Duben 2018

Jednoduchá čarodějnice

29. dubna 2018 v 8:51 | Janinka |  Tvoření - s dětmi
Ne ne ne, ještě než začnete přemýšlet, mí milí letití čtenáři, kteří už něco pamatujete, o čem asi tak budu psát, hned vám vaší první myšlenku přetrhnu, tento článek opravdu nebude pojednávat o naší bývalé sousedce. Za prvé, ona nebyla jednoduchá čarodějnice, ale blbá ježibaba a za druhé je tu další díl z nekonečného seriálu Janinčiny tvořivé resty. Tento je oproti těm předchozím jen takový restík, pidirestíček, protože ho v hlavě nosím teprve dva roky. Ale i tak jsem ráda, že jsem ho mohla ze spárů šedých buněk vyrvat a uvolnit tak místo pro nějaký další Usmívající se.

V posledním ročníku školky Matýsek díky nemoci prošvihl oslavu dubnového čarodějnického svátku. Když se vrátil do školky, na lavicích v šatně měly děti úžasně jednoduché a vlastnoručně vyrobené čarodějnice připravené k odnosu domů. Bylo mu to tenkrát moc líto a já slíbila, že si je někdy vyrobíme. Pravda, sice to trvalo dva roky, ale slib jsem splnila Usmívající se.

A to bychom snad ani nebyli my, kdybychom si z předlohy něco neubrali anebo naopak něco navíc nepřidali. Za to jsme se ale královsky bavili! Smějící se


Stopy

22. dubna 2018 v 20:31 | Janinka |  Blejskavá
Co si budeme nalhávat, blogových výzev se v drtivé většině neúčastním a to hlavně proto, že zasahují do soukromí více, než je mi milé a že sosají informace, které nejsem ochotná vyřvávat do světa. Jo, kdyby to takhle byla výzva šunkovo-chlebíčková, jahodovo-šlehačková případně pohárovo-zmrzlinová nebo tatransko-čajová, to by byla jiná!

Jednu blogovou výzu ale přeci jen na milost vezmu. Jmenuje se Stopa zvířete a více informací o ní zjistíte na blogu beallary. Pokud si myslíte, že vám tu odhalím svou stopu po mé ladné nožce mastodontí velikosti č. 42, mýlíte se. Je pravda, že jsem často, kdovíproč, titulována slůvky "Ty zvíře!", tentokrát v tom ale budu zcela nevinně. A tak vám představuji stopy, které zde na blogu v průběhu osmi let zanechal můj svouhlavumající fotoaparát, kterému stáli jako modelové tvorové z živočišné říše Usmívající se.

Stopy luční...


Domácí bůžkové

17. dubna 2018 v 20:08 | Janinka |  Tvoření - s dětmi
Další článek z cyklu "Jak zabavit děti, když si z nás aprílové počasí dělá pr..." je tu. A kdo čekal fotky domácího bůčku, má smůlu Usmívající se.

Tentokrát jsem v naší tvořivé hodince, která se protáhla na hodiny dvě, před děti plácla kus hlíny. Po počátečním nadšeném "Jéééé!" následovalo obvyklé protáhlé "Mě nic nenapadá!". A tak jsem zavelela: "Každý si postaví svého bůžka!" A vrhli jsme se do toho s vervou a originálně po svém...

Matýskův "Bůh ochrany"
aneb
už v bříšku to byl rebel...


Čůrající jednorožec...

10. dubna 2018 v 20:33 | Janinka |  Blejskavá
...aneb není jednorožec jako jednorožec, další várka sprejeřinek je tu. Tentokrát je doslova unikátní, neboť všechny kousky dnes ulovené se nachází hezky pohromadě na fasádě jednoho podlouhlého domu. I v tomto případě se jedná zřejmě o plochu legální nebo tolerovanou a já musím uznat, že nevzhlednou šedou uličku docela oživila, byť jsou obrázky místy dost svérázné. Dnes se tedy můžete těšit ne čůrajícího/létajícího/blinkajícího jednorožce, opičího superhrdinu, dvě variace na srdce a ropnou skvrnu na pérkách. A aby to tu nebyl jen samý apokalyptický výjev, završíme dnešní exkurzi meditací Usmívající se.


Nový spolupracovník

3. dubna 2018 v 19:58 | Janinka |  Blejskavá
Kompletní přestavba obchodního domu za plného provozu je jednou velkou noční můrou pro všechny zúčastněné - zaměstnance, zákazníky i pracovníky stavby. Má bývalá kancelář je v troskách, dva měsíce byla v těch největších mrazech mým domovem stavební buňka. Všude je prach a hluk. Každou chvíli něco nefunguje - pokladny, počítače, platební terminály, telefony, elektřina nebo požární hlásiče. O teple si můžeme nechat jen zdát, jednoho za druhým kosí chřipka. Ale co si tu budu stěžovat, koho chleba jíš, toho píseň zpívej a jak říká můj polovičák, "aby to bylo krásný, musí to bejt hodně ošklivý". A tak my, co jsme ještě zbyli, večer vysmrkáme neidentifikovatelnou černou hmotu a ráno půjdeme zase do rachoty...

Aby moje nervy na pochodu neutekly dočista, je potřeba jim trochu ulevit.
Původně tenhle pán vznikl pro pobavení mých kolegyň a kolegů, nicméně současnou situaci vystihuje velice trefně.

A přidám ještě komentář, který mi k fotce nechala na FB blogerka Kerria:

Ten je super! Pracuje zadarmo, zvládne i 24 hod šichty, nepotřebuje přestávku, nechodí na záchod, nejí a nepije, nehádá se s nadřízenými, vždycky je na svém místě, stále se usmívá a zatím vydrží i celou šichtu stát. Prostě ideální zaměstnanec. Na tvém místě bych se začala bát o místo