Paranoia a obludné bludy...

22. srpna 2014 v 18:47 | Janinka |  Tchýněstory
...nejsou výsledkem kudy z nudy, aneb vy(b)lejvání srdíčka a mozkovny počtvrté.

Můj milý polovičák se řídil radou z magistrátu a nehodil záležitost se sektářským táborem, bláznivou babičkou a jejími dalšími šílenými výmysly za hlavu. Na oddělení sociálně právní ochrany dětí si po zdlouhavých byrokratických nesmyslech a pravidlech pořídil a zaplatil kopii celého spisu, kde bylo zaneseno každé vyřčené či napsané slovo mé tchýně.
Po přečtení toho všeho se mi chtělo zvracet, pumpa mi bušila nad rámec své kapacity a chvíli jsem se skutečně obávala, že to holka nerozchodí. Útržky ze spisu se mi dlouho honily, a vlastně stále ještě honí, v mojí mozkovně. V zápisech se často opakovalo, že babička "se opět rozhovořila o širší rodině" nebo "se opět zaměřila na rodiče nezletilého". Téměř ve všech případech z jejích slov vyznívala snaha nás, rodiče, nějak pomluvit, poškodit či ponížit. Bylo to zlé. A bylo to bolavé.


Vzhledem k uplynulým událostem vám dobře známých, i událostem novým, mezi něž patří její návštěvy u nás za účasti "svědka", polovičák sezení u psychologa taktně obešel a rezervoval si místo rovnou u odbornice na psychiatrii. Předložil všechna fakta, dopisy, zprávy a celý spis z magistrátu, a po hodině pobytu v ordinaci vyslechl předběžný verdikt. Dobrou zprávou je, že schizofrenie to není. Špatnou zprávou je, že v pořádku to není také a je zde velká pravděpodobnost, že tchýně trpí paranoiou s bludy, která se od schizofrenie liší tím, že to na člověku v běžném životě nepoznáte, protože vypadá naprosto normálně.
Tuto duševní nemoc má člověk už jako dítě, je tedy možné, že tchýniny příběhy o tom, jak jí máma nechala na ulici a ona neměla kde spát, či jak jí u rodičů jejího exmanžela nechali těhotnou hladovět, protože na ní nezbyla porce jídla, jsou smyšlené stejně, jako vše ostatní.
Paranoiu nelze nijak významně ovlivnit, dotyčný je totiž o svých bludech přesvědčen jako o pravdě a nelze mu je vymluvit. Lze použít pouze léky a psychoterapii, které mají pomoci k tomu, aby si nemocný uvědomil, že jeho blud je pro okolí nepřijatelný nebo škodlivý.

Naše opatření nenechávat děti s babičkou samotné (a které naše rodina nepřijala vůbec kladně, stejně jako celé naše počínání), ohodnotila paní doktorka velmi pozitivně. U takového člověka prostě... nikdy nevíte. Navíc se v tomto věku děti ještě nedokáží dost dobře proti jakémukoliv psychickému nátlaku bránit. Do háje jí můžou poslat třeba až v pokročilé pubertě, ale teď to pro ně ještě není... bezpečné.

Své mámě, která s návštěvou odborníka souhlasí, tedy polovičák rovnou zamluvil termín, ovšem nejsem si vůbec jistá, jestli babička, ačkoliv má (jako bývalá zdravotní sestra) o paní doktorce nějaké povědomí, ví, že jde rovnou k psychiatrovi. Pokud tam půjde, bude alespoň z části vyhráno, i když jsme si velmi dobře vědomi, že je téměř stoprocentní pravděpodobnost, že část událostí popře a překroutí tak, aby z celé situace, tak, jako pokaždé, vyšla jako oběť. A měla by vlastně i pravdu, protože je obětí své nemoci, ovšem s tím rozdílem, že tuhle variantu nejspíše nepřijme. Paní doktorka je ale prý na takové věci zvyklá. Jenže tohle "nepřijmutí" má jeden háček, nebo spíše hák. Pokud tchýni po důkladném vyšetření bude nastíněno, že potřebuje odbornou pomoc a ona s ní nebude souhlasit, nemůže s tím paní psychiatrička udělat vůbec nic. Žádná tereapie, žádné léky. Další naschvály a lži, další štvanice. Další čekání na vyhrocený okamžik.
Jedinou pozitivní věcí z toho všeho je, že pokud by si v budoucnu hodlala stěžovat a posílat dopisy na "sociálku", nebude nic z toho bráno v úvahu.

Velký kus tohoto příběhu je za námi, ale ještě větší nás čeká. Na jednu stranu se mi ulevilo, že všechny její úlety jsou pravděpodobně (počkáme až na skutečný závěr) způsobeny tímto duševním onemocněním. Na druhou stranu ty hnusné pomluvy, domněnky a lži strašně moc ublížily a já si jenom pomalu připouštím, že tohle vše vyváděl nemocný člověk, který za to vlastně ani nemůže. Je těžké to pochopit a vstřebat.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 18:58 | Reagovat

Janinko, tak nevím, jestli to není ta nejhorší fáze paranoi, kterou jsem v lehčí formě zažila u tety a babičky. Vsugerovaly si občas takové věci, že jsem se divila, jak na to přišly a bohužel to mělo také za důsledek jejich zlostné výlevy. A pár lidí jsem už s podobným chováním poznala. Musíš to opravdu brát jako nemoc a vyhýbat se , bohužel, styku své rodiny s ní.

2 Vendea Vendea | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 19:17 | Reagovat

Upřímně doufám, že tchýně k paní doktorce půjde... je to první krok kupředu... stále mám pěsti v pohotovosti! ;-) Je velké štěstí, že jste narazili na úřadech na normální lidi, protože to je v naší zemi velká vzácnost. Držte se ;-)

3 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 0:31 | Reagovat

Když se člověk podívá na kašovitou konzistenci mozku, tak se ani nemůže divit, jaké se v něm někdy líhnou podivnosti. ;-)
Jestli tě to uklidní, tak málokterá rodina je ušetřena podobných excesů. Jak jsem již psal v jednom komentářů pod jedním z tvých článků, tak moje tchýně chlastala první ligu. Skutečnost je ovšem taková, že si tím chlastem tak trochu řešila svoji paranoiu. A bludy vypouštěné z jejích úst byly doslova na denním pořádku. Vzhledem k jejímu chlastání to ovšem bylo sváděno na alkohol.
Poruchy podobného typu však někdy bývají dědičné. V důsledku toho si její syn a můj švagr ode mne vysloužil přezdívku "pohádkář Andersen".:D
"Pohádkář Andersen" byl též pokrevní otec mé ženy a jejího bratra. Své druhé ženě například několik let tvrdil, že koupil auto. Když však měli tím autem někam vyjet, tak vždy auto postihla neočekávaná porucha a nikam se nejelo. Moje pseudotchýně vystála mnoho hodin s dětmi a zavazadly na chodníku při čekání, než se její manžel dostaví údajným autem z údajné garáže.
Tohle všechno bohužel trochu lízlo i moji bývalou ženu, v důsledku čehož bývalo mnohdy velmi těžké domluvit se na skutečném stavu věcí.
Aby toho však nebylo málo, tak můj otec trpěl tzv."Muenchhausenovým syndromem", který je též znám pod názvy "nemoc barona Prášila" nebo též "bájná lhavost". Tento syndrom však dosud není medicínsky uznán za duševní poruchu, ale je odborníky považován pouze za blbou povahu. :D
S čímž bych si ovšem dovolil nesouhlasit, protože lidé trpící Muenchhausenem jsou většinou opravdu hluboce přesvědčení, že mluví pravdu a že se věci staly tak, jak je popisují.
A když někdy pozoruji svého mladšího syna, tak mám silný pocit, že ho taky malinko líznul ten dědův Muenchhausen a pohádkovitá Andersenovost jeho strejdy. :-D
Bože na nebesích, když to tak zpětně čtu, tak u nás je to samej magor. :-D
Uíííííí, uíííí, uííííí. :D

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 0:59 | Reagovat

Blbé, co na to říct. Jediné pozitivum je v tom, že víte, že musíte být v mnoha ohledech obezřetní.

5 Robka Robka | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 8:32 | Reagovat

Bohužel je to tak - pokud tchyně není potenciálně nebezpečná svému okolí (v překladu: dokud neběhá se sekerkou po sousedech a nechce je zabít), nikdo ji násilím nepřinutí k hospitalizaci a léčení. Mám své zkušenosti z práce a můžu ti potvrdit, že i odvoz regulérního schizofrenika do psychiatrické léčebny (v době, kdy už ohrožoval své okolí a nakonec i sám sebe) nebyl vůbec nic jednoduchého. Pokud je člověk svéprávný, nedá se celkem nic moc dělat. Jediná pomoc je důsledně se vyhýbat kontaktu s touto osobou, sdělit jí, že tak to bude, pokud si léčení nerozmyslí a doufat, že to třeba udělá.

6 Kerria Kerria | Web | 23. srpna 2014 v 9:38 | Reagovat

Janinko, sama se s paranoidním člověkem potýkám celý svůj život. U paranoi je problém ten, že dotyčný si vůbec neuvědomuje, že je nemocný - on je přece naprosto v pořádku a blázni jsou všichni ti kolem! Proto je jakákoliv léčba téměř nemožná.
Navíc působí na venek velmi mile a nezasvěcené okolí nepochopí, že ta milá stařenka zrovna vám dělá ze života peklo. To jsou věci se kterými se budete muset smířit a přestat si je zabírat. Je to těžké, ale jde to.

Poradit je těžké, ani můj kamarád psycholog mi nedokázal poradit, jak s paranoikem aspoň trošku normálně vycházet. Ale kdyby sis o tom chtěla víc popovídat, napiš mi na FB - kdykoliv.

7 Kerria Kerria | Web | 23. srpna 2014 v 9:51 | Reagovat

[5]: Paranoika těžko donutíš jít na léčení. On si to "vyhýbání se" totiž vyloží úplně jinak a bude to ještě horší.

8 Andri Andri | Web | 23. srpna 2014 v 11:52 | Reagovat

Jani, nedá sa povedať nič iné, ako : "Obrovsky držím palce!"
Aby svokra k doktorke išla, aby tam nejaký čas chodiť vydržala a aby prijala verdikt. Minimálne tak, aby bola ochotná brať lieky.
A aby ste to ako rodina ustáli.

9 Zdeňka Zdeňka | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 19:47 | Reagovat

Co na to říci. Snad jen, že přeji hodně sil!!!! :-(

10 Janinka Janinka | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 9:58 | Reagovat

[1]: Nevím, jestli je to nejhorší fáze, nicméně je to pěkně "na palici". Je mi líto, že bych měla dětem odpírat babičku, ale nejspíše, pokud nebude chtít jít na konzultaci, to tak dopadne.

[2]: Taky doufám a moc děkujeme!

[3]: Koukám, že jsi to měl taky dobrý, možná ještě "lepší", než my :D.
U nás jsme měli jenom manželovu bláznivou babičku a teď tchýni. No a ještě tchýninu dceru a jejího manžela. U ní se od jejích vdavek velmi změnil charakter na agresivní, zlou a bezcitnou mrchu :D. Během čtyř let stihla povít tři děti se svým manželem, který má silné obsedantní chování, obzvláště, co se týká čistoty a strachu o svůj majetek. A u kterého se v rodině vyskytuje Huntingtonova choroba, což je velmi tragické onemocnění vedoucí k smrti. Neví se, jestli ji od otce podědil, nicméně zplodit tři děti bez genetických testů je od obou dvou neuvěřitelná nezodpovědnost. Pokud by byl přenašeč, vyřkli by vlastně nad svými dětmi, kde je šance 50:50, rozsudek smrti :-?.
Ale moje větev rodiny je relativně "normální"! :-D.

[4]: To opravdu musíme.

[5]: Děkuji za radu, uvědomujeme si, že bude hodně těžké, ne-li nemožné, jí přemluvit, pokud by tam nechtěla jít. Asi to bude jediná, i když malá šance, jak jí přemluvit.

[6]: Tuším, kdo to je. Ono kdyby mi někdo tvrdil, že jsem blázen, tak ho asi taky pošlu do kopru, na druhou stranu mám ještě trochu zdravého rozumu a abych se bránila nebo myšlenku o bláznech vyvrátila, na just bych k odborníkovi šla. Třeba to tak bude brát i tchýně...
Moc ti děkuji za nabídku!

[8]: Mnohokrát děkuji, za všechno!

[9]: Děkujeme!

11 Ajka Ajka | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 14:12 | Reagovat

Jani je to smutné. Ale je to dědičné, takže je vlastně oběť ... bohužel. Možná pomůže obrácená strategie, ať jde k lékaři aby dokázal že blázen není ...
Držim palce Jani :-)

12 Cervenej_cudlik Cervenej_cudlik | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 18:21 | Reagovat

Je to těžké, něčí činy omlouvat tím, že je nemocný a nemůže za to. I nadále proto přeji pevné nervy a ať se vše vyvíjí tím nejlepším možným způsobem.

13 VendyW VendyW | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 19:50 | Reagovat

Pro teb eto je hodně těžké, ale ještě horší to musí být pro tvého muže protože ať se chová sebehůř pořád je to maminka. A to je strašně těžké brát tak jak to je....

14 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 24. srpna 2014 v 23:22 | Reagovat

Je to máma tvého muže, nemůže ji jen tak mávnutím proutku vymazat ze svého života. Jenže pokud vytváří takové bludy, které by mohly poškodit vaše děti, neměla by léčba probíhat ústavně? Je to asi kruté, ale pokud by byla nebezpečná svému okolí, potažmo své rodině...

15 mengano mengano | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 8:17 | Reagovat

No, tohle je solidní průšvih. Vůbec nevím, co bych v takové situaci dělala. Děti jsou malé, jak jim vysvětlit, že babička je cvok. Navíc je to pořád máma tvého muže, který z toho také musí být pořádně rozhozený.

Jedniná šance fakt je, že babča k doktorce půjde a začne se léčit. Pokud to odmítne, tak to nebudete mít vůbec lehké. Držím ti palce, i když to ti asi nepomůže :-)

16 renuška renuška | Web | 25. srpna 2014 v 10:22 | Reagovat

Ač je to čtení plné vnitřního boje, věřím, že se blýská na lepší časy, Jani.
Víš, na jednu stranu Ty aspoň víš, že ty hnusy, co padaly (nejen) na vaše hlavy, jsou smyšlenkami a výmysly choré duše, ale co když takhle ošklivě kolem sebe metají lidé, kterým to prostě normálně všechno funguje a jedou pořád na 100%. Tam je to totiž asi ještě daleko horší, protože tam si sama v sobě tu křivdu nemáš čím omluvit, respektive chování toho, kdo ubližuje ... :-(

Držím pěsti ke zdárnému řešení svízelné situace!

17 Sugr Sugr | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 17:59 | Reagovat

Život je boj Janinko, nic není zadarmo a kdo píše tady na blogu že jo, je na tom nejhůř. Držím ti palce ať je to všechno podle vás a lepší!
Ono se to aspoň tak říká ne,že "Bude líp!"

18 Janinka Janinka | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 18:34 | Reagovat

[11]: Děkuji ti, v to, že obrácená strategie v nouzi pomůže, tajně doufáme :-).

[12]: Moc děkuji. Já vůbec nevím, jak se k ní teď chovat - ubližuje, ale je nemocná :-(.

[13]: My víme. Ale nese to statečně, možná líp, než já, pro mně to byla taky taková druhá máma...

[14]: Podle paní psychiatričky, pokud nikomu neublíží a pokud s léčbou nebude souhlasit, nemůžou po právní stránce udělat vůbec nic. A nebezpečná zatím není, nebo ne tak, aby někoho ohrožovala. Ale svoje děti bez dozoru v její přítomnosti stejně nenechávám.

[15]: Mladšímu jsme nic neříkali, je to jen špunt, ale starší už ví všechno. Není hloupej a ptal se sám, proč jsme byli na výslechu. Už jsem to psala výš, manžel to  snáší líp, než já.
Moc děkuji! :-)

[16]: Děkujeme, snad to dopadne pro všechny strany dobře.
Je fakt, že lidí, kteří okolo sebe šíří zlo záměrně, je taky požehnaně, to taková tchýně, která by se dala třeba i zvládnout, je proti tomu asi pohodička :-D.

[17]: Jo jo, to znám, občas používám verzi "Život je boj, tak se tu všichni pěkně pozabíjejte a já bych s dovolením prošla" :-D. Ale vážně, držím se oblíbeného a pravdivého rčení mého muže, že všechno zlé je k něčemu dobré. Někdy je z počátku těžké hledat na tom zlém, k čemu by to mohlo být užitečné, ale nakonec to tak vždycky je.

19 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 25. srpna 2014 v 20:55 | Reagovat

Babička jednoho mého kamaráda trpěla představou, že za všechno můžou kosmonauti.

20 Janinka Janinka | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 21:27 | Reagovat

[19]: Taky dobrý :-D. Já zase viděla pěkný tričko s nápisem "Za všechno můžu já!"

21 Le fille Ash Le fille Ash | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 19:01 | Reagovat

Tedy, chvíli tu nejsem a dozvím se takové věci, o kterých se mi ani nesní.. nemohu tedy říct nic jiného, než jen: "Drž se, snad se šve v dobré, nebo alespoň lepší obrátí!" Hlavně pevné nervy, Janinko!

22 Vendy Vendy | Web | 1. září 2014 v 14:33 | Reagovat

Jani, moc s tebou cítím. Sama nevím, jak bych se zachovala... odříznout ji od vnoučat je kruté, zanechat ji s vnoučaty je nebezpečné. Asi to bude chtít nějaký kompromis, setkání s vnoučaty jen v přítomnosti někoho z vás. (Paradoxně si myslím, že přestože šíří tyhle řeči, svá vnoučata má ráda. Vlastně je tím chce ochránit. Sice pitomě, ale má ochranitelský komplex, jenže na špatném místě. Tím se jí nechci zastávat, udělala vám ze života peklo...
Snad to dobře dopadne s tou doktorskou návštěvou. Nebo... už se konala?
Problém by byl, kdyby léčbu odmítla v přesvědčení, že je zdravá. S dospělými je kříž, někdy nehneš ani s normálně zdravými lidmi, prostě proto, že jsou zadubení. Natož s lidmi, kteří jsou nemocní, a nepřipouští si to.
Snad se to zvrátí aspoň do přijatelných kolejí.

23 Vendy Vendy | Web | 1. září 2014 v 14:34 | Reagovat

[3]: Taky sis pořádně užil, koukám. :-? Naštěstí jsi neztratil smysl pro humor. Je to skvělá genetická výbava. :-D

24 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 1. září 2014 v 18:06 | Reagovat

[23]: Ještě že to není nakažlivý.:-D
Já jsem hluboce přesvědčen, že takové příbuzenstvo se dá přežít právě jen s pomocí humoru. ;-)
Takže to je vlastně takový vynucený smysl pro humor. :D

25 Janinka Janinka | E-mail | Web | 1. září 2014 v 19:19 | Reagovat

[21]: Mockrát děkuji!

[22]: Vendy, děkuji ti. Jsem z toho už na prášky, návštěva u psychiatra se nekonala a nejspíš ani nebude. Tchýně jí odvolala, nakonec souhlasila s tím, že si vezme čas na rozmyšlenou. Ale vidím to blbě.
S těmi vnoučaty to nebude tak žhavé, ozývá se minimálně.

26 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. září 2014 v 19:57 | Reagovat

[25]: Janinko ono skutečně bude nejlépe se řídit radou komentáře Malkiela - brát to s humorem, protože píšeš, že jsi "na prášky", aby jsi nakonec nemusela k tomu lékaři místo tchýně - ty! O_O
Netrap se tak, ona se nezmění a sobě jen škodíš! Dej na zkušené životem! ;-)

27 Janinka Janinka | E-mail | Web | 1. září 2014 v 20:12 | Reagovat

[26]: Sugr, to bylo spíše obrazně řečeno, jen reakce na ta vnoučátka. Když se totiž u nás nečekaně ráno o víkendu zastavila, abychom jí odevzdali klíče od jejího bytu, ani se nezeptala na děti a ten naprosto šílený pohled, až jsem měla husinu.
Ale já to s humorem beru, nebo se o to alespoň snažím, v životě jsem byla v mnohem větších srač.... :-D.

28 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 1. října 2015 v 11:25 | Reagovat

No vždyť si to taky říkám. Jak takovou tíhu může člověk unést, i když třeba uzná, že ten, který ho tíží, je nemocný... Je to fakt síla. Na jednu stranu je mi báby líto, ale na druhou bych to nevydržela a musela bych se někdy vyječet - a jedno na koho. Mám to tak, že dlouho šlapu, držím hubu, polykám zklamání či dokonce nasrání, ale pak to najednou všechno pukne jako vřed a začne lítat hnis a ten prskám a řvu u toho jako pavián, rudá a ječím a ječím... Už se mi to párkrát stalo. Ale jednou to bylo fakticky hustý! Následovalo zhroucení... Jo, to tehdy sice láska vynášela na komíny, ale ty věci kolem, co se děly, ty byly na (sebe)vraždu!
Bábu bych asi nerozdýchala a hlavně bych měla problém s ní normálně mluvit po tom všem... Asi bych se s ní sešla, ale bylo by to takové křečovité, neupřímné... a s odstupem. Nemocná nenemocná!

Jestli ona ta naše babička taky není jenom duševně chorá, protože jaká normální máma by si libovala v tom, že její děti spolu nemluví, že se nenávidí a nadávají jeden na druhého? Mámy si přece přejí, aby se její děti měly rády a aby bylo jedno pro druhé, až tady jednou ta máma nebude....

29 Janinka Janinka | E-mail | Web | 1. října 2015 v 13:57 | Reagovat

[28]: Takhle jsem to dřív mívala taky. Ale čím jsem starší, tím míň věcí mě sejří. A když už mě sejří, tak je řeším okamžitě (i když je to někdy sakra těžký), protože puknout jako vřed není hezká představa, však víme.
S bábou se vídáme, po pěti měsících si vzpomněla, že má vnuky. A je to přesně, jak píšeš - odměřené.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama