O válce a o tom, jak umřel Hitler, jak byla babička za hvězdu a jak se všichni radovali...

18. dubna 2015 v 22:29 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
...aneb jak se může debata o hubnutí zvrtnout v povídání o válce a Hitlerovi.

Mám svou babičku moc ráda. Každý týden vedeme dlouhé hovory po telefonu a když čas netlačí, zajedu za ní a jen tak tam vysedáváme a krafáme. O všem a o všech, nejčastěji ale o dávné minulosti a lidech, kteří již desítky let nežijí. Jako zrovna nedávno...

Při mé poslední návštěvě jsem si všimla, že babi zase zhubla. Nic jí nevyčítám, ono to chtělo, ale takové tempo nikdo nečekal, za rok asi třináct kilo. K přemýšlení o hubnutí jí donutil pořad, kde se doporučovalo nejíst po páté hodině odpolední. A tak se milá babi ve svých sedmaosmdesáti letech rozhodla, že to zkusí. A jak vidno, daří se jí to skvěle, občas sice pravidlo poruší a k večeru si zobne kousek ovoce, ale jinak hlad nemá. Prý kdyby měla, tak se na to vykašle, protože za války se nahladověla dost.

Je to paradox, ale i když babičky rodina nouzí netrpěla, přesto její členové velmi často chodili spát s plačícími žaludky. Mohl za to přídělový systém, potravinových lístků byl daný počet a za peníze, jen tak, se jídlo koupit nedalo. Moje prababička, maminka babičky, tuhle situaci řešila tak, že jednou za čas provětrala šatníky, vybrala nejlepší kousky oblečení a šla je vyměnit za jídlo k hranicím. Pravda, ta hrst krup, které za jedny šaty dostala, byla spíše k pláči, ale v nouzi a hladu člověk pro sousto udělá cokoliv. Poslední šaty babička oplakala, maminka jí chlácholila, že po válce si koupí oblečení, kolik bude chtít. A ono houby, přídělový systém skončil až v roce 1953. A když už si babi pomyslela "Konečně!", tři roky nato, kdy měla malé miminko, jí utekl manžel a byla z ní na dvacet let samoživitelka. Pak si ale s plnou parádou dopřála všeho odpíraného. Aby skončila tak, že dnes musí dostávat příspěvek na bydlení od státu, protože by jí po zaplacení nájmu v domě, ve kterém žije už šedesát let a který před pár lety koupil asociální podnikatel, zbylo z důchodu 300 korun na jídlo a léky...


Ale zpátky od mého povzdechu. Už jsem psala, že babičky rodina nebyla nejchudší. Za jídlo se utrácet nedalo a tak se peníze rychle hromadily ve skrýši pod zásuvkou s příbory v kredenci. Částka se rychle zvětšovala, protože pracovali babičky bratři i tatínek, který k tomu navíc dostával důchod. A nakonec, podle tehdejších zákonů, musela pracovat i babička.

Hned po vychození základní školy se všichni museli hlásit na úřadu práce. Babičku to čekalo ve válečném období a tak byl úřad v péči Němců. S babičkou, která v době, kdy dostala pozvánku, dostala těžkou angínu, šla jako doprovod její maminka. Dnes bychom řekli, že to byla morální podpora, tenkrát tam šla ale za účelem "ukecat Němce za každou cenu". Nebylo to niijak těžké, odkladu dosáhla po chvíli, stačilo, že babička byla zelená od hlavy k patě a že maminka vyzdvihla jejich pracující rodinu. Prý, ať byli Němci jací chtěli, dobrých řemeslníků a manuálně zdatných lidí si vážili. A to bratři i tatínek byli. Domluvili se tedy, že jí pozvou za pár měsíců. Štěstí pro babi, že na ní na dva roky zapomněli a bylo by to tak zůstalo, kdyby jí neudala spolužačka.

Během válečného období nebylo pro dívky téměř jiného zaměstnání, než být pomocnicí v německých rodinách. Tato spolužačka, díky své konfliktní povaze, střídala rodiny jako ponožky a protože jí hrozilo, že jí pošlou na práci do Německa, při řešení své kázně na úřadu práce se začala rozčilovat, proč zrovna ona, proč se třeba nezaměří na někoho, kdo se doma roky ulejvá. A tak se přišlo na babičku, která sice dostala vynadáno, ale s pomocí maminky se z toho vylízala. Dostaly na papírku pár adres, které si měly obejít a jednu z nich si vybrat. Vesměs to byly rodiny se čtyřmi, pěti dětmi, tedy samá terna. Když už nevěděly, kudy kam, sousedka jim poradila, že od Němky Gekeschové, zvané "Gekešky", z hospody naproti, jedno děvče odchází. V té době totiž dívka, která se vdala, přestala mít povinnost pracovat a toho se samozřejmě hojně využívalo. A tak slovo dalo slovo a babička nastoupila.

Nebylo to nic závratného, pracovní doba od sedmi do šesti s hodinou na oběd, ale bylo to hned přes ulici a Gekeška měla potomka jen jednoho. A navíc prý byla hodná. Hodná fanatická nacistka. Ráno babička vyzvedla u Němky klíče od hospody a během dne dělala, co bylo třeba. Uklízela, myla nádobí a hlavně se, podle babičky slov, starala "o toho parchanta". A tak to šlo den za dnem, když se jednou stalo něco, co převrátilo všem obyvatelům v malé obci, potažmo lidem ve velké části světa, život vzhůru nohama.

Jako každé ráno šla babička ke Gekešce pro klíče. Jenže tentorkát na klepání na dveře nikdo neodpovídal a tak po chvíli čekání šla babi Němku hledat. Hledání úspěšné nebylo, vrátila se tedy zpátky do hospody a zkoušela klepat znova. Po dlouhé době uslyšela šourání za dveřmi a Gekeška konečně otevřela. Rudá, flekatá a opuchlá od pláče vzlykala "Kfjéééta, stálo se něco chrosnýcho, Chitler umšél!"

Babička cítila srdce až v krku, chtělo se jí brečet a smát, otočila se na podpatku a utíkala domů.

"Maminko, Hitler je po smrti!"
"Květuško, zbláznila jsi se? Co to povídáš!"
"Je to tak maminko, Gekeška to říkala!"
"Květuško moje milovaná, holka moje zlatá, ty jsi poslem dobrých zpráv!"

Novinu babička s maminkou roznesly rychlostí blesku po celé vesnici, překvapení to bylo pro všechny, nikdo nic nevěděl, neboť ani neměl jak se to dozvědět. Rádio mohli vlastnit a poslouchat jen Němci, Češi za něj byli posíláni do koncentračního tábora.
A tak ten den všichni plakali štěstím, protože věděli, že Hitlerova smrt znamená konec války, radovali se a objímali. Tedy, až na Němce. Ti jen plakali tiše schovaní ve svých sklepech, protože jejich domy byly ve velkém rabovány. Gekeška byla nejblíž a první na ráně, babičce dokonce ostatní rabující vrazili do ruky Němky kolo, ať si ho vezme. Babi ale nemohla. Vždyť ona na ní byla hodná...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 18. dubna 2015 v 22:47 | Reagovat

Sice trochu nezvyklé, ale zajímavé povídání.
Je pravda, že je ostudou tohoto státu, že někteří lidé, kteří celý život poctivě pracovali, popřípadě se starali o děti, nakonec ve stáří musí žít na hranici chudoby.
No jo, ale ono by potom holt nebylo na ty statisícové důchody prominentů bývalého i současného režimu, kdyby

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. dubna 2015 v 23:36 | Reagovat

Nebyly to lehké doby. Dokud jsou pamětníci, je dobré, když povídají svým potomkům. Aspoň pro srovnání. Lidé jsou dobří a zlí, ve všech národech. Někteří ,,jen" zbabělí nebo vyčůraní. :-)

3 VendyW VendyW | E-mail | Web | 19. dubna 2015 v 8:47 | Reagovat

Je tohle doba temná a tvrdá která byla prověrkou charakterů. Jen nevím jestli máme nebo nemáme právo soudit protože vůbec nevíme jak my sami bychom se chovali. Teď myslím jen ty obyčejné lidi, jak Čechy tak Němce. Ale je asi dobré si to neustále připomínat. Co se týče dnešních důchodů a vůbec finančního hospodaření našeho státu můžu říct jen jedno, Velebnosti jdu blejt!

4 Hana Hana | 19. dubna 2015 v 10:15 | Reagovat

Moc ráda jsem si přečetla Vaše vzpomínání-tedy vlastně vzpomínání Vaší babičky. Mám 95 letou maminku a ta na tu dobu vzpomíná pořád a vypráví a vypráví. Je to zajímavé a Váš článek mě donutil také maminčino povídání sepsat.Zřejmě si to potom vložím do našeho rodokmenu, třeba to ty mé potomky bude někdy zajímat. Zdravím babičku i Vás.

5 ruzena ruzena | E-mail | Web | 19. dubna 2015 v 10:59 | Reagovat

Hezké vzpomínání,tedy tím myslím hezky napsané, protože doba to hezká určitě nebyla..Ale je dobré připomínat,čeho byli lidé schopni - v mnoha zemích se historie opakuje,jiná je jen národnost..

6 Andri Andri | Web | 19. dubna 2015 v 11:18 | Reagovat

Jani, ďakujem za zaujímavé rozprávanie.
Moja stará mama má síce "iba" osemdesiatštyri, ale tiež občas spomína na vojnu a prídelový systém. A tiež, keby nebolo jej dcéry, ktorá jej prispieva na bývanie, ktovieako by to bolo. A to celý život pracovala.
Paradoxy dnešnej doby...

7 jessamine-rose jessamine-rose | Web | 19. dubna 2015 v 14:24 | Reagovat

Krásne rozprávanie. Úplne ma celú tvoj (resp. tvojej babičky) príbeh pohltil a zaujal. Naozaj to nebola ľahká doba... mali to ťažké. Veľmi ťažké... no, ale keď si tak vezmeš, ktorá doba bola ľahká? Možno teraz máme k dispozícií to, čo naši starí rodičia nemali. Ale za akú cenu? Ani v jednej dobe sa nežije tak, ako o tom väčšina ľudí sníva...
Keď som mala ešte dedka, on rád takto spomínal na dobu svojho detstva. Alebo babka. Oni vedeli rozprávať a rozprávali ozaj zaujímavo. Moja jediná žijúca babka takto nespomína....

8 Janinka Janinka | E-mail | Web | 19. dubna 2015 v 17:18 | Reagovat

[1]: Občas si zapíšu, co babička vypráví, páč už paměť tolik neslouží a za pár let bych to mohla zapomenout :-). V tomhle případě se mi zdálo, že by povídání mohlo, byť jen pár lidí, zajímat.
Co se týká toho stotisícového důchodu, je to vážně ostuda.

[2]: Moc ráda a pozorně poslouchám, co vypráví. Uvědomuji si, že v babičky věku to může být to poslední, co od ní uslyším. A to samé praktikuji i u ostatních, dětí, manžela, maminky a to z naprosto stejného důvodu :-).

[3]: Vůbec si nejsem jistá, jestli bych svůj charakter před vlivem války ubránila. Pokud bych byly moje děti v ohrožení, pravděpodobně bych šla přes mrtvoly. Ale nevím, možná se v sobě pletu.

[4]: Děkuji. Myslím, že pro generace budoucí je třeba takováto vyprávění zachovat a vložit ho do rodokmenu je úžasný nápad! Díky za něj, pravděpodobně udělám to samé :-).

[5]: Mockrát děkuji, máš naprostou pravdu, všechno se opakuje, jen v jiné době, s jinými lidmi, zbraněmi a na jiných místech.

[6]: Není zač. Dnešní doba je naprosto otřesná, co se týká zabezpečení starých a bezmocných lidí.

[7]: Děkuji ti. Doba to lehká nebyla, ale co si pamatuji z vyprávění, tak ti lidé byli šťastní. Měli sice málo, ale tolik, aby přežili. Ono ne nadarmo se říká, že nejšťastnějšími lidmi bývají ti, kteří vlastně nic nemají...

9 Van Vendy Van Vendy | Web | 19. dubna 2015 v 23:27 | Reagovat

To bylo hodně zajímavé vyprávění. Koukám, že dobré kamarádky vystřídají občas dobré spolužačky, zkrátka, svině jsou všude. Tvá babička měla přesto štěstí, že se dostala ke slušné ženské, která ji necitýrovala víc než bylo třeba (věřím, že dnes by byli horší naši čeští dohližitelé).
Jak píše Malkiel, je moc smutné, že člověk po tolika letech i strádání, si musí žádat o příspěvek na bydlení nebo na život vůbec. :-?

10 Janinka Janinka | E-mail | Web | 20. dubna 2015 v 13:40 | Reagovat

[9]: Děkuji :-). Jak píšeš, svině jsou, byly a budou v každé době.

11 Sugr Sugr | E-mail | Web | 20. dubna 2015 v 19:19 | Reagovat

O vyprávění babiček a dědečků jsem přišla, umřeli než jsem si s nimi mohla povídat, ale vyprávění mých rodičů mi dá taky hodně, neboj Janinko! :-)

12 Janinka Janinka | E-mail | Web | 23. dubna 2015 v 15:46 | Reagovat

[11]: Nebojím :-). Já poslouchám jenom českou babi, polská je daleko a dědečky nemám. Budu muset začít dolovat něco z maminy :-D.

13 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 23. dubna 2015 v 18:21 | Reagovat

Já už nemám z koho dolovat. A to mi dali potomci knihu Vyprávěj babičko. Prý když můžeš psát do blogu a různé příběhy napiš všechno, co si pamatuješ a co ti kdy příbuzní či známí rodiny řekli, dokud si to pamatuješ. Když mně se tak nechce... už jsem o tom napsala ledaco do blogu. Rukou se mi nechce psát, na ,,mašince" je to lepší... ;-)

14 Janinka Janinka | E-mail | Web | 24. dubna 2015 v 17:54 | Reagovat

[13]: Slyším poprvé o takovéhle knížce, ale on blog vlastně je taková knížka, byť virtuální, taky se mi píše lépe do něj :-).

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. dubna 2015 v 19:13 | Reagovat

[14]:Janinko, zkus si zadat ten název Vyprávěj babičko a objeví se ti. Navíc existuje i Vyprávěj dědečku, ale zatím to manžel nedostal- tak uvidíme. Ač konstruktér (ve výslužbě) nerad rukou píše, prý už mu to ,,nejde". Akorát křížovky jo. :-D

16 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. dubna 2015 v 19:15 | Reagovat

Babičko, vyprávěj‎
www.knihydobrovsky.cz/
Zapište s babičkou její vzpomínky.
Objednejte si knihu ještě dnes!
Jo, tak ať vypráví a děti zapisují, že? O_O  :-D

17 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. dubna 2015 v 19:18 | Reagovat

Babičko, vyprávěj - Kniha pro uchování vzpomínek - PharmDr. Monika Kopřivová
cena 390 Kč- nejméně, jak kde :-)

18 ChilliPepper ChilliPepper | Web | 24. dubna 2015 v 19:39 | Reagovat

Ta babička měla opravdu štěstí.

19 TlusŤjoch TlusŤjoch | E-mail | Web | 24. dubna 2015 v 21:25 | Reagovat

Rád babičkám naslouchám...

20 Janinka Janinka | E-mail | Web | 25. dubna 2015 v 10:35 | Reagovat

[15]:[16]:[17]: Tak mě napadá, že bych do knížky mohla zapisovat už teď, když mi ještě relativně slouží paměť :-D.

[19]: I já. Někde jsem četla, že by člověk měl trávit nejvíce času s lidmi plus 70 a dětmi mínus 6. Od nich se prý nejvíc naučí :-).

21 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 25. dubna 2015 v 20:57 | Reagovat

[20]: Dnes jsme vzpomínali s rodinou prostředního syna a rodiči jeho ženy. Zjistili jsme, že jako malí jsme nebyli o nic lepší než ty naše ratolesti a jejich děti. Takové ty dětské příhody, alotria páchaná. Výsledek byl, že nám, kmetům úctyhodným  bylo řečeno: A pak po kom jsme, že jo? :-D

22 Janinka Janinka | E-mail | Web | 26. dubna 2015 v 7:43 | Reagovat

[21]: Když se tak dívám zpátky, tak je fakt, že jsem v lecčems byla horší, než ta naše dítka. Ale to nemůžu říct doma nahlas, že jo :-D.

23 Robka Robka | E-mail | Web | 26. dubna 2015 v 8:18 | Reagovat

Je smutné, když člověk po celoživotní práci musí žádat stát o příspěvek na bydlení, aby vůbec přežil. Ještě smutnější je, že stát vlastně tímto podporuje vyžírky, kteří se na něm takhle pěkně obohacují.
Babičky umí vyprávět. Já už bohužel nemám ani jednu vlastní, ale v práci těch příběhů vyslechnu dost od mých klientů. Na mládí vzpomínají rádi a často.:-)

24 Janinka Janinka | E-mail | Web | 26. dubna 2015 v 13:34 | Reagovat

[23]: A bude to ještě horší. Pokud si mladý člověk bydlení nekoupí teď, tak pak se může jít v důchodu asi pást.
Taky občas slýchám vyprávění od lidí, kteří nejsou mými příbuznými, je fajn si poslechnout i jejich příhody :-).

25 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 27. dubna 2015 v 20:49 | Reagovat

Úplně jsem ke konci vyprávění tajila dech. Babička měla krušný život. A za odměnu může žádat o příspěvek na bydlení. To je nehoráznost! Měla by mít důchod dostatečně vysoký, aby se nemusela takovými žádostmi vůbec zabývat. Je to nespravedlivé.

26 valin valin | Web | 28. dubna 2015 v 10:01 | Reagovat

No, smutný článek, bohužel ze života. Tyhle zkušenosti starých lidí za chvilinku nebude mít kdo vyprávět a při tom by nikdy neměly být zapomenuty. Už teď se mi jaksi zdá, že ta historie, co si i já už pamatuji, se začíná nějak překrucovat... :-(

27 Janinka Janinka | E-mail | Web | 29. dubna 2015 v 18:46 | Reagovat

[25]: Měla a myslím, že by si zasloužila mnohem důstojnější konec. Snažím se jí ho alespoň trochu zpříjemňovat.

[26]: I já jsem si všimla, že některé události jsou prezentovány jinak, než si pamatuji...

28 Fia Fia | 10. května 2015 v 22:57 | Reagovat

Ne všichni Němci plakali. Moje babička ne. Její rodinu vyhodili z domu, když byla malá, protože její otec (starosta) byl proti tomu všemu špatnýmu, což jakožto "správný Němec" neměl. Pak museli žít dlouho na ulici a hroznê hladověli.
Vždycky se rozbrečí, když se o tom začneme bavit :-( .

29 Janinka Janinka | E-mail | Web | 11. května 2015 v 13:48 | Reagovat

[28]: Vaše babička sice neplakala tenkrát, za to pláče dnes. Co je horší?

30 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 23. srpna 2015 v 10:00 | Reagovat

Paráda. Sice o době, která parádní nebyla ani trochu, ale napsané tak, že člověk by chtěl více... Děkuju za pěkný zážitek. Je mi líto, že mi babička taky takhle nevyprávěla... vlastně znám jen útržky z válečných let...

31 Janinka Janinka | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 15:00 | Reagovat

[30]: Děkuji a není zač :-). Z babičky se snažím sosat informace, dokud to jde, zatím nás to baví obě :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama