Říjen 2015

Podzimní tvoření s dětmi - Halloweenská "lucerna"

29. října 2015 v 18:50 | Janinka |  Tvoření - s dětmi
Když mi maminka minulý rok přinesla lískáče, přesně jsem věděla, co vyrobím ze sklenice, která ořechy ukrývala. Na její "A tu skleničku chci vrátit!" jsem nevychovaně a drze reagovala "Na to zapomeň, je boží!"
Když se minulý týden schylovalo k finální fázi mého výrobku, shodou okolností u toho byl i můj drahý rodič...

"Hele, to je přece ta moje sklenice!"
"Ne, to jsi se asi spletla, není!"
"No to teda je, naval!"
"Ne, není!"
"Jano!"
"Neříkej mi Jano!"
"Jano!"
"No tak je. A co? Jsem ti přece minulej rok říkala, že ti ji nevrátím, ne?"

A jak jsem řekla, tak bylo. Nakonec se ukázalo, že maminka má doma ještě jednu, tu samou, nicméně neopomněla suše dodat, že jestli mi ještě někdy přinese ořechy, tak v téhle to tedy rozhodně nebude. Tvrdě vybojovanou sklenici jsem tedy mohla v klidu dokončit...

Ve dne je úplně obyčejná...


Obraz

27. října 2015 v 18:10 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
Ten obraz mě fascinoval odmalička. Visel u babičky v obývacím pokoji a já na něj při každé návštěvě nevychovaně zírala. Jeden čas se nějakou záhadou ocitl i na stěně u nás doma, aby si po několika letech zase spokojeně visel u babi. A tam na něj chodím zírat dodnes.
Jako malá jsem si myslela, že je na něm namalovaná ulice, ve které babička žije už dobrých šedesát let. V té době jsem taky řešila, co tam vzadu dělá ten most, když ve skutečnosti je tam park. Moje dětská duše si ale poradila rychle - "to je přece jasný, ten most zbourali!" - a bylo po problému. Dnes už vím, že obraz z roku 1942 rozhodně neukazuje babiččinu uličku a že tam nikdy most nestál. Co ale nevím je, kde se to místo z obrazu nachází nebo nacházelo. Podle absolutně neznámého malíře (Jaroslav, nebo taky Jára Řehoř) jsem nic nevydedukovala a ani podle obrázků současných českých mostů se sochami jsem žádnou shodu nenašla. Takže mi nezbývá nic jiného, než se obrátit na případné znalce a scestovalé blogery - poznáváte to místo?

Doplnění - děkuji všem za případné pátrání, již není třeba, Malkiel poznal a nenechal si to pro sebe, díky! Usmívající se


Gastronomické hovado

25. října 2015 v 8:27 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová
Donedávna jsem si myslela, že rituál pití vína mám za léta jeho konzumace vcelku zmáknutý. Láhev s vínem přiměřené teploty lahodící mým chuťovým buňkám osvobodím od fólie jejím serváním, pak ji otevřu klasickým otvírákem a víno naliji do čisté skleničky. Ještě chvíli láhev podržím nad sklenkou a s jiskrou v oku zálibně sleduji poslední odkapávající slzu vína, případnou nezbednici otřu prstem. Když mám rozvernou, tak prst bonusově olíznu. Láhev zabedním speciálním korkem na míru (tři kusy za třicet káčé) a šoupnu zpátky do lednice. Poté mok už jen pomalu a v klidu vychutnávám.


Půlmelounek a Halloween

13. října 2015 v 17:31 | Janinka |  Tvoření - podzimní
Tento článek bude tak trochu výjimečný, maličko oslavný, hodně děkovný, krapet vážný, slib porušující a kecavý i tvořivý zároveň.

Proč výjimečný, oslavný a děkovný? Pokud nás v nejbližších hodinách nevyhladí mimozemšťané nebo my sami sebe atomovkou, zavítá dnes večer nebo zítra ráno na můj blog jeden návštěvník, který si zaslouží pozornost. Přesněji, nebude asi jenom jeden, ale zrovna tento bude něčím výjimečný. Bude mít číslo 500 000 a já mu začala familierně říkat Půlmelounek. Tímto bych tedy chtěla milému Půlmelounkovi poděkovat za unikátní návštěvu a zároveň mu poslat můj oblíbený neviditelný metál a děkovný list k tomu. Doufám, že z toho chudák nebude dlouho škytat.

Krom Půlmelounka bych chtěla poslat převeliké díky všem návštěvníkům, kteří na mé stránky za ty roky zavítali. Ať to bylo náhodně či úmyslně, na chvilku nebo hodinu, jednou nebo stokrát, z Čech nebo z Etiopie. Velice si cením každého komentáře a trpělivosti, kterou jste s mými výlevy/výplody/výtvory měli a vážím si zpětné vazby, kterou se spoustou z vás mám a která v některých případech přerostla v přátelství.
A aby toho děkování nebylo málo, jedno veliké speciální si zaslouží tvořilky a tvořílkové z početné patchworkové základny, bez níž by nikdy půlmelounek nebyl.

Ještě jednou vám tedy všem děkuji za vaši přízeň a přeji vám i sobě, aby jste si u mně vždy našli ten svůj šálek kávy, případně čaje :-).

A proč slib porušující? Proto, že to tu už dlouho nebylo a že se s tím něco musí dělat. Jo, zase jsem kecala, že s pícháním alias falešným patchworkem definitivně končím. Jenže tentokrát jsem v tom byla úplně nevinně, protože jsem k tomu byla při úklidu tvořící bordelskříně donucena! Začalo to tím, že jsem se jen chtěla zbavit zbytků materiálu, jako jsou stuhy, špendlíky, polyvejce a polykoule. Původně jsem je chtěla dát druhorozenému, jenže víte, co s nima dělá? Na těch nebohých polystyrenových prefabrikátech praktikuje tužkou a propiskou vúdú! Jsem pro každou blbost, ale tohle bylo i na mně moc, takže mi nezbylo nic jiného, než se pod vlivem soucitu s tou neživou hmotou překonat a obětovat. A výsledek?

Tvoření jako za starých časů. Vážně jsem si myslela, že co jsem v tomhle oboru mohla vymyslet, jsem už vymyslela, vytvořila a předala dál. Opak je pravdou a tak vznikla do pokojíčku série deseti méně či více strašáckých kousků ála Halloween. A jo, klidně se přiznám, moc jsem tomu píchání tentokrát nedala, spíše jsem se soustředila na "fasádu" Smějící se.

Jen tak na okraj - které polyvejce má vaše největší sympatie?


Ragby

4. října 2015 v 19:08 | Janinka |  Myšlenkovo-pochodová

...aneb postřehy laika, který tento sport viděl poprvé v životě, neznal pravidla ani účel hry a byl jí naprosto fascinován.

Na začátku hry na hřiště vběhne tlupa opičáků. Tlupa znamená asi 30, číslo je pouze orientační, neboť ani jednou během hry nejsou všichni v záběru společně a když náhodou ano, pak naskládaní na sebe v několika vrstvách, tudíž přesný počet nelze s jistotou určit.

Všichni opičáci, až na pár vystajlovaných metrosexuálů, mají obr těla, obr předkusy, obr hrudníky, obr zadky, obr svaly a nejvíc obr suspenzory. Nejspíše nenosí spodní prádlo.

Opičáci se dělí na dvě menší tlupy, pro odlišení je každá z nich oblečená do jiné barvy. Oblečení se sestává z velice těsných dresů - triček a šortek obepínajích vyrýsované špeky a někdy i svaly.

Opičáci jsou nesmírně citliví tvorové, dobrá polovina z nich při hraní hymny pláče. Druhá polovina se při ní v očekávání infarktu buší pěstí do srdce.

Účelem hry je dostat šišatý míč za čáru. Opičáci ho tam můžou hodit, to je ale za méně bodů, než když se tam s ním sami doplazí/dokoulí/dostrkají, případně někdy i doběhnou.

Míč se vhazuje zvláštním způsobem - tlupa osmi opičáků se postaví do šiku v předklonu téměř na kolenou proti druhé, stejně zformované tlupě. V této pozici se za vzájemného očuchávání zadků začnou přetlačovat a do prostoru pod jejich břichy je vhozen míč.

Míč se z lenosti dopravuje za čáru rukama, nicméně při trestných kopech, jak už název napovídá, se míč kope mezi dva stožáry na vlajku.

Opičáka, který před trestným kopem simuluje očima dráhu letu míče mezi tyče, by si mohl leckdo splést s duševně nemocným jedincem.

Opičáci jsou velmi hraví, rádi na sebe při hře skáčou a strhávají se za nohy k zemi. Čím více jich na sobě leží, tím větší je to zábava.

Nejneproduktivnějšího hráče poznáte podle toho, že je jeho dres nejméně zelený.

Opičák válící se po zemi nesmí hrát, což jde ostatně dost těžko, když se nad ním nachází dalších deset opičáků. Ležící tedy ustrne a míč položí vedle sebe. Hra by se mohla zdát velice nudná, neboť opičáci se v ní válí po zemi rádi a často, nicméně není tomu tak. Hra je velice zábavná a družná, možná o to více, nevíte-li, vo co tady vlastně jde Smějící se.