Duben 2013

Štrůdlí had :)

30. dubna 2013 v 8:24 | Janinka |  Patlám mňamky
Další jedlá ptákovina, nebo lépe řečeno hadovina, o které si myslím, že na oslavě narozenin u dětí (a možná nejen u nich) sklidí úspěch. Nejnovější výplod mojí mozkovny "Slaný štrůdlí had" (nebo hadice, chcete-li Smějící se) je tu...


Rozlítaná

29. dubna 2013 v 10:24 | Janinka |  Dóbro dóšli
Poslední týden se cítím jako Čapkova Dášeňka, opelichaná a uhoněná. Opelichanost jsem částečně vyřešila návštěvou kadeřnice, takže už přinejmenším nestraším děti na ulici, uhoněnost taky ustupuje a já si přestávám připadat jako ta psí máma. Výjimečně otevírám rubriku "Dóbro dóšli", ono to občas asi chce...

Blinkací a kandící vir se u nás doma trochu pomnožil a svůj pobyt si tak neplánovaně prodloužil, ale jak říká můj drahý, všechno zlé je k něčemu dobré, takže mám teď figuru do plavek závíděníhodnou. Když už vir konečně uznal, že se u nás zdržel déle, než je zdrávo a víc už z nás nevysaje, prvorozený začal kašlat, jako by kouřil třicet let šedesát čvaňháků denně. Má to ovšem, jak jinak, i své plus, nemusíme ráno vstávat do školy. A jak už to u nemocňátek bývá, jednomu bylo smutno a tak mám v tuhle chvíli doma marody dva a moje uši oblažují chrchlavým duetem a kdovíproč si myslí, že hledání a sbírání jejich posmrkaných kapesníků v různých zákoutích je děsná zábava.

Matýska mi nevzali do školky, do které jsme ho dali k zápisu, přijímali jen 12 dětí, tříletí prckové se tam například nedostali vůbec, protože přednost mají předškolní děti. Katastrofa v podobě vystřílení ředitelny se naštěstí nekonala, bylo mi nabídnuto místo ve školce kousek od té naší, kde se paradoxně příjímalo dětí stejně, nicméně díky tomu, že paní ředitelka předem vyvěsila na dveře, kolik dětí přijímá, přišlo k zápisu tak málo maminek, že na nás zbylo volné místo. Ze srdce mi spadl ohromný balvan, možná by bylo na místě napsat spíše skalní masiv, i když lítání a papírování kolem obvolávání, odvolávání a opětovného přihlašování bylo opravdu na nervy.

Absolvovala jsem dva pohovory v mém zaměstnání, dobrou zprávou je, že mé místo je pro mně připravené, dokonce i stejná pozice, plat se mi mírně zvýší, stále budu na zkrácený úvazek bez víkendů a jen na ranní směnu. Tak jen mít ještě štěstí na kolektiv bez štěken. Ale to už bych asi chtěla moc...Usmívající se

Taky si nevím rady se svou dokonale rozhozenou mozkovnou, která do své fáze dospěla díky děťátku, které se má brzy narodit v naší rodině a které se jeho rodiče rozhodli pojmenovat Verunka. Asi smýšlím jako sobecké ukřivděné děcko, vím, že nemám právo ani pípnout, jen stará rána, o které jsem si myslela, že je natrvalo pevně zašitá, se rozšklebila a vzpomínka na naší Verunku, které nebylo přáno, začala tak nějak víc bolet. A bolí o to víc, že děťátko takto bude pojmenováno schválně, aby nám to ublížilo.

Tohle počasí mě jednou zabije...


Falešný patchwork - srdce, návod

23. dubna 2013 v 17:51 | Janinka |  Tvoření - jarní
Minulý týden jsem slíbila návod na patchworkové srdíčko, nebudu tedy plácat žádnou omáčku okolo, jdeme rovnou na to Usmívající se.


Falešný patchwork - srdce

20. dubna 2013 v 18:17 | Janinka |  Tvoření - jarní
Při posledním velikonočním patchworkovém šílenství (to už mi nedělejte, z tolika návštěv má pak jeden skoro infarkt Smějící se) se mi sešlo asi deset dotazů, jestli se v Mojí mozkovně dá dohledat, jak vypadá touto technikou vytvořené srdíčko, popřípadě i návod. Už dříve mi ve schránce přistálo pár podobných dotazů, ale pokaždé jsem odpověděla, že ne a snažila se spíš poradit, jak na to. Víte, já jsem přeci jen spíš na ty koule a vejce Smějící se, srdíčka nejsou šálkem mojí kávy. Ale nakonec jsem ustoupila, trh si žádá svoje, já jsem duše zaprodaná a tak vám představuji svoje první srdíčko. A návod? Taky bude, ale až se obrázky protřídí, ořežou, upraví. A protože jich je asi kvadrilion, tak to bude nejdřív příští týden Usmívající se.

Komu já ho dám, toho ráda mám...
A bude to moje maminka, protože právě ony budou mít příští měsíc svůj svátek Usmívající se.


Pro příznivce falešného pachworku přidávám na TUTO stránku všechny mé návody a inspirace na toto téma Usmívající se.

Genealogie po x-té

18. dubna 2013 v 11:13 | Janinka |  Moji pra...předkové
Není to tak dávno, co jsem tu psala, že si musím dát od genealogického pátrání pauzu, protože vidím matriční zápisy, kudy chodím a hrozí mi nucený pobyt v blázinci. Tak, moji milí, už tomu tak není, zásahem jakési vyšší moci jsem postoupila do dalšího levelu a já se můžu hrabat v matrikách jak se mi zlíbí a vůbec nic to se mnou nedělá. Tedy samozřejmě kromě toho "ejchuchů", když najdu dlouho hledaný nebo nečekaný zápis. Taky jsem získala jakýsi bonus (to asi za ten vyšší level Smějící se), že se mi o hledání v matrikách zdá jenom občas (a ne pořád) a dokonce mne to i navádí, na kterou stránku jít a kde daný zápis najít. Malinkatý problém je v tom, že si to ráno jaksi nepamatuji a tak je mi to platné asi jako hadovi noha.

Taky jsem tu psala, že tvořím rodokmen pro maminku mého manžela, měla ho dostat začátkem března k narozeninám. Mno, nedostala, a to díky výše zmíněným indispozicím. Kromě toho jsem tvorbu nechtěla odfláknout, takové pátrání je věc nesmírně časově náročná, na části jejího rodokmenu z matčiny strany jsem strávila stovky, možná tisíc hodin. No, a mám hotovo! A i když mi občas při hledání opravdu hrabalo, nebyla nouze o legrační situace...

Třeba můj drahý, když se mě zeptal "Tak co, maminko, už jsi našla všechny mrtvolky?" To si asi žehlil tu hlášku o tom, že si stejně myslí, že si ta jména vymýšlím a patlám to tam, jak se mi zlíbí. No věřili by jste tomu? To se mu vážně nepovedlo a dostal taky parádní šťouchanec, protože si vůbec nedovede představit, co za piplačku takové hledání někdy je.
Minulý týden, když jsem byla téměř na konci pátrání, mě rozesmál můj prvorozený - podařilo se mi objevit a rozklíčovat něco, co mne posunulo rázem o nějakých 150 let dále až do roku 1624, to jsem ovšem v tu chvíli ještě nevěděla. Nicméně jsem měla z objevu takovou radost, že jsem začala celkem neelegantně a nežensky ječet jako při gólu na nějakém důležitém zápase a při mém "je to tááám" a "jóóó!" si můj syn začal točit prstem u hlavy a tiše šeptal našemu skorotříleťákovi "Matýsku, maminka se nám zbláznila!". To jsem samozřejmě nemohla nechat jen tak a začala mu trpělivě vysvětlovat, že to není rodokmen jen pro babičku, ale taky pro něj a bráchu, protože to jsou i jejich předkové a že až budou starší, třeba se dostanou na některých místech dál a doplní to, co mně chybí. Můj rozvášněný projev v něm probudil náznak slitování a tak pronesl:

"Tak mi teda řekni, co jsi tak důležitýho objevila?"
"No, představ si - mám tu Františka, který se oženil a v zápisu je, že jeho maminka byla Barbora Bartlová a tatínek Jan Pokorný. Jenže v matrice se brali jen Barbora Tichá a Jan Pokorný a děti, které se tam rodily, měly tyhle rodiče a tak jsem myslela, že to byli jiní manželé a že se dál nedostanu."
"No a dál?"
"No a já jsem přišla na to, že když byla Barbora malinká, tak jí umřel tatínek Tichý, její maminka si vzlala Bartla a oni to v matrice, když se František ženil, špatně napsali."
"Hmm. Mám hlad."
Ach ty děti...Smějící se

Občas člověka při pátrání zamrazilo, hlavně když viděl ta kvanta malých dítek, která běžně umírala, nebo když byla půlka vesnice vyhlazená, protože jí navšívila cholera. Stačilo ale málo - aby přišla jména jako pan Emil Londýn, pan Zabil, Šulín a Kokotek, případně pan Bolíbřuch a mně opravdu to břicho bolelo. Smíchy Usmívající se.

No a takhle to vypadá, když se to s hledáním přežene. Vytiskla jsem si provizorní rodokmen, abych si do něj mohla psát poznámky, protože jsem se ve svých vlastních zápiscích už ztrácela, protože neustále přibývali noví předkové. A protože jsem megaloman, říkala jsem si, když mi ta matrika tak hezky nabízí ty sourozence, proč je tam nefrknout taky, že jo. Nakonec jsem s pokorou musela uznat, že pro klasický rodokmen je nejlepší sourozence vynechávat. Ono když jich měli každí druzí rodičové třeba deset, pak je z toho na papíře docela slušná pětimetrová matlanina a nevyzná se v tom snad ani čuně...Smějící se

Nějak podobně bude vypadat rodokmen - tedy spíše půlka rodokmenu - na plakátu finálním...


Nejlepší vajíčková pomazánka na světě a rituál, se kterým jsme odehnali zimu :)

13. dubna 2013 v 17:23 | Janinka |  Patlám mňamky
To vám takhle v pondělí, když jsem koukla z okna, venku zase chumelilo. A protože už jsme toho měli doma plné kecky, nebo spíš sněhule, rozhodli jsme se uspořádat rituál a zimu poslat do pr...yč Smějící se.

Jako základ rituálu jsem spatlala nejlepší vajíčkovou pomazánku na světě, metodě pokus-omyl tentokrát dávám palec nahoru a klidně bych dala ještě jeden, protože takovou mňaminu jsem už dlouho nejedla - do misky jsem najemno nastrouhala jednu cibuli, dvě sterilované okurky a devět vařených vajec (vy nemusíte takové kvantum, to jen u nás zbyla nálož velikonočních vajíček :)), do toho jsem dala asi 100 ml majonézy, pořádnou lžíci plnotučné hořčice a ochutila solí a pepřem. Úplně obyčejné a přitom tak neobyčejně dobré...
Pak jsem postavila z vajec sněhuláka, trochu ho pomučila a propíchala (ne, milá Adaluter, ani tentokrát to nebyly jehly, jenom salátová okurka Smějící se), posadila do loďky s pomazánkou, sbalila mu saky paky a odeslala ho do věčných lovišť. Skoro to vypadá, že to i zafungovalo! Venku se udělalo krásně, haldy sněhu i led na přehradě taje, sluníčko svítí a zimní boty i oblečení jsme snad definitivně schovali do skříní. Tak teď už jen čekat na říjen, až nám to začně znovu... S vyplazeným jazykem


Kdo uteče, vyhraje?

8. dubna 2013 v 14:18 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
Tak, a je to tady. Náš superhypervymazelný dům je na prodej. Dobrá zpráva je, že nám, nájemníkům. Zároveň je to ale na dlouhou dobu dobrá zpráva poslední.

Představte si devítipatrový dům, který je díky stropům 3,70 vysoký asi jako dvanáctipatrový panelák. Jenže to není panelák, ve kterém bydlí padesát rodin, ale cihlák, ve kterém je deset bytových jednotek, z toho momentálně obsazených osm, plus jedny prodejní a skladové prostory. Poslední rekonstrukce proběhla v sedmdesátých letech a od té doby byly renovovány pouze stoupačky. A ano, nesmím zapomenout na luxusní moderní výtah, který je tak trochu danajským darem, neboť díky tomu, že nás je v domě tak málo a jeho provoz se rozpočítává na osobu (a my jsme čtyři), platíme za něj měsíčně, pokud připočítám roční nedoplatek, skoro sedm stovek, zálohy na teplo, vodu a odpady vychází cca 4300 měsíčně.
Kromě výše uvedeného nebylo sáhnuto na nic. Okna se rozpadají, vysoké stropy a popraskané zdi v bytě bývalí nájemníci částečně vyřešili sádrokartonem, což je na jednu stranu efektní, na tu druhou mne to ale děsí, protože když vidím v zimě plíseň v rozích a okolo oken, tedy tam, kde sádrokarton není, je mi zle při představě, co za poklady se ukrývá za ním... Dům nemá žádné zateplení, odpadává fasáda, má špatnou střechu, staré odpady, topení včetně rozvodů, elektřinu i vododovodní potrubí. Když jsme se sem stěhovali, říkal nám pan instalatér, ať si hlavně neděláme novou koupelnu, že do dvou let se to bude muset celé rozkopat, "Ty trubky, to jsou hotová katastrofa, to vám povídám!". Už je to sedm let, takže teď je to, řekla bych, těžká apokalypsa. Teplá voda si teče, ale spíše neteče, topení topí netopí, kotel máme všichni společný i pro druhý věžák. Díky řece, která je z druhé strany domu, se stávají naše sklepy, stejně, jako popelnice, častým terčem nájezdů krysích či potkaních návštěvníků a o tom, jak si u vchodu ty mršky hloubí díry a nám se tam propadává chodník, ani nemluvím.

A teď nám to chtějí prodávat - za poloviční cenu, než je tržní cena bytu. Dům je v samém centru města, tržní cena našeho třípokojáku se pohybuje okolo 1 200 000 korun, ovšem když jsem slyšela nabídku radnice lidem vybydleného paneláku na kraji města, kde se, stejně, jako u nás, na nic nesáhlo 35 let, a kde město chce v průměru po nájemnících za takového byty půl milionu, nemám z toho dobrý pocit. A aby to nebylo už vůbec jednoduché, bude se to prodávat jedině družstvu a ještě před tím se bude muset shodnout 60% nájemníků, tedy minimálně pět rodin. Do limitu bychom se těsně vešli, otázkou zůstává, jestli to má vůbec smysl. Pořád se snažím najít nějaká pozitiva, ale po třech dnech bez teplé vody ztrácím sílu a čím dál více ve mně sílí pocit "Kdo uteče, vyhraje", tak nějak v kostech cítím, že další zimu, kterou by okna stejně nejspíš nepřežila, tu už nebudeme a budeme opravdu utíkat. Jenom ještě netuším, kam.

Poradíte? Máte někdo zkušenost s takovýmto typem bydlení, případně s jeho následnou rekonstrukcí s tak malým počtem zúčastněných?

Kdy byl přesně postaven náš dům, který byl jako poslední "všoupnutý" mezi ostatní věžáky, netuším, ale podle toho, co jsem vystopovala ze starých fotografií, to muselo být mezi lety 1910 a 1912. A takhle si páni pěkně zapózovali Usmívající se.


Díky výšce se domům před sto lety říkalo "Amerika v Jablonci". Dnes to je pro mně taky "Amerika". Ale trochu jinak Smějící se.

Tvoření s dětmi - Bambulínci - návod

3. dubna 2013 v 14:57 | Janinka |  Tvoření - s dětmi
Poslední dobou se mi rozmnožily dotazy ohledně bambulínků - snažila jsem se informace postupně doplňovat do původních článků, ale poslední e-mail mne doslova nakopl a já se rozhodla návod na bambulínky sesumírovat na jedno místo. Takže žádné dlouhé otálení, jdeme na to Usmívající se.

Nejtěžší z celého návodu bylo vymyslet bambulínka, na kterém bych demonstrovala většinu technik a přitom použila materiál, co mi doma zabírá místo. "To by musela být leda nějaká příšera!", říkala jsem si. No a taky že jo... Berte ji proto prosím s rezervou a jen jako učební materiál Smějící se.


Než začnete dělat bambulínky, rozmyslete si, jaké bambulky použijete. Můžete si je sami vyrobit...