Leden 2015

Korálková terapie

31. ledna 2015 v 19:31 | Janinka |  Blejskavá
To se tak jednou stalo, že jsem se ocitla ve stavu téměř hodném zasebevraždění. Ale protože jsem byla holka silná a relativně rozumná, rozhodla jsem se přestat snídat, obědvat i večeřet prášky na nervy a naordinovala si léky ve formě mnohem přijatelnější. Byly sice také kulatého tvaru a krásně až jedovatě barevné, nicméně v sobě měly něco unikátního, co pilule na nervy rozhodně neobsahovaly. Díru.

A tak jsem v každé volné chvíli ty malinkaté laciné skleněné nesmysly navlékala a kombinovala, až se moje mozkovna vyčistila a uklidnila. Já nevděčnice na ně ale, protože jich již nebylo třeba, postupem času zapomněla. Naprosto nečekaně si však ke mně po letech našly cestu znovu. Asi se jim moc stýskalo, protože nasadily těžký kalibr, žádné sklo nebo plast, rovnou nádherné polodrahokamy. Nejsem tvor marnivý, ale... Tak jo, žádná omáčka okolo, zkrátka mi padly do oka a já se zamilovala Smějící se.

A tak třikrát hurá korálkům! To jim vděčím za svojí duševní pohodu a za začátek tvořivě-patlavé éry, která mne už léta provází. Takže ještě jednou, díky vám! Usmívající se


Divnodivná procházka

14. ledna 2015 v 8:56 | Janinka |  Blejskavá
Jednoho dne, v jednom městě, v jednom centru, jsem objevila hodně divoký trojúhelník. Na jednom jeho vrcholu stála ta největší podivnost, jakou jsem kdy viděla. Na první pohled obyčejný vybydlený dům se na pohled druhý změnil ve squat s téměř hororovým osazenstvem. O nože, vidličky, dráty a kusy končetin tu vskutku nouze nebyla.

Kolik "členů domácnosti" tam vidíte?


Holkynis playminius

10. ledna 2015 v 9:51 | Janinka |  Blejskavá
Kdysi o mně byla napsána tato krásná slova:

"Zástupkyně druhu holkynis playminius (holka hrající) zapsaného v červené knize, takže ve hrách střílet jen se zvláštním povolením."

Volně přeloženo - hračička. A jak se takový druh pozná? Třeba podle dárků pod vánočním stromkem. Nejsem nikterak náročná, stačí mi nějaký zimní pobyt all inclusive u moře kdesi v exotice. Ale protože ten dalšího čtvrt století do splacení hypotéky čekat vskutku nemůžu, spokojím se s málem. Potěší mě úplně obyčejný měkkouš alias bačkory nebo povlečení a cokoliv, co jde číst, s čím se dá hrát, z čeho se dá tvořit, případně co se dá poslouchat, či na co se dá koukat.

Letošní Vánoce se nesly v duchu naštvaných ptáků a LEGA. A ani tentokrát se Štědrý den neobešel bez tradičního tejrání pomerančů...

Spolek invalidů aneb "Bylo nás pět"


Sněhobílé svinstvo II.

7. ledna 2015 v 12:56 | Janinka |  Blejskavá
Povím vám, pěkně jsme po loňské zimě-nezimě zparchantěli. Dřív, když napadlo půl metru sněhu přes noc, nikoho to nepřekvapilo, vzali jsme lopaty, trochu si zanadávali a přizpůsobili se. A teď? Napadne půl metru a všichni se můžou po...kakat. Já taky. Sníh nesnáším a kdyby bylo na mně, mohl by napadnout na Štědrý den a den druhý zase roztát. Moje tajné naděje se upínají na víkendovou oblevu, ale zatím jsem, díky předchozím zkušenostem, jen opatrně nadšená.

Možná článek vypadá, vzhledem k mé sněhové nesnášenlivosti, trochu masochisticky, ale jeho vznik je prostý - je speciálně vytvořený pro Vendy a jí podobně stižené, kterým se sněhová nadílka vyhýbá obloukem a kterým se po něm stýská Smějící se. Obrázky jsou čerstvé, sněhu mám do půlky kolena, tedy měřeno přesně 51 cm. Takže, líbí-li se vám obrázky a sníh vám chybí, klidně si pro něj přijeďte a všechen si odvezte!

A na závěr snad jen bonmot mé přítelkyně na FB:
"Sviť sluníčko jasným světlem, rozpusť ten hnůj svojím teplem!"


Dědeček

4. ledna 2015 v 14:28 | Janinka |  Moji pra...předkové
Můj dědeček byl odjakživa expert. Ačkoliv jsem ho neznala, z vyprávění vím, že byl odborníkem na ženské pokolení (babička říká kurevník) a na to, jak přijít v den výplaty domů bez koruny (babi říká ožrala). Taky byl expertem přes sňatky (babi říká děvkař) a přes plození potomků a jejich následný výmaz ze své mozkovny (babi říká nezodpovědný hajzl). Jeho odborných způsobilostí bylo asi mnohem více, ale co se týká mně, soukromně jsem ho pasovala na experta v zametání stop, protože to, jak mi házel (při mé snaze dopátrat se svých kořenů) i po své smrti klacky pod nohy, bylo naprosto unikátní.

Všechno začalo jednou velikou dědečkovou chybou - nakrknul babičku. Asi hodně, protože se s ním, i když to byl sakra elegán, rozvedla. Od té doby byl osobou zapovězenou a nikdy se o něm nemluvilo, což by mi asi normálně nevadilo, kdybych se nerozhodla vyplňovat prázdná políčka v rodokmenu. No a když chcete něco vypátrat a nikdo vám nechce nic říct, to je potom sakra těžký. Ale už jsem to tady jednou psala (ty zatracený sudičky), přeleze nepřelezitelné, podleze nepodlezitelné. A tak jsem začala pátrat. A pátrala bych dodnes, kdyby se náhodou moje maminka nepodřekla, že vlastně hledám někoho, kdo neexistuje.

"Jako jak neexistuje?"
"No, on se po rozvodu s babičkou potřetí oženil."
"No a?"
"No a změnil si příjmení..."
"K...a!"