Prosinec 2016

Falešný patchwork - andělka

14. prosince 2016 v 22:14 | Janinka |  Tvoření - vánoční
Rok se s rokem sešel a já již tradičně navazuji na tradici, kdy každý rok (a třeba i dvakrát) slibuji, že s falešným patchworkem už opravdu definitivně končím, abych následně zase něco drobného spíchla. Takový výkřik do tmy tomu říkám. Letos ale svůj slib splním, protože jsem si (jaký to nerozum!) trochu zabilancovala, prolistovala mé články a zjistila, že všechno, co jsem mohla vymyslet, jsem už dávno vymyslela a předala dál a že víc už z mojí mozkovny v tomto směru nevyždímu, i kdybych se na ní stavěla. Falešný patchwork je neodmyslitelnou etapou mého života, je však čas za ní zavřít dveře. Ty dveře ale zavírám šťastná, protože na některé okamžiky z "píchacícho" období jsem opravdu pyšná a nedá se na ně zapomenout. Třeba když vidím, jak je tato technika i po letech stále populární nebo jak se velmi rychle uchytilo a rozšířilo něco, co měla na svědomí má mozkovna - bylo toho více, ovšem takový svícen, to je má srdcovka.

Ale dost už vzpomínání, přeji vám všem krásné prožití adventního času, klidné a pohodové svátky vánoční a šťastný vstup do nového roku Usmívající se. A jako bonus k přání přidávám můj poslední výkřik do tmy - andělku se speciálním módním doplňkem Usmívající se.


Stromečky na stromeček

9. prosince 2016 v 12:23 | Janinka |  Tvoření - vánoční
Loňský adventní čas se nesl v duchu klidu a pohody. A to i přes to, že jsem ho trávila v nemocnici s Matějem a jeho kámoškami angínou a horečkou na kapačkách, že jsme tam oba chytili blicí chřipku, že jsem si musela propuštění týden před Vánocemi tvrdě vybojovat, aby se synkovi doma dva dny na to vyrojily neštovice takovým stylem, že jsme u toho plakali oba. Já vztekem, lítostí a bezmocí, on bolestí. I přes to jsme se snažili si udělat ze všeho legraci. Neštovice jsme třeba pojmenovávali, dvě první byly královnou a králem a ten tisíc neštovic, co se do hodiny objevil, byl nazván poddanými v podhradí, podpindí (tam se usídlil král...) a tak. Pobyt v nemocnici jsme si snažili taky zpříjemnit, obzvláště ráda vzpomínám na okamžik, když jsem Matěje vezla na kolečkovém křesle na kontrolu. Bylo to v neděli, nikde ani noha, v nemocnici se zastavil čas a my se jen tak projížděli a kochali se vánočním stromkem a výzdobou ve vestibulu u nemocniční kaple. Ozdoby na stromeček většinou vyrábí pacienti nemocnice nebo senioři na svých dýcháncích a to bych nebyla já, abych se takového tvoření nechytila jako myš na kus sejra. Minulý rok jsem se k tomu nedostala, přeci jen jsem se za ten týden snažila alespoň napéct trochu cukroví, ale letos jsem si to vynahradila a vyrobila klukům na stromeček nové ozdoby, pětiminutové korálkovo-stuhové stromky Usmívající se.


Panbuch sněhuláků

3. prosince 2016 v 19:20 | Janinka |  Dětskýma očima

Tak snad abychom si na začátek tu Panbuchovskou historii trochu shrnuli. Už jsme tu měli Panbucha a vysvětlení, jak si to pošéfoval s dětmi, s deštěm a se sněhem. Dnes bych vám ráda představila speciální kategorii Panbucha, o které jsem do včerejšího dne neměla ani tušení a o které jsem se dozvěděla při činnosti, kde bych to čekala nejméně - při pečení perníčků.

"Matýsku, to je krásnej sněhulák!"
"To není sněhulák. To je Panbuch sněhuláků!"
"Aha... Fakt sněhuláků?"
"Jo. Každej sněhulák, co se na jaře rozteče, jde do nebe. A tam na něj čeká Panbuch sněhuláků."
"To zní logicky!"
"To maj tak všichni, víš, třeba i pavouci, když je zabiješ, ti zas maj Panbucha pavouků. A tak."

Tak si říkám, že jestli mají svého Panbucha všechna zvířata i rostliny (včetně vyhynulých druhů) a věci i sněhuláci, docela se na onen svět těším, protože konečně uvidím naživo dinosaura. I když to asi tak úplně naživo nebude Usmívající se.

Panbuch sněhuláků