Listopad 2015

Sněhobílé svinstvo po ixté

29. listopadu 2015 v 17:40 | Janinka |  Blejskavá
Vy, co sníh nemáte a chtěli byste, tak se kochejte.
Vy, co ho máte a nedáte na něj dopustit, tak se kochejte taky.
Vy, co ho (ne)máte a nesnášíte stejně, jako já, remcejte se mnou. A vymýšlejte další pěkná synonyma, jako je třeba sněhobílý sajrajt či svinstvo.
Ostatní se někam zařaďte nebo si vymyslete svojí kategorii.

Sněhuláka jste u mně už viděli, říjnového. Pak tu byl zajduhulák. V dubnu. Dnes tu mám, na naše podmínky, sněhuláka relativně normálního Usmívající se.



Giganti, část první

26. listopadu 2015 v 10:53 | Janinka |  Blejskavá
Už odmala jsem ulítávala na všem, co se týkalo dávné historie, co bylo mrtvé, vykopané, mumifikované, obří či vycpané. Matně si pamatuji, že mě v dětství jedna mumie v muzeu tak uchvátila, že jsem se na ní šla podívat během týdne rovnou dvakrát. A tak není divu, že mě nenechala chladnou ani výstava gigantů v liberecké ZOO. A protože nejsem sobec, ráda se s vámi podělím o to, za co jsme, coby čtyřčlenná rodina, zaplatili 600 káčé Smějící se. Životní velikost je holt životní velikost a té zkrátka nejde říct ne!

Pozemní lenochod

Miláček davu. Co na tom, že jeho tlama vypadá, jako by právě prodělala vosí nálet.
Jeho drápy o délce 30 cm by se mohly zdát velice nepraktické, v jeho době však byly účinnou zbraní.
Délka 5-6 metrů, váha 2-3 tuny



Dítě z kamene

19. listopadu 2015 v 13:23 | Janinka |  Střevo básnické

Projevy plamenné
zurčení pramene
slýchávám

Větvovím sevřené
do mlhy halené
jsem dítě z kamene

Bytosti ztrápené
životem zhrzené
vídávám

Kapkami zkrápěné
vůněmi zmámené
jsem dítě kamenné

Jsem dítě kamene


ZOO

13. listopadu 2015 v 15:52 | Janinka |  Blejskavá
Dnes neobvykle beze slov. Někdy zkrátka nejsou třeba, aneb jak praví mé oblíbené moudro "Nemáš-li k tomu co říct, drž raději hubu". A tak jdu s vědomím, že do ZOO hned tak zase nepůjdu, držet hubu a potichu hloubat nad smyslem takového zvířecího (ne)života.



Dýňobraní

8. listopadu 2015 v 13:46 | Janinka |  Blejskavá
Já dýně ráda mám
doma je dlabávám

A když přijde "Dýňobraní"
nad nimi achávám!



Smrťohovory

4. listopadu 2015 v 16:21 | Janinka |  Dětskýma očima
Náš pětileťák se už od velmi útlého věku zajímá o vše, co souvisí se smrtí. A můžu za to hlavně já a má hloupá poznámka:

"Matýsku, nešlapej na toho mravence, co kdyby to byl tvůj dědeček!"

Aniž bych si to v tu chvíli uvědomila, zprovoznila jsem v té malinké hlavince kolečka, o kterých potomek doposud neměl ani nejmenší tušení. Jejich roztočením jsem byla následně vystavena lavině otázek a debat, které se zprvu tvářily velmi nevinně, ovšem po čase vyústily v neuvěřitelně syrová konstatování.

"Co se teda se mnou přesně stane, až umřu?"
"Nevím. Ale říká se, že se pak znovu narodíš. Třeba jako mravenec, pes, nebo holka."
"Já se ale nechci narodit jako holka!"
"Proč?"
"Protože holka co?"
"Co?
"Rodí! A to bolí a to já nechci!"
"Aha. No tak když si to budeš asi hodně přát, tak se nemusíš nutně narodit jako holka, ale třeba jako mravenec."
"Já se ale nechci narodit jako mravenec, ani jako něco jinýho, já se chci narodit jako Matýsek! Abysme se pak poznali, až se zase jednou všichni potkáme!"