). Jo, a taky jí pokadily.
Tahle víla byla moje srdcovka, protože to bylo moje první "tvoření", ze kterého jsem měla opravdu radost i přes to patrné začátečnictví. Tenkrát jsem, coby amatér, žádnou tavnou pistolku neznala, všechno držely pohromadě špendlíky a pořádné lepidlo. Tedy až do té doby, než se k víle prokousaly skrz krabici ty bobkující smradlavky.

Nu, čest tvojí památce, milá vílo. A teď už konec smutnění, musím vymyslet, co si místo tebe posadím na stůl...

Po víle mi zbyl jenom obrázek...


Ksichtofilie

1. září 2012 v 12:32 | Janinka |  Patlám mňamky
Ksichtofilie je duševní porucha, při níž mají osoby jí stižené permanentní nutkání vše poživatelné dozdobovat (a někdy i prznit) očima. Jedinci s těžší formou této poruchy vytváří z pokrmů dokonce obličeje, celé postavy nebo zátiší. Nemocní s nejtěžší formou, o kterých se z taktických důvodů pouze mlží, se prý vyznačují tím, že svá "umělecká" díla dovedli k dokonalosti a naučili je mrkat (díky Lucerničko Smějící se) a dokonce i mluvit. Tito lidé jsou ale separováni v přísně střežených podmínkách, protože v dobách, kdy měli volnost, v jejich blízkosti raketově vzrostl počet nových šílenců. Později se zjistilo, že to byli převážně konzumenti jejich mrkacích a mluvících pokrmů...

No řekněte, je tohle ještě NORMÁlNÍ? Co myslíte? Je?