Srpen 2013

Kusudama - větvička, návod

28. srpna 2013 v 17:46 | Janinka |  Tvoření - jarní
V minulém článku jsem vám ukazovala svůj nejnovější počin - v pořadí již druhou větvičku s kvítky tvořenými technikou kusudama (na tu první můžete kouknout TADY). Pravda, okvětních plátků mají moje kytičky šest místo pěti, ale (a už jsem to tu kdysi psala) mně se to tak prostě líbí víc. Taky je pravda, že se v originále ta kvítka lepí k sobě do jakési koule, ale já jsem prostě diletant Smějící se, co se téměř nikdy nedrží přesných návodů a vymýšlí si nové variace a možnosti použití. A tak vznikla větvička a já vám přináším návod, jak si něco podobného vyrobit...


Kusudama - větvička

26. srpna 2013 v 19:57 | Janinka |  Tvoření - jarní
Když jsem nervóza, tvořím. A protože je moje mozkovna nervózní celkem dost, budu to tu nějakou dobu bombardovat mými tvořivými výlevy.

Možná už brzy budeme mít klíče od vysněného bytu, provizorně nazvaného "ruina k rekonstrukci". To mi mozkovnu samozřejmě nedrásá a opravdu se na to těším, mejdany našich spoluobčanů pod plesnivými a po kouskách odpadávajícími okny mé nadšení jen podtrhuje. Ovšem ty obstrukce okolo hypotéky, to by jeden skoro zvracel, vážení. Nikdy bych nevěřila, že taková záležitost bude v dnešní době trvat dva měsíce a to i přes to, že jste dlouholetý a dobře vydělávající klient, jakého jen si banka může přát. Když už si myslíte, že máte všechno, co po vás úřednící chtěli a penízky jsou na spadnutí, na poslední chvíli si vzpomenou, že nutně potřebují papír, který jste, jako na potvoru, minulý měsíc vyhodili. No copak by vás napadlo, že ještě někdy budete potřebovat tři roky starý lejstro o výměře rodičovské, která už vám stejně dávno skončila? Logicky vás napadne, že se přece může banka podívat na váš výpis u nich v databázi tři roky zpětně, že jste dostávali stále stejnou částku od úřadu práce jako rodičovský příspěvek. Ale to ne, jen se snaž, holka! Ještě, že mám na onom úřadě příbuznou a papír jsem tak dostala do rukou velmi brzy. Hmm, tak to bychom měli. No, ale hypotéku nedostanete, když nebudete mít pojištěnou nemovitost (která ještě ani není vaše!). Fajn. Splněno. No a co pojištění? Životní pojištění? Skvělý, s manželovýma ledvinama sotva. Ale zadařilo se. Jo, ale korunky na rekonstrukci dostanete, až budete mít zápis na katastru. Normálně to trvá měsíc, ale když trochu zatlačíte, třeba podsunete nějaké to kuřivo, tak by to šlo zkrátit třeba na týden... Lidičky, ještě, že všechno tohle zařizoval náš finanční poradce. To by asi bylo na hození mašle.

Kusudama - větvička


Sprejer sem, sprejer tam, sprejer, kam se podívám...

23. srpna 2013 v 17:12 | Janinka |  Blejskavá
Dneska není kecavá. Ba co víc, ani tvořivá není. To jenom blejskavá profrčela kolem. A musím uznat, že minimálně jedna fotografie mi mluví z celé mé duše.


Tady úřadoval "pouze" čmáral...


Pokaždé, když jdu okolo, mu něco nového přibyde. Jsem zvědavá, co to bude příště, prostor tu, dle mého, je Smějící se.


Zrestaurováno pro babičku

17. srpna 2013 v 10:24 | Janinka |  Moji pra...předkové
A je to. Během posledního týdne, kdy jsem měla dovolenou, se mi podařilo doretušovat všech pět starých fotografií pro babi, které jsem vám, ještě ne zcela hotové, představovala minule. Finální výsledek se liší už jen tím, že jsem se snažila o "vymizení" milionů otravných teček, které se tam objevily jako následek velkého zvětšení. Nebylo na tom nic těžkého, jen to bylo tak... jednotvárné a mozek ubíjející. A protože mám obsah svojí hlavinky docela ráda, rozhodla jsem se zrelizovat většinu obrázků stylem ála poctivější rychloverze a opravdu dokonale jsem "odtečkovala", dle mého, jen ten nejhezčí obrázek...






















...který nakonec nejspíš vůbec tím nejhezčím nebyl, nebo alespoň tak soudím podle toho, jak se nemohla babička vynadívat na obrázek tatínka, coby vojáka, před lazaretem. Což mi na jednu stranu přišlo poněkud nefér Smějící se vzhledem k vynaloženému úsilí u ostatních obrázků, ovšem když si vezmu, že v originále má na fotografii hlava pradědečka asi jeden centimetr na výšku a po zvětšení a lehkém zvýraznění je velká centimetrů sedm, možná se ani babi nedivím.






















Po vytisknutí byly na obrázcích pradědečků znát nedokonalosti, ale zase taková tragédie to nebyla. Původně jsem chtěla dát obrázky babičce k narozeninám nebo Vánocům, ale převládlo uvažování realistické, přeci jen jí bude 86 a jeden nikdy neví... Protože znám babi moc dobře, ani jsem nečekala, že by dala najevo nějakou radost. Je to velmi zvláštní bytost, která málokdy odhalí svoje emoce a všechny podstatné informace se z ní musí doslova páčit, sama od sebe napovídá spoustu věcí, ale to důležité si ta liška nechává pro sebe Usmívající se. A právě proto, že jí tak dobře znám, o to více mě překvapila její reakce. Ona měla radost! Dívala se na ty obličeje a vypadalo to, že je opravdu šťastná...

Prasárna letošního léta

11. srpna 2013 v 14:34 | Janinka |  Dóbro dóšli
Tak. Největší rasovina letošního léta je za mnou. Kdo by hádal, že mám na mysli mnou nedávno avizované stěhování, hluboce se mýlí, to totiž nejspíše vyjde na období brzce podzimní. Onou prasárnou mám na mysli obalování učebnic pro mého "skoročtvrťáka" a upřímně, dostat se mi do rukou ten, kdo má na svědomí, že každá kniha má jiný rozměr, jen ne ten, na který se prodávají obaly, je po smrti. A dostat se mi do rukou ten, kdo může za to, že se téměř všechny učebnice pyšní deskami tvrdými asi jako toaletní papír, zhyne krutou smrtí taktéž. A nebo ne. Oba bych nahnala do papírnictví pro pevné "áčtyřkové" obaly, dala jim do rukou nůžky a izolepy a nechala bych je na míru obalovat učebnice pro celou základní školu. Ne, pro všechny základky ve městě. Páč mně těch asi osm učebnic ubralo dvě hodiny mého volného času z mé zasloužené dovolené a to ani nepočítám, kolik mi tohle obalování ubralo sprostých slov z mého košatého slovníku a kolik šedých buněk mozkových zemřelo při vymýšlení, kde "to" střihnout, abych "tomu" neublížila.

Ale dost remcání. Dnes se vrací prvorozený z tábora, což v praxi neznamená nic jiného, že v naší domácnosti opět začne znít dvacetkrát denně "mám hlad" a "co bude k jídlu". A že se nám konečně vrátí do normálních kolejí "postelový" život, neboť náš provorozený funguje jako jakási uspávačka druhorozeného, kteroužto funkci jsme v době jeho nepřítomnosti přebírali na střídačku my, dospěláci. A protože jsme při uspávání téměř pokaždé usnuli Smějící se, nikdy jsme nespali ve svých postelích a spolu...

A na závěr občas oprašované rubriky nakonec něco opravdu pozitivního - někdy jsou ty děti na zabití, ale ony vědí, jak na nás. Třeba když se vás váš tříleťák po několikáté zeptá, jestli to na té tašce, kterou jste si právě koupili, jste vy. Co na tom, že s tou odbarvenou krasavicí máte společné akorát tak ruce a možná barvu vlasů a že si říkáte, jestli to dítě náhodou nepotřebuje k očnímu. Stejně vás to nakopne a zahřeje... Usmívající se