Blejskavá

Prázdninově obrázkově

20. srpna 2017 v 9:31 | Janinka
Počátkem léta jsem dostala nápad, že bych mohla dětem ukázat, kde jsem jako dítě každý rok trávila prázdniny. A jak mě to tak napadlo, tak se taky stalo. Jako neřidič bez auta to bylo trochu komplikovanější, ale nakonec jsme těch 554 kilometrů a 14 hodin cesty zvládli bez újmy. A tak jsem mohla klukům dopřát netradiční prázdniny v lehce bojových podmínkách na místě, kde se posledních třicet let zastavil čas, kde narazíte na souseda max. jednou za týden (letos jsem nepotkala nikoho), kde je voda pokladem a kde to krásně voní senem a obilím. Je to místo, kde si nemusíte hlídat čisté nehty ani pověst a směle můžete stavět bunkr, patlat blátový dort, chytat žáby, máchat si nohy v žabinci a jíst kradenou mladou kukuřici.

Ách jo, stejská se mi už teď.

Cesta, která tě vždycky dovede tam, kam má...

Když šňupu hlínu...

17. června 2017 v 14:48 | Janinka
Když zrovna nečučím, kde co lítá, ryju nosem v zemi. Když se zadaří, někdy z toho šňupání hlíny a přežvykování trávy, mechu, klacíků či borůvčí vyleze něco koukatelného... Usmívající se

Když vzhlížím vzhůru...

10. června 2017 v 7:13 | Janinka
Když jsem byla malá, šlapala jsem si na špičky a zakopávala o ně i na rovině. Maminka mi vždycky říkala, ať nečučím, kde co lítá a raději dávám pozor, kam (na co) šlapu. Moc jsem si z jejích mouder nevzala, zakopávám pořád a pod nohy se většinou taky nekoukám (výjimkami jsou jarní tání spojené s akcí "odkrývání psích pokladů" a koberec posetý kostičkami LEGO v dětském pokojíčku). No a hlavně pořád čučím, kde co lítá Usmívající se.


Na návštěvě mezi exoty

10. května 2017 v 22:44 | Janinka
...aneb jak píšu článek o koze, i když jsem chtěla o voze...

Ve zkratce - v tom původním jsem se vám chtěla pochlubit a udělat malou reklamu filmu (a sobě), ve kterém jsem dostala malou roli (spíš štěk) manželky bosse Mrázka a který měl přijít do televize příští týden. Chtěla jsem vám přiblížit atmosféru natáčení, která byla skvělá a místy hodně napínavá - třeba když jsem musela ukrást dokumenty z manželova kufříku nebo když jsem se snažila dostat ze zamčené hořící chaty (kam mě zavřel Mrázek). Takže jsem to všechno naťukala do článku a těšila se, jak se tu ze mě všichni posadíte na zadel a jak si užiju svou chvilku slávy, když v tom jsem se... probudila.

Jablonecké graffiti

3. května 2017 v 21:10 | Janinka
Taková obyčejná nedělní procházka, kdy se vám do cesty připletou dvě legální plochy pro graffiti. Tak mě napadá, že paní učitelka z gymplu na třídních schůzkách říkala něco o tom, že děti potřebují nově vymalovat třídu a že by to chtělo nějak oživit... Smějící se

Jak nás zaskočila zima

31. ledna 2017 v 18:37 | Janinka
Už je to tak. Pěkně jsme za těch pár let zpohodlněli. Co zpohodlněli, zparchantěli! Kdo by taky po těch pěti mírných zimách čekal, že v lednu napadne na horách sníh, no ne? A jak bývá dobrým zvykem, nejvíce (hned po mně) byli zaskočeni silničáři. Mně vám jich bylo tak líto! Oni totiž nemohli pod tím sněhem najít silnice a tak bloudili se zdviženýma radlicema sem a tam. A když se jim po pár dnech konečně povedlo ty silnice najít, tak zase nemohli najít chodníky. A některé marně hledají už čtvrtý týden.

Jo, a zase začíná sněžit.

Adventně, vánočně a novoročně...

27. ledna 2017 v 17:12 | Janinka

Miluju Vánoce. Miluju je tak, že nám v obýváku ještě stále stojí stromeček. No dobře, kecám. V domě se zateplují sklepy a my se nemůžeme dostat ke krabicím od vánočních ozdob a stromku. To ale nemění nic na tom, že mám tohle období vážně ráda, a tak si dnes trochu zavzpomínám...

Adoptovaná rybička ze školních adventních trhů Usmívající se

Letně, pracovně, melounově...

4. září 2016 v 8:09 | Janinka

Aneb takhle to dopadne, když tvořivá kancelářská krysa vyleze ze svého brlohu...

Divnodivná procházka podruhé

31. srpna 2016 v 8:14 | Janinka
Možná si pamatujete na divnodivnou procházku, kterou jsem absolvovala minulý rok. Letos během prázdnin jsem si dala nášup hned několikrát a nestačila se divit, jak během krátké doby dokáží sprejeři a squateři změnit ráz města. Repete v prodloužené aktuální verzi vám právě teď nabízím Usmívající se.

Hororový dům stále stojí. Spousta panenek zmizela, některé zůstaly...

Mlha...

5. července 2016 v 12:15 | Janinka
...aneb když přehrada kouří.

To je tak, když se roky kocháte výhledem na hory a acháte, jak krásně se z nich "kouří".
Jedno ráno acháte (v kombinaci se špatným časem v telefonu - doteď nemůžu přijít síti na jméno) tak dlouho, až vám ujede autobus.
Jdete do práce pěšky, vykašlete se na zažitou cestu a střihnete to kolem přehrady, kde jste záhy vyvedeni z léta trvajícícho omylu, že to kouzlo mají na svědomí jenom lesy kolem...

Ještěd

17. dubna 2016 v 8:52 | Janinka
Stále stejná a přeci pokaždé jiná, snad každému známá dominanta Liberce - Ještěd, Obrázky vznikly během čtyř návštěv tohoto architektonického unikátu v rozmezí několika let. Kromě klasických (někdo by mohl říci někdy až kýčovitých) fotografií jsem pro vás připravila i neobvyklé snímky ze "zákulisí", kdy jsem měla možnost na Ještědu strávit noc. Žádný přepych nečekejte, vybavení pokojů i ineteriérů mělo v té době nejlepší léta dávno za sebou v tomto stavu setrvávalo snad jen z nostalgie. Ale zážitek to byl i tak. V současné době pokoje vypadají trochu jinak, koukatelněji, neboť po vítězství zdravého rozumu nad sentimentálními vzpomínkami na zašlou slávu prošly rekonstrukcí. Zaplať Panbuch Smějící se.

Vychytávky á la Janinka

19. ledna 2016 v 18:19 | Janinka
Leden je pro mnohé ve znamení očekávání, co na ně ten nový rok asi tak přichystal. Pro mně, protože jsem kůže líná, která má na všechno moře času, je to doba, kdy dodělávám resty z roku předchozího. Jedním z těch největších je třídění a přetahování fotek za celý uplynulý rok na disk, což je na jednu stranu činnost nebetyčně prudící, na stranu druhou se při tom ale dá dobře pobavit. A protože nejsem mrcha, o něco z toho se s vámi ráda podělím. Dnešní obrázky bych zařadila do kategorie vychytávek a ano, to zrcadlo mám vážně ráda Smějící se.

Jak si po ránu vyčistit hlavu (a večer zrcadlo)

Giganti 2

13. prosince 2015 v 10:15 | Janinka
Závěrečná část výpravy za giganty a jinou zvířenou z doby ledové, jejichž reálné modely v životní velikosti vznikly vzájemnou spoluprácí vědců a umělců a k nimž jsem si, stejně, jako v části minulé, dovolila přidat vždy malý komentář.

Lev americký

Protože nelezl do asfaltových jezer pro kořisti v nich uvízlé, je považován za inteligentní zvíře. Na rozdíl od šavlozubých.
Výška 140 cm v kohoutku, délka 2,5 m, hmotnost přes 400 kg

Sněhobílé svinstvo po ixté

29. listopadu 2015 v 17:40 | Janinka
Vy, co sníh nemáte a chtěli byste, tak se kochejte.
Vy, co ho máte a nedáte na něj dopustit, tak se kochejte taky.
Vy, co ho (ne)máte a nesnášíte stejně, jako já, remcejte se mnou. A vymýšlejte další pěkná synonyma, jako je třeba sněhobílý sajrajt či svinstvo.
Ostatní se někam zařaďte nebo si vymyslete svojí kategorii.

Sněhuláka jste u mně už viděli, říjnového. Pak tu byl zajduhulák. V dubnu. Dnes tu mám, na naše podmínky, sněhuláka relativně normálního Usmívající se.


Giganti, část první

26. listopadu 2015 v 10:53 | Janinka
Už odmala jsem ulítávala na všem, co se týkalo dávné historie, co bylo mrtvé, vykopané, mumifikované, obří či vycpané. Matně si pamatuji, že mě v dětství jedna mumie v muzeu tak uchvátila, že jsem se na ní šla podívat během týdne rovnou dvakrát. A tak není divu, že mě nenechala chladnou ani výstava gigantů v liberecké ZOO. A protože nejsem sobec, ráda se s vámi podělím o to, za co jsme, coby čtyřčlenná rodina, zaplatili 600 káčé Smějící se. Životní velikost je holt životní velikost a té zkrátka nejde říct ne!

Pozemní lenochod

Miláček davu. Co na tom, že jeho tlama vypadá, jako by právě prodělala vosí nálet.
Jeho drápy o délce 30 cm by se mohly zdát velice nepraktické, v jeho době však byly účinnou zbraní.
Délka 5-6 metrů, váha 2-3 tuny


ZOO

13. listopadu 2015 v 15:52 | Janinka
Dnes neobvykle beze slov. Někdy zkrátka nejsou třeba, aneb jak praví mé oblíbené moudro "Nemáš-li k tomu co říct, drž raději hubu". A tak jdu s vědomím, že do ZOO hned tak zase nepůjdu, držet hubu a potichu hloubat nad smyslem takového zvířecího (ne)života.


Dýňobraní

8. listopadu 2015 v 13:46 | Janinka
Já dýně ráda mám
doma je dlabávám

A když přijde "Dýňobraní"
nad nimi achávám!


Janinka a UFO

29. září 2015 v 17:25 | Janinka
To vám takhle jednou jedu poprvé v životě na prodloužený víkend. Bez dětí, jen s polovičákem. Jako spolujezdec si užívám výhledu na oblohu, kolony, stromy, dementní řidiče ignorující zipování, hejno čápů šikující se k odletu a další nekonečné kolony.
Když v tom moje mozkovna zbystří, protože v těch překrásných mracích je něco, co tam nepatří. Mé svěží a energií nabité šedé buňky se rozjely na plné obrátky, aby rozluštily, co že to tam takhle odpoledne nad dálnicí poletuje. A co vy, víte?

Hádejte, tipujte, pějte ódy, co je to? Smějící se

Trosky

16. června 2015 v 20:47 | Janinka
Všichni ty dva kopce znají jako Trosky, ale u nás jim nikdo neřekne jinak, než Panna a Baba. Kdože ty dvě ženštiny vlastně jsou? Podle jedné z mnoha pověstí poslední pán z Bergova před svou cestou do ciziny pověřil správou hradu svou matku Marii a dceru Karolínu. Zprvu idylické soužití dvou dam dostalo vážnou trhlinu, když každá z nich chtěla vládnout sama, na čemž se kdovíproč neshodly. Babička si natruc (a příznačně) obsadila menší a zavalitější věž, její vnučka tu vyšší a štíhlejší. Z oken věží pak na sebe pokřikovaly, haštěřily se a zasypávaly se peprnými nadávkami. Jednoho dne hádky na hradě utichly, obě ženy beze stopy zmizely a nikdo dodnes neví kam. Lidé z podhradí si pak věže pojmenovali podle těch dvou, které je ještě nedávno okupovaly - Panna a Baba.

Realita je poněkud střízlivější a nudnější. Hrad byl založen okolo roku 1380 Čeňkem z Vartemberka. Po jeho smrti získal hrad Václav IV., od nějž přešel na rod Bergů. Poslední pán z Bergova, Jan, Trosky prodal majiteli sousedního hradu Kost, Janu Zajíci z Hazmburka. Následně měnil hrad majitele jako ponožky tak dlouho, až zchátral do současného stavu.

Hrad má největší slávu už šest století za sebou, ale ani tato skutečnost mu neubrala z tajemna, které ho obklopuje. Stačí začít třeba tím, že hrad byl postaven na dvou homolích, které vznikly sopečnými erupcemi během třetihor. Nelze také nezmínit neuvěřitelné historky, které o něm a jeho okolí kolují. Mezi nejzajímavější patří "kdesi ukrytá" brána do Pekla (možná tam zmizela Marie s Karolínou?), časoprostorová brána do 14. století, rozsáhlé únikové podzemní chodby, ukrytý Opatovický poklad a možnost v těchto místech cestovat do jiných dimenzí. Také jsem zaslechla, že jeskyně v okolí Trosek jsou při každé návštěvě trochu jinak uspořádané a že čas, který tam strávíte, je pocitově mnohem kratší, než je tomu ve skutečnosti. Pravda nebo ne, co na tom. To místo má kouzlo i tak.

Do útrob Země

12. března 2015 v 19:00 | Janinka
Edit 8.3.2016 - Pro případné hledače ceckovníku - zde určitě nenajdete to, co hledáte. Chcete-li se dozvědět o ceckovníku něco bližšího, přečtěte si prosím pozorně tento článek. Děkuji :-).


Jak říká můj polovičák, některým záležitostem se musí dát čas "uzrát". Je fakt, že několik měsíců nepřidělané madlo v naší šatně už značně přezrává, ale v principu má pravdu. Dnes tedy dozrál čas na zpracování obrázků z letního výletu a na malou fotoexkurzi do podzemí naší matičky Země, nebo chcete-li do jejích vnitřností, neboť nic jiného mi návštěva Bozkovských jeskyní nepřipomínala Usmívající se.
Před vyjevenými turisty jsme nasadili čepice, šály a rukavice (nás, horaly, nic nepřekvapí! Smějící se), průvodce nám olepil foťák samolepkou "jakože zaplaceno" a šlo se...

Korálková terapie

31. ledna 2015 v 19:31 | Janinka
To se tak jednou stalo, že jsem se ocitla ve stavu téměř hodném zasebevraždění. Ale protože jsem byla holka silná a relativně rozumná, rozhodla jsem se přestat snídat, obědvat i večeřet prášky na nervy a naordinovala si léky ve formě mnohem přijatelnější. Byly sice také kulatého tvaru a krásně až jedovatě barevné, nicméně v sobě měly něco unikátního, co pilule na nervy rozhodně neobsahovaly. Díru.

A tak jsem v každé volné chvíli ty malinkaté laciné skleněné nesmysly navlékala a kombinovala, až se moje mozkovna vyčistila a uklidnila. Já nevděčnice na ně ale, protože jich již nebylo třeba, postupem času zapomněla. Naprosto nečekaně si však ke mně po letech našly cestu znovu. Asi se jim moc stýskalo, protože nasadily těžký kalibr, žádné sklo nebo plast, rovnou nádherné polodrahokamy. Nejsem tvor marnivý, ale... Tak jo, žádná omáčka okolo, zkrátka mi padly do oka a já se zamilovala Smějící se.

A tak třikrát hurá korálkům! To jim vděčím za svojí duševní pohodu a za začátek tvořivě-patlavé éry, která mne už léta provází. Takže ještě jednou, díky vám! Usmívající se

Divnodivná procházka

14. ledna 2015 v 8:56 | Janinka
Jednoho dne, v jednom městě, v jednom centru, jsem objevila hodně divoký trojúhelník. Na jednom jeho vrcholu stála ta největší podivnost, jakou jsem kdy viděla. Na první pohled obyčejný vybydlený dům se na pohled druhý změnil ve squat s téměř hororovým osazenstvem. O nože, vidličky, dráty a kusy končetin tu vskutku nouze nebyla.

Kolik "členů domácnosti" tam vidíte?

Holkynis playminius

10. ledna 2015 v 9:51 | Janinka
Kdysi o mně byla napsána tato krásná slova:

"Zástupkyně druhu holkynis playminius (holka hrající) zapsaného v červené knize, takže ve hrách střílet jen se zvláštním povolením."

Volně přeloženo - hračička. A jak se takový druh pozná? Třeba podle dárků pod vánočním stromkem. Nejsem nikterak náročná, stačí mi nějaký zimní pobyt all inclusive u moře kdesi v exotice. Ale protože ten dalšího čtvrt století do splacení hypotéky čekat vskutku nemůžu, spokojím se s málem. Potěší mě úplně obyčejný měkkouš alias bačkory nebo povlečení a cokoliv, co jde číst, s čím se dá hrát, z čeho se dá tvořit, případně co se dá poslouchat, či na co se dá koukat.

Letošní Vánoce se nesly v duchu naštvaných ptáků a LEGA. A ani tentokrát se Štědrý den neobešel bez tradičního tejrání pomerančů...

Spolek invalidů aneb "Bylo nás pět"

Sněhobílé svinstvo II.

7. ledna 2015 v 12:56 | Janinka
Povím vám, pěkně jsme po loňské zimě-nezimě zparchantěli. Dřív, když napadlo půl metru sněhu přes noc, nikoho to nepřekvapilo, vzali jsme lopaty, trochu si zanadávali a přizpůsobili se. A teď? Napadne půl metru a všichni se můžou po...kakat. Já taky. Sníh nesnáším a kdyby bylo na mně, mohl by napadnout na Štědrý den a den druhý zase roztát. Moje tajné naděje se upínají na víkendovou oblevu, ale zatím jsem, díky předchozím zkušenostem, jen opatrně nadšená.

Možná článek vypadá, vzhledem k mé sněhové nesnášenlivosti, trochu masochisticky, ale jeho vznik je prostý - je speciálně vytvořený pro Vendy a jí podobně stižené, kterým se sněhová nadílka vyhýbá obloukem a kterým se po něm stýská Smějící se. Obrázky jsou čerstvé, sněhu mám do půlky kolena, tedy měřeno přesně 51 cm. Takže, líbí-li se vám obrázky a sníh vám chybí, klidně si pro něj přijeďte a všechen si odvezte!

A na závěr snad jen bonmot mé přítelkyně na FB:
"Sviť sluníčko jasným světlem, rozpusť ten hnůj svojím teplem!"

Cedule a nápisy

2. září 2014 v 17:12 | Janinka

Než se mi podařilo nastřádat pár obrázků na tenhle článek, chvíli to trvalo. Je to tak trochu paradox, člověk by si myslel, že se mu podaří rychleji nasbírat nějaké ty cedule, než třeba výjimečné sprejeřinky. A ono houby. Asi jsem moc vybíravá.

Psí antikakací cedule, Žitava

Není kravín jako KRAVÍN

10. srpna 2014 v 13:52 | Janinka
Při letním toulání jsme v Bedřichově narazili na budovu, kterou si prostě nemůžu nechat jenom pro sebe a svůj archiv Usmívající se.
Z počátku, z dálky, vykukovalo zpoza kopce obyčejné hospodářské stavení s nápisem KRAVÍN, jen bylo možná trochu víc barevnější, než bývá zvykem. Při bližším ohledání se ale budova rázem změnila na neobyčejnou. Kravín ve skutečnosti nebyl kravínem, nýbrž bufetem, který ale vlastně nebyl ani bufetem, páč byl pěkně zarostlej a na prodej...


A vůbec nám nevadilo, že jsme neviděli krávy ani kravín, to bylo totiž dostatečně vykompenzováno skotem kresleným. Ty krávy mě vážně dostaly... Smějící se

Další várka sprejeřinek

6. srpna 2014 v 16:59 | Janinka
Při courání městem a svým archivem se mi podařilo ulovit pár povedených či zapomenutých sprejeřinek, které mohou směle konkurovat Bráně do dimenze X Usmívající se.

PF...

Plyšmix

29. července 2014 v 15:33 | Janinka
Za posledního půl roku se mi sešlo pár obrázků na plyšový článek, o kterém jsem si ještě nedávno myslela, že světlo blogového světa nikdy nespatří. Nakonec se podařilo a když o tom tak přemýšlím, my asi nejsme Procházkovi. My jsme Plyšákovi.

"A co ta ovečka papá, Matýsku?"
"Maminko, ona nepapá...


...ona přece blinká!"

Brána do dimenze X a jiné sprejeřinky

8. dubna 2014 v 11:21 | Janinka
Nesnáším, když mě někdo do něčeho nutí a když mi podsouvá, jak se (ne)chovat nebo co (ne)dělat. Expertů v reálném i virtuálním světě je na tohle spousta a seznam činností by vydal na malou brožurku. Od nedělního odpoledne se k nim zařadily i "procházky" s mou mámou. Během této tyranie jsem učinila několik poznatků, které si rozhodně v zájmu zachování duševního i fyzického zdraví musím zapamatovat...

Poznatek č. 1
Máte-li plán, že půjdete na hřiště, držte se ho.

Poznatek č. 2
Řekne-li vám vaše dítě, že půjdete na hřiště k přehradě, které je vaší původní vizi na hony vzdálené, neposlouchejte ho!

Poznatek č. 3
Rázně odmítněte svojí matku, pokud vás na vydupané hřiště u přehrady bude chtít dovést jinou stranou, než tou, kterou by jste šli normálně. Výsledné kilometry i terén se pak budou enormě lišit od vašich představ.

Poznatek č. 4
Zbystřete, vysloví-li vaše matka slovo "procházka". V tomto případě se totiž nebude jednat o procházku, ale o týrání.

Jediným světlým bodem, na který jsem při "procházce" narazila, byly tyto sprejeřinky. Nicméně ani ty nedokázaly potlačit mojí averzi k jakýmkoliv budoucím rádobyprocházkám. Jsem si zcela jistá, že bude-li pro příště hrozit návštěva maminky v pěkném počasí, zcela jistě mě bude něco nesnesitelně bolet Smějící se.

Dělníci s bujnou fantazií

28. února 2014 v 11:09 | Janinka
Když jsme si vybírali firmu, která by nám kompletně zrekonstruovala byt, dbali jsme na doporučení. To se ukázalo jako jedna z nějvětších chyb v našem životě, ani naše nejbujnější fantazie nás nemohla připravit na to, co budeme postupem času v našem "novém doma" nacházet. Za to fantazie pracovníků této firmy byla vskutku neobyčejná, některé jejich patlaniny jsme odhalili ihned (a mohli jste je na mých stránkách vidět v jiném článku) a některé později, za pochodu, protože jsme se stěhovali do nehotového, neb firma nedodržela termín. Od datumu převzetí uplynuly čtyři měsíce a stále nemáme fakturu, protože se nás majitelé firmy snaží natáhnout o desítky tísíc a probíhá neustálé dohadování a přeměřování. Jenom na množství oštukovaných metrů se "sekli" o 60 metrů čtverečních, což v součtu dělá docela velikou sumu. Ostatních položek, z nichž jsme znechucení, váš ušetřím, ovšem místo toho vám nadělím unikátní porci obrázků, které se mi podařilo během rekonstrukce zachytit. Některé fogografie jsou nekvalitní, protože byly pořízeny mobilem nebo iPadem, některé fotoaparátem, nicméně berte prosím v úvahu fakt, že jsme občas měli špatné osvětlení, protože v bytě ještě nefungovala elektřina.
A ještě malá poznámka před prohlídkou této úžasné fotogalerie - aby jste si nepomysleli cosi o sockách Smějící se, naše bydlení teď už vypadá docela normálně, dalo by se říct i hezky, to nejhorší je opraveno, ovšem některé patlaniny se tu stále ještě nachází.

Ani nevím, čím začít. Co třeba podlahou? Po několika dnech užívání se nám v předsíni začala propadat plovoučka. Firma argumentovala, že podlaha je křivá a že jsme si objednali pouze pokládku, ale že se na to podívají (ovšem za předpokladu, že to zaplatíme podruhé). Podívali, rozebrali... a co to naše oči vidí? Místo jednolitého čtvercového podkladu, který se pod plovoucí podlahu běžně dává, se pod propadlým místem nachází míchanina malých kousků onoho podkladu a linolea... Mám takové tušení, že to tedy fakt asi podruhé platit nebudeme.

Zahradní dovolenkové trio

29. ledna 2014 v 10:58 | Janinka
Spousta volného času zapříčinila, že jsem v rámci boje proti otupění mozku a boje za zachování zdravého fungujícího rozumu začala vyhledávat činnosti, které jsem roky odkládala. Třeba takové třídění fotografií - upřímně se kaju a sypu si popel na hlavu, protože jejich ukládání poslední dva roky probíhalo jako přes kopírák ve dvou prostých bodech - přetáhnout z karty do počítače, smazat kartu. Teď jsem se do toho vrhla s takovou vervou, že mám obrázky roztříděné a dokonce i jednotlivě pojmenované! Smějící se
A protože jsem při tom hrabošení našla pár kousků, které se mi z nějakého záhadného důvodu líbí, napadlo mě, že se s vámi o ně podělím a nakrmím tak po dlouhé době rubriku "Blejskavou" Usmívající se. Soubor jsem pojmenovala "zahradní dovolenkové trio", protože všechny obrázky vznikly v mém dovolenkovém čase, avšak na jiných místech a v jiných letech.

Mrklov, 2011


Studenec, 2010


Včelákov, 2009

Sprejer sem, sprejer tam, sprejer, kam se podívám...

23. srpna 2013 v 17:12 | Janinka
Dneska není kecavá. Ba co víc, ani tvořivá není. To jenom blejskavá profrčela kolem. A musím uznat, že minimálně jedna fotografie mi mluví z celé mé duše.


Tady úřadoval "pouze" čmáral...


Pokaždé, když jdu okolo, mu něco nového přibyde. Jsem zvědavá, co to bude příště, prostor tu, dle mého, je Smějící se.

Depešáci - hustí chlápci

26. července 2013 v 13:43 | Janinka
Veškeré mé kulturní počiny v minulosti dostaly vždy rázný tipec. Naposledy to byly Čtyři dohody s Jaromírem Duškem, kdy všichni tři mí chlapi doma leželi se čtyřicítkou horečkou, já si hrála na zdravotní sestřičku a lístky tak udělaly pápá. A před třemi lety se pro změnu pan Jean Michel Jarre rozhodl, že jeho koncert není dostatečně vypilovaný a tak ho o několik měsíců odloží. To, že nějaká Procházková bude tou dobou v porodnici, bylo naprosto nedůležité. Chmpf! A tak jsem se tentokrát netěšila. Dokonce jsem si koncert "Depešáků" vymazala z hlavy, s výjimkou jednoho dne před měsícem, kdy jsem musela zařídit dopředu hlídání pro děti. Pak jsem ho opět vypustila a až dva dny předem mě začalo tak nějak šimrat "Šmarjá, ono jako už?" No jo, už... A tak jsem sobě i své drahé polovičce, která lístky dostala ke svým kulatinám, splnila jeden z mnoha snů. A že byl opravdu krásný!

Omluvte prosím kvalitu obrázků, foceno telefonním aparátkem a z veliké dálky...


Cesta do Pekla aneb tradiční vánoční zvyky

3. ledna 2013 v 7:50 | Janinka
Po Štědrém večeru jsem díky tradičním vánočním zvykům měla v tom, co mě a mojí rodinu čeká, pěkný guláš. Ovšem zvrat nastal v průběhu upravování fotoobrázků, kdy jsem pomalu, ale jistě, začínala získávat docela jasnou představu, jak děsivě bude následující rok probíhat Smějící se.

Jako první přišlo na řadu lití olova - musím uznat, že jsme se u toho hodně pobavili, obzvláště při zkoumání výsledných tvarů, protože každý viděl ve finální podobě něco jiného. Díky praktickému balení prodávanému v knihkupectví je manipulace jednoduchá, i přes kilometrový návod srozumitelná a jako bonus je obsah krabičky téměř nezničitelný, protože hotové odlitky můžete zase roztavit a použít na odlévání příší rok. Další tradicí, kterou jsme dodrželi, bylo pouštění ořechových skořápek v míse s vodou a nezapomněli jsme ani na krájení jablíčka. Z těchto všech ingrediencí nakonec vznikla tato podivuhodná slátanina:

Můj olověný odlitek mi velmi zřetelně dává najevo, že vycestuji do Pekla, kam si mě odnese epes rádes jednoruký čertisko...

Filmové figurky

12. prosince 2012 v 12:12 | Janinka
Má moc rád svoje figurky. Má je tak rád, že je v jejich blízkosti zákaz dýchání a okolo nich se nesmí utírat prach, ba co víc, ani odfouknout se nesmí! "Já sám!" Jsem zvědavá, kdy si všimne, že už to dávno dělám, páč by skrz ten prach ty postavičky ani nebyly ani vidět. A svého demonstrativního "He... he... he... hepčíííí!", když jdu v těsné blízkosti poličky, se ani za nic nezvdám... Smějící se
Tak, kdo mě trochu zná, ví, že předchozí řádky musí brát trochu s rezervou, můj drahý polovičák je jinak báječný člověk a navíc, figurky jsou to opravdu koukatelné a sama se u nich často zastavím. A odfukuji prach... Smějící se. Dnes jsem připravila fotomix filmový...

Jeden prstem vládne všem...

6. prosince 2012 v 7:40 | Janinka

Jeden prstem vládne všem, Jeden jim všem káže,
až se koukat nebude, schovám do garáže
v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem,
všechny jeho figurky. To se nas...!

No tak ne, neschovám. Nemáme totiž garáž...Smějící se Občas mi sice leze to množství na nervy, na druhou stranu, bez nich a bez pomoci mé drahé polovičky bych nesesmolila sedmé zadání (téma Fantasy) Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna Usmívající se.

A když Fantasy, tak Pán prstenů. Snad mi prominete, že většina postav nepatří zrovna ke kladným hrdinům, ale já jsem vždycky fandila víc záporákům, zrůdičkám, příšerám a hnusákům...

Adventní fotoguláš

4. prosince 2012 v 21:55 | Janinka
První adventní neděle byla plodná a kdybych nemusela vařit, doma bychom se moc neohřáli. Začali jsme návštěvou zvonohry na náměstí, na kterou jsem se opravdu hodně těšila. Tu jsme prozíravě šli okouknout hned po obědě, protože jsem měla za to, že při večerním rozsvícení stromečku toho už moc skrz tmu a ty davy vidět nebude (a taky že nebylo). Zato odpoledne jsme měli vše z první ruky, protože o tom, že bude paní carillonistka Elisabeth Debevere hrát každou hodinu několik vánočních skladeb, nikdo moc nevěděl. Paní mi bylo zprvu celkem líto, protože u nás byla zima jak v márnici a bušit rukama do jakýchsi velkých dřevěných kláves (jsem laik, snad mi prominete neznalost terminologie Smějící se), které zvony rozeznívaly, muselo být o umrznutí. Ale pak mou lítost trochu utišil fakt, že paní carillonistka byla odkudsi ze severní Evropy, takže myslím, že ji pár stupňů pod nulou moc nerozhodilo Usmívající se.

Pár obrázků Pražské mobilní zvonohry...

Kočkočlánek

31. října 2012 v 8:06 | Janinka
Říjnovým tématem Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna Usmívající se, je Šibalství. Jako první mi při vyslovení tohoto slova naskočila před očima kočka, pak Pipi dlouhá punčocha a nakonec sama blogerka Lucerna, páč její další zadání - literární útvar na téma Modrá veverka - je čertovina sama Smějící se. Ale o tom až příště, zpátky k číčám. Zapátrala jsem tedy ve svém archivu, vyštrachala tři mně nejmilejší výsledky kočkofocení a vznikl tak mini Kočkočlánek. Takže žádné dlouhé povídání, jde se rovnou na koukání...

Tohle je můj (zatím) největší úlovek, a to doslova. Tuším, že byl na některém z prvních míst v soutěži o největšího kocoura. Ale ani medaile nemění nic na tom, že to je pěknej hajzlík.
Oči jsem neopravovala záměrně, mně se takhle zfušované líbí Smějící se.

Co dělám blbě?

25. října 2012 v 14:26 | Janinka
Ještě dnes ráno jsem si říkala, jak se skvěle cítím po fyzické stránce, jak mě nic nebolí, netrápí, jak jsem relativně zdravá. To bych ale nesměla dostat pozvánku na preventivní prohlídku k lékaři. Ráno jsem sbalila obě děti, protože starší má podzimní prádzniny, nasadila s kočárkem tempo hodné vrcholového sportovce, popoháněla staršího, ať mákne, že to musíme stihnout a ať nefrfňá, že bude mít dobrý pocit, že udělá něco pro své zdraví. Ke konci jsme zvolnili, měli jsme ještě chvíli čas a uživali si, i přes to hnusné počasí, barev podzimu a záplavy listí na zemi. Sice už to není, co bývalo na fotografiích před týdnem či dvěma...

Kuk a je tu terakluk!

26. září 2012 v 18:53 | Janinka
Tedy terakluci. Ne, teracísař. No, ono je to vlastně fuk... prostě si jednou takhle jdu a tyhle repliky terakotové armády na mně kuk! Smějící se

Terakluky jsme objevili úplnou náhodou, protože obchodní centra nesnášíme a když tam nemusíme, tak tam nelezeme. No a když tam musíme, prolétáváme je kosmickou rychlostí. Tady jsem ale udělali výjimku a u každé nalezené sochy jsme se na chvíli zastavili, něco si o ní přečetli a také si ji vyblejskli.

Podle organizátora výstavy jsou sochy téměř nerozeznatelné od nalezených originálů, neboť se vyrábí z hlíny dovezené z čínské oblasti, kde byla terakotová armáda objevena. Pokud budete trpěliví a prolezete celé centrum, měli by jste objevit patnáct soch. My našli čtyři, což byl vzhledem k vedru a nedýchatelnu v centru nadlidský výkon.

Sochy můžete přijet okukovat do Liberce do OC Fórum, výstava oficiálně trvá do 3.10.2012.

Více informací o tarekotové armádě a výstavě v Liberci můžete nalézt na těchto odkazech:


Pěšák

Samý kostel, fara, věž :)

28. srpna 2012 v 13:04 | Janinka
Není výhled z okna jako výhled z okna, ten můj je výrazně ovlivňován ročním obdobím a počasím. Po dvou hodinách hrabání v archivu jsem zkompletovala výběr mých "Pohledů", se kterými se účastním akce PROJEKT - Výhled z okna a seřadila je podobným stylem, jakým se rozdělují nežádoucí účinky léků v příbalových letácích Smějící se.

Ale nejprve, protože je možné se zúčastnit pouze s jednou fotografií, vybírám... prostě nějakou. Srdcovek je tu víc, ale moje šedé buňky už řvou bolestí, ať se konečně rozhodnu, takže voilá, tady je. Sice není valné kvality, ale to důležité tam je - pro mně tak vzácný západ slunce (viz níže) a kostel, který mi stojí asi deset metrů od domu.

Bandita v Tunisu

26. srpna 2012 v 10:33 | Janinka
Bandita - přesně takhle pojmenoval jeden mladý obchodník mého manžela, když jsme se při smlouvání z původní nesmyslné částky dostali na její pětinu. Kdykoliv pak procházel na pláži okolo nás, vyhýbal se nám obloukem a propaloval nás nenávistným pohledem, který doprovázelo ukazování prstem na mou drahou polovičku a hulákání "Bandita, bandita!" :)

Za barem II #56: Pozvánka na oslavu KONCE prázdnin
Zadání šestapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Nenažrané bestie

15. srpna 2012 v 8:31 | Janinka

Za barem II #45: Krmení divoké zvěře
Zadání pětačtyřicátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Na tento termín, kterým jsem počastovala tisíce kaprů v naší přehradě, nejsem moc pyšná, ale když oni vážně jsou... Jakmile jde o žvanec, kapr přestane znát bratra či sestru. Dostat se mezi ně, když jim házíme nastřádaný chleba, musí být o život. Tedy alespoň ten můj, já nejsem nijak cimprlich a ruce i nohy si namočím do kdečeho, ale mám pocit, že bych to osobní setkání odnesla infarktem, protože otírat se mi tahle hora oslizlého masa o nohy...Křičící

Díky odpouštění vody z přehrady se kapříci, už takhle nahňácaní u hráze, mačkají půl metru od břehu...


Záběr z krmení...

Šnečkovrah

2. srpna 2012 v 18:24 | Janinka
Aneb jak jsem se šnečkovrahem stala...

Ten drobeček se ke mně dostal úplnou náhodou, objevila jsem ho přicucnutého na jedné z mnoha kanadských borůvek, které mi poslala babička. A když říkám drobeček, myslím tím, že byl opravdu malinkatý.

Borůvka měla v průměru asi jeden a půl centimetru...


Skřítčí hostina

24. července 2012 v 17:21 | Janinka

Za barem II #18: Večeře pro lesní skřítky
Zadání osmnáctého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Večeři jsme připravovali s předstihem už odpoledne a protože jsem neprozřetelně vybrala místo, kde pálilo sluníčko (aby to měli skřítkové teplé, to je jasný, ne? Smějící se), nedařilo se mi udělat kvalitní obrázek "prostřeného stolu", prosím proto o shovívavost...

Plivátko

23. května 2012 v 15:55 | Janinka
Tak se nám naše město rozhodlo zpříjemnit nastávající horké letní dny na přehradě stavěním protipovodňové štoly. V našich podmínkách k tomu patří odstřelování země pod povrchem a tak bylo třeba vypustit vodu. Stalo se. Tedy ne úplně, hladina se snížila zhruba o dva metry, ale co takové dva metry dokáží za divy... To plivátko, co tam zůstalo, snad ani nestojí za řeč. Což o to, my bychom se tam s kapříky nějak porovnali, otázkou je, zda k tomu budeme mít vůbec možnost, protože je tam tak málo vody, že sinice budou mít letos žranice.
Ale! Díky vypuštění máme místo pidiplácků ohromné luxusní pláže, které se jen tak v centru města nevidí... Smějící se

Hasta La Vista Baby!

17. března 2012 v 11:03 | Janinka
Minikomiks na téma "Hra na pravdu" se zaměřením na vaječnou krizi. Pro rejpálky - ano, ta vejce mi leží v žaludku Smějící se. Ale jenom malounko...

Pro Boha, lidi, chlastejte!

2. února 2012 v 16:54 | Janinka
Zoufalství nad nízkými tržbami, které patrně souvisely s ekonomickou krizí a s klesající křivkou alkoholismu českého národa, zřejmě donutilo majitele jedné místní nálevny k tomuto činu. Ani v tak těžké chvíli ho neopustil smysl pro humor Smějící se.
Foceno v říjnu 2010, od té doby jsem tou ulicí nešla a tak ani netuším, zda podnik ještě funguje. A zda majitele smysl pro humor již opustil...

PF 2012

29. prosince 2011 v 19:23 | Janinka
Přeji sobě. A taky vám :).

Procházka s Procházkovou :)

22. prosince 2011 v 14:11 | Janinka
Ačkoliv sníh z hloubi duše nesnáším, musím uznat, že bílý kabátek (nebo spíš kožich) našemu parku opravdu sluší. Což ale ani v nejmenším nijak nemění mé tajné přání, a sice to, aby přišla avizovaná obleva a ten sajrajt co nejdříve roztál... Smějící se
 
 

Reklama