Blejskavá

Spider-Man v Liberci

Středa v 13:51 | Janinka

V tomto týdnu se v mém rodném městě na náměstí před radnicí odehrává nevídaná událost - Pražský karneval světel. Všude samá světýlka, žárovičky, spousta stánků, kouzelný historický kolotoč a báječné atrakce, hotový lunapark! Jenže tu něco nehraje. Proč si nemůžu ve stánku koupit preclíček? Proč je PRAŽSKÝ karneval zrovna v LIBERCI? Co je to za sousoší na kašně a kam se poděl náš Neptun? Proč se na náměstí nedostanu v noci, kdy ta světýlka svítí nejvíc? A proč je na všem napsáno "zákaz vstupu" a skrývá se to za plotem?

A tak jo, nebudu vás už dál natahovat, jsou to všechno jen velice realistické kulisy. Po natočení úspěšného seriálu o Albertu Einsteinovi filmaři opět zavítali do Liberce a natáčí zde scénu do nového amerického trháku, velkofilmu Spider-Man: Far From Home. Tedy... oficiálně se tu natáčí film s krycím názvem "Bosco", ale i vrabci na střeše si cvrlikají historky o tom, že se v Čechách pohybuje režisér předchozího dílu Spider-Man: Homecoming a že hlavní představitel pavoučího muže, hollywoodská hvězda Tom Holland, právě dotočil scény k filmu na Karlově mostě Usmívající se.

Zajímavosti a informace:

- natáčení má představovat davovou scénu ze slavnosti hudby a světla v Praze
- děj filmu by měl pojednávat o cestách hlavního hrdiny, mladého Petera Parkera, po Evropě
- film má na svědomí studio Sony a v Liberci se jedná o jednu z největších filmových produkcí za několik let
- Neptunova kašna byla kvůli natáčení skryta pod kulisu sousoší
- z prostoru před radnicí byla dočasně odstraněna socha bronzového jezdce na koni
- natáčí se pouze ve večerních a nočních hodinách
- po dvou natáčecích dnech v Praze se dnes, tedy 19.září, štáb přesouvá z Prahy do Liberce, kde by měl zůstat do 29. září
- Benešovo náměstí před radnicí bude po dobu natáčení uzavřeno od večerních 18.00 do ranních 07:00, stejně tak přilehlá Železná ulice
- ve filmu si zahraje několik stovek komparzistů, převážně z Liberce a okolí
- štáb má v České Republice během 14 natáčecích dní utratit v přepočtu čtvrt miliardy korun
- světovou premiéru by měl mít film 5. července příštího roku

A nakonec něco málo ze zákulisí...

Šnečí vandalové

12. srpna 2018 v 8:11 | Janinka

Vždy jsem si myslela, že aktuální vyžranou, vytrhanou a rozmočenou podobu reklamní plochy na naší autobusové zastávce mají na svědomí pubertální vandalové. Sice jsem si nedovedla (nebo možná raději nechtěla) představit, jakým způsobem k takovému výsledku došli, pravdu jsem ale asi měla. I když se přiznám, že podoba výrostků mě skutečně zaskočila... Smějící se

My rádi papír žereme
plakáty rádi máme
zda-li pak je vysere..
ééé, pardon, vykakáme?

Nepovedené zatmění

1. srpna 2018 v 10:57 | Janinka

Celý den bylo horko a pošmourno, větší či menší mraky si hrály na honěnou a tak to vypadalo, že celé těšení na zatmění Měsíce přijde vniveč. Po západu slunce se začala obloha lehce protrhávat a kolem desáté hodiny večerní byla jako vymetená. Kdybych se hodně snažila, mohla bych vidět i večeřící mimozemšťany ve vzdálené galaxii, tak bylo jasno. Jen na špatné straně oblohy...

Tam, kde by mělo být údajné zatmění, se mračna slila v jednu velikou neforemnou převalující se hmotu a tak bylo načase přestat fňukat, že ten závěr dovolené fakt nevyšel, sbalit fidlátka a jít spát. Vesnička, ve které jsme pobývali, se ale Budíkov nejmenuje pro nic za nic. Psi štěkající na všechny, na všechno a nejlépe v noci a výskající půlka dědiny (zřejmě se zrovna protrhla obloha), která měla zatmění Měsíce jako letní kino, udělali své. Jen trochu pozdě...

Po červené barvě Měsíce nebylo ani památky, občas se přes něj převalila mlhavá skvrna, a když už se obloha konečně vyjasnila, byl to jen docela "obyčejný" úplněk ve hvězdném závoji, na kterém se nejvíce třpytil Mars...

Světlohrátky

25. července 2018 v 8:41 | Janinka

To vám takhle jednou po ránu vykouklo zpoza hor sluníčko a v cestě mu zrovna stály dvě plastové lahve, skleněná deska stolu a vařečka. Inspirace jako vyšitá, tomu prostě nešlo odolat...Usmívající se

Okno

20. července 2018 v 15:01 | Janinka

Když jsme se před pěti lety stěhovali do nového, překvapilo nás, jak mají obyvatelé domu vymakaný úklidový řád. Co, kdy, kde, jak, odkud až kam, takový manuál pro blbečky, napadlo mě tehdy. No jo, ale když si ten manuál pro blbečky někdo nepřečte (jako já první rok), tak třeba ani neví, že jednou z jeho stopadesáti povinností je umýt alespoň jednou za dva roky na svém patře okno. Chybu jsem následující rok napravila a achala pokaždé, když jsem kolem čerstvě umytého okna prošla, protože mytí těch skleněných obrů upřímně a z celého srdce nenávidím a tudíž se tato činnost dá v mém případě označit za heroický výkon. Nadšení mi ale nevydrželo dlouho, mou radost při každé cestě kolem kazilo patro pod námi, jehož okno i za jasného slunného dne budilo dojem, že se venku převalují těžká tmavá mračna.

Tenkrát po nastěhování jsme si taky říkali, že do domu vneseme svěží vítr a snížíme věkový průměr jeho osazenstva. To se nám skutečně povedlo a díky našim dětem jsme ho srazili asi na 50. Snižování však pokračovalo i bez našeho přičinění dále, protože neuplynulo ani pár měsíců a náš vchod měl o dva nájemníky méně. Do nebe odešla hodná a pořádkumilovná paní bydlící pod námi a věčně hartusící pán bydlící hned vedle ní. Byt po paní pořádkumilovné koupil mladý pan inženýr, bohém a světák, který by asi špinavé okno nepoznal i kdyby na něm měl přilepený nos. Paní po bručounovi ubývalo rapidně sil, což se při věku +/- 85 dá očekávat a když skončila v nemocnici a už se nevrátila, její byt dostal nového nájemníka. Tedy nájemnici. Byt obsadila překrásná mladá slečna, která nejspíše vlivem častých pijatyk oslepla a ani ona tak nemohla špinavé okno vidět. A tak se stalo, že souhrou všech náhod a okolností okno na chodbě několik let nikdo neumyl. Až... na něm jednou někdo nechal panu inženýrovi a mladičké slečně vzkaz...

Jack Sparrow a špekáček

19. června 2018 v 16:42 | Janinka

To jsem se vám jednou při nedělním lebedění zakoukala na filmovou figurku vystavenou v obýváku na poličce. K smůle mého drahého polovičáka mé tvořivé já odpolední siestu ignorovalo a vnuknulo mi úžasný nápad...

"Ty, hele, to by byla boží fotka, kdybych mu na ten mečík nabodla jakože špekáček a dala ho nad svíčku..."
"Opovaž se mi na tu figurku někdy sáhnout!"
"Ale..."
"Ani na to nemysli!!!"
"Chjo..."

Za normálních okolností bych milého polovičáka poslechla, ale... on zapomněl na naše výročí svatby... Takže teď jsme si fifty fifty Smějící se. Je fakt, že mečík jsem raději vyměnila za klacík, protože by za prvé špekáček neudržel a za druhé se nad ohýnkem roztavil. Ale pocit zadostiučinění jsem měla i tak. To zase jo Smějící se.

Jak nakrmit mravence...

31. května 2018 v 15:39 | Janinka

...aneb meruňkovou zmrzlinu on tuze rád... Usmívající se

Jaro v Jablonci

24. května 2018 v 16:24 | Janinka
Až se zase jednou budu vztekat, že se ten bílej studenej sajrajt u nás drží nějak moc dlouho a nadávat, že jaro vyškrtlo Jablonec ze svého seznamu jako nějakého zlobiváka, připomeňte mi tenhle článek. Sice si jaro dalo letos pořádně načas, ale když už přijelo, tak na úžasně voňavé růžovo-bílé vlně a s plnou parádou... Usmívající se


Pracovní momentky...

7. května 2018 v 13:20 | Janinka

...aneb další Janinčiny psychologické pokusy. To byste totiž nevěřili, jak na skleslého zaměstnance vstupujícího do mé kanceláře zapůsobí třeba gumové prase v policejním obleku koukající z okna... Smějící se

Stopy

22. dubna 2018 v 20:31 | Janinka
Co si budeme nalhávat, blogových výzev se v drtivé většině neúčastním a to hlavně proto, že zasahují do soukromí více, než je mi milé a že sosají informace, které nejsem ochotná vyřvávat do světa. Jo, kdyby to takhle byla výzva šunkovo-chlebíčková, jahodovo-šlehačková případně pohárovo-zmrzlinová nebo tatransko-čajová, to by byla jiná!

Jednu blogovou výzu ale přeci jen na milost vezmu. Jmenuje se Stopa zvířete a více informací o ní zjistíte na blogu beallary. Pokud si myslíte, že vám tu odhalím svou stopu po mé ladné nožce mastodontí velikosti č. 42, mýlíte se. Je pravda, že jsem často, kdovíproč, titulována slůvky "Ty zvíře!", tentokrát v tom ale budu zcela nevinně. A tak vám představuji stopy, které zde na blogu v průběhu osmi let zanechal můj svouhlavumající fotoaparát, kterému stáli jako modelové tvorové z živočišné říše Usmívající se.

Stopy luční...

Čůrající jednorožec...

10. dubna 2018 v 20:33 | Janinka
...aneb není jednorožec jako jednorožec, další várka sprejeřinek je tu. Tentokrát je doslova unikátní, neboť všechny kousky dnes ulovené se nachází hezky pohromadě na fasádě jednoho podlouhlého domu. I v tomto případě se jedná zřejmě o plochu legální nebo tolerovanou a já musím uznat, že nevzhlednou šedou uličku docela oživila, byť jsou obrázky místy dost svérázné. Dnes se tedy můžete těšit ne čůrajícího/létajícího/blinkajícího jednorožce, opičího superhrdinu, dvě variace na srdce a ropnou skvrnu na pérkách. A aby to tu nebyl jen samý apokalyptický výjev, završíme dnešní exkurzi meditací Usmívající se.

Nový spolupracovník

3. dubna 2018 v 19:58 | Janinka
Kompletní přestavba obchodního domu za plného provozu je jednou velkou noční můrou pro všechny zúčastněné - zaměstnance, zákazníky i pracovníky stavby. Má bývalá kancelář je v troskách, dva měsíce byla v těch největších mrazech mým domovem stavební buňka. Všude je prach a hluk. Každou chvíli něco nefunguje - pokladny, počítače, platební terminály, telefony, elektřina nebo požární hlásiče. O teple si můžeme nechat jen zdát, jednoho za druhým kosí chřipka. Ale co si tu budu stěžovat, koho chleba jíš, toho píseň zpívej a jak říká můj polovičák, "aby to bylo krásný, musí to bejt hodně ošklivý". A tak my, co jsme ještě zbyli, večer vysmrkáme neidentifikovatelnou černou hmotu a ráno půjdeme zase do rachoty...

Aby moje nervy na pochodu neutekly dočista, je potřeba jim trochu ulevit.
Původně tenhle pán vznikl pro pobavení mých kolegyň a kolegů, nicméně současnou situaci vystihuje velice trefně.

A přidám ještě komentář, který mi k fotce nechala na FB blogerka Kerria:

Ten je super! Pracuje zadarmo, zvládne i 24 hod šichty, nepotřebuje přestávku, nechodí na záchod, nejí a nepije, nehádá se s nadřízenými, vždycky je na svém místě, stále se usmívá a zatím vydrží i celou šichtu stát. Prostě ideální zaměstnanec. Na tvém místě bych se začala bát o místo

Jarní tání

11. března 2018 v 17:32 | Janinka
Zatímco vztahy ve společnosti jsou dlouhodobě na bodu mrazu, roztržka stíhá roztržku a jejich aktéři pukají vzteky, protože poměřování pindíků nemá jednoznačného vítěze, u nás tají a pukají jen ledy. No a když u nás tají ledy a sníh a jako bonus nám k tomu nádherně hřeje sluníčko, které nás takhle obdařilo naposledy před půl rokem, všichni jsme z toho naměkko a jsme tak nějak vlídnější a usměvavější. Než šlápneme do čerstvě odkrytého psího h...a.

Tak snad raději zpět k tomu ledu Usmívající se.

Válečná vřava

26. ledna 2018 v 17:11 | Janinka
Válka kolem prezidentských voleb zuří v plném proudu. Vzduchem létají místo kulek nadávky a sem tam i facky, zmagořelí křiklouni se překřikují, pitomci, jejichž názor je ten jediný správný, se o něm navzájem bez špetky respektu přesvědčují a letitá přátelství krachují. Generálové obou vojsk se nekultivovaně rochní ve špíně, pozbyli vážnosti a důstojnosti a z očí nerozhodnutých vojáků vyzařuje čiré zoufalství, jak tahle válka skončí.

Ráda bych věřila, že ta béčková telenovela, jakožto neúspěšný propadák, brzy skončí...

Nevím, jestli mi tu někdo rozumí, ale v práci jsem na jednoho parťáka narazila. Jsem přesvědčená, že jsem z té bedýnky zaslechla docela tichounké "Pomoc!"...

Černá Nisa

17. ledna 2018 v 16:53 | Janinka
Tak mě vám přepadla taková lítostivá, když jsem včera i dnes venku hodinu odhazovala sníh a docela vážně se mi zastesklo po teple. Tedy, teplo mi zrovna v tu chvíli bylo dost, ale nějak mi chybělo to sluníčko a léto vůbec. V rozepsaných článcích jsem měla jeden letní rest, obrázky z výletu na přehradu Černá Nisa v Bedřichově. Myslela jsem, že se alespoň při tom psaní trochu ohřeju, ale spíš mě mrazilo, než hřálo. Víte, já totiž úplně zapomněla, že se mi ten výlet tak úplně nelíbil. Venku bylo sice krásně teplo a mraky skrývaly pálící slunce, ale ta přehrada... Jméno Černá Nisa je skutečně příhodné, přehrada byla už z dálky tmavá, voda se zdála černá a vůbec z celého místa šel takový divný chlad. Ticho tam bylo jako v hrobě (tedy já tam nikdy nebyla, ale předpokládám, že ti červíci toho moc nenakecají Usmívající se), ani ptáček nezaštěbetal a návštěvníky jsem mohla spočítat na jedné ruce. Až se jednomu nechtělo věřit, že na druhém konci přehrady je nudapláž plná života. Nejzajímavější z celého výletu tak asi byla cesta tam a zase zpátky...

Na vlnách sprejerského podivna

6. ledna 2018 v 10:16 | Janinka
Pár měsíců uplynulo jako voda a během nich se mi podařilo nastřádat další várku sprejeřinek. Kdyby existovaly nějaké kategorie, které by sprejerská dílka nějak třídily, většina z těch dnešních by zcela právem patřila do skupiny "Ujeté". Jsou zkrátka tak podivné, že jeden neví, co si o nich vlastně má myslet... Usmívající se

A kdyby si náhodou někdo chtěl zavzpomínat na graffiti minulá, z nichž některá zmizela v propadlišti času a pod barevným nánosem těch, co vidíte v dnešním článku, má možnost zde - Jablonecké graffiti, Další várka sprejeřinek a Brána do dimenze X a jiné sprejeřinky.

Letní nostalgická

10. prosince 2017 v 16:25 | Janinka
Venku mrzne, jako kdyby kolem prolítla bláznivá Elsa utíkající před sobem a sněhulákem. A mně, ostřílené horalce, se tak moc zastesklo po létě! Chybí mi sluníčko a teplo, s nostalgií vzpomínám na úžasnou dovolenou, každodenní grilovačky, milou společnost a spoustu krásných zážitků...

Anagram

19. října 2017 v 20:23 | Janinka

Dnes bych vám chtěla dokázat, že i přes ohavné pomluvy zlých jazyků můžete v Jablonci najít zajímavá místa. Obzvláště mě zaujalo jedno hravé a empatické zákoutí, které mi před volbami vidí až do žaludku. Takové souznění v dnešní době aby jeden pohledal!

A ne, ač se to nabízí, já tohle výjimečně na svědomí nemám!

Podzim jaksepatří

8. října 2017 v 16:50 | Janinka
Futeř, lijavec, bláto, louže, tlející listí, šedivo, mlhavo, zkrátka podzim jako z učebnice. Tak ať to máme kompletní, ještě trochu depresivních obrázků by to chtělo.

"Liberecké dřevosochání"

Prázdninově obrázkově

20. srpna 2017 v 9:31 | Janinka
Počátkem léta jsem dostala nápad, že bych mohla dětem ukázat, kde jsem jako dítě každý rok trávila prázdniny. A jak mě to tak napadlo, tak se taky stalo. Jako neřidič bez auta to bylo trochu komplikovanější, ale nakonec jsme těch 554 kilometrů a 14 hodin cesty zvládli bez újmy. A tak jsem mohla klukům dopřát netradiční prázdniny v lehce bojových podmínkách na místě, kde se posledních třicet let zastavil čas, kde narazíte na souseda max. jednou za týden (letos jsem nepotkala nikoho), kde je voda pokladem a kde to krásně voní senem a obilím. Je to místo, kde si nemusíte hlídat čisté nehty ani pověst a směle můžete stavět bunkr, patlat blátový dort, chytat žáby, máchat si nohy v žabinci a jíst kradenou mladou kukuřici.

Ách jo, stejská se mi už teď.

Cesta, která tě vždycky dovede tam, kam má...

Když šňupu hlínu...

17. června 2017 v 14:48 | Janinka
Když zrovna nečučím, kde co lítá, ryju nosem v zemi. Když se zadaří, někdy z toho šňupání hlíny a přežvykování trávy, mechu, klacíků či borůvčí vyleze něco koukatelného... Usmívající se

Když vzhlížím vzhůru...

10. června 2017 v 7:13 | Janinka
Když jsem byla malá, šlapala jsem si na špičky a zakopávala o ně i na rovině. Maminka mi vždycky říkala, ať nečučím, kde co lítá a raději dávám pozor, kam (na co) šlapu. Moc jsem si z jejích mouder nevzala, zakopávám pořád a pod nohy se většinou taky nekoukám (výjimkami jsou jarní tání spojené s akcí "odkrývání psích pokladů" a koberec posetý kostičkami LEGO v dětském pokojíčku). No a hlavně pořád čučím, kde co lítá Usmívající se.


Na návštěvě mezi exoty

10. května 2017 v 22:44 | Janinka
...aneb jak píšu článek o koze, i když jsem chtěla o voze...

Ve zkratce - v tom původním jsem se vám chtěla pochlubit a udělat malou reklamu filmu (a sobě), ve kterém jsem dostala malou roli (spíš štěk) manželky bosse Mrázka a který měl přijít do televize příští týden. Chtěla jsem vám přiblížit atmosféru natáčení, která byla skvělá a místy hodně napínavá - třeba když jsem musela ukrást dokumenty z manželova kufříku nebo když jsem se snažila dostat ze zamčené hořící chaty (kam mě zavřel Mrázek). Takže jsem to všechno naťukala do článku a těšila se, jak se tu ze mě všichni posadíte na zadel a jak si užiju svou chvilku slávy, když v tom jsem se... probudila.

Jablonecké graffiti

3. května 2017 v 21:10 | Janinka
Taková obyčejná nedělní procházka, kdy se vám do cesty připletou dvě legální plochy pro graffiti. Tak mě napadá, že paní učitelka z gymplu na třídních schůzkách říkala něco o tom, že děti potřebují nově vymalovat třídu a že by to chtělo nějak oživit... Smějící se

Jak nás zaskočila zima

31. ledna 2017 v 18:37 | Janinka
Už je to tak. Pěkně jsme za těch pár let zpohodlněli. Co zpohodlněli, zparchantěli! Kdo by taky po těch pěti mírných zimách čekal, že v lednu napadne na horách sníh, no ne? A jak bývá dobrým zvykem, nejvíce (hned po mně) byli zaskočeni silničáři. Mně vám jich bylo tak líto! Oni totiž nemohli pod tím sněhem najít silnice a tak bloudili se zdviženýma radlicema sem a tam. A když se jim po pár dnech konečně povedlo ty silnice najít, tak zase nemohli najít chodníky. A některé marně hledají už čtvrtý týden.

Jo, a zase začíná sněžit.

Adventně, vánočně a novoročně...

27. ledna 2017 v 17:12 | Janinka

Miluju Vánoce. Miluju je tak, že nám v obýváku ještě stále stojí stromeček. No dobře, kecám. V domě se zateplují sklepy a my se nemůžeme dostat ke krabicím od vánočních ozdob a stromku. To ale nemění nic na tom, že mám tohle období vážně ráda, a tak si dnes trochu zavzpomínám...

Adoptovaná rybička ze školních adventních trhů Usmívající se

Letně, pracovně, melounově...

4. září 2016 v 8:09 | Janinka

Aneb takhle to dopadne, když tvořivá kancelářská krysa vyleze ze svého brlohu...

Divnodivná procházka podruhé

31. srpna 2016 v 8:14 | Janinka
Možná si pamatujete na divnodivnou procházku, kterou jsem absolvovala minulý rok. Letos během prázdnin jsem si dala nášup hned několikrát a nestačila se divit, jak během krátké doby dokáží sprejeři a squateři změnit ráz města. Repete v prodloužené aktuální verzi vám právě teď nabízím Usmívající se.

Hororový dům stále stojí. Spousta panenek zmizela, některé zůstaly...

Mlha...

5. července 2016 v 12:15 | Janinka
...aneb když přehrada kouří.

To je tak, když se roky kocháte výhledem na hory a acháte, jak krásně se z nich "kouří".
Jedno ráno acháte (v kombinaci se špatným časem v telefonu - doteď nemůžu přijít síti na jméno) tak dlouho, až vám ujede autobus.
Jdete do práce pěšky, vykašlete se na zažitou cestu a střihnete to kolem přehrady, kde jste záhy vyvedeni z léta trvajícícho omylu, že to kouzlo mají na svědomí jenom lesy kolem...

Ještěd

17. dubna 2016 v 8:52 | Janinka
Stále stejná a přeci pokaždé jiná, snad každému známá dominanta Liberce - Ještěd, Obrázky vznikly během čtyř návštěv tohoto architektonického unikátu v rozmezí několika let. Kromě klasických (někdo by mohl říci někdy až kýčovitých) fotografií jsem pro vás připravila i neobvyklé snímky ze "zákulisí", kdy jsem měla možnost na Ještědu strávit noc. Žádný přepych nečekejte, vybavení pokojů i ineteriérů mělo v té době nejlepší léta dávno za sebou v tomto stavu setrvávalo snad jen z nostalgie. Ale zážitek to byl i tak. V současné době pokoje vypadají trochu jinak, koukatelněji, neboť po vítězství zdravého rozumu nad sentimentálními vzpomínkami na zašlou slávu prošly rekonstrukcí. Zaplať Panbuch Smějící se.

Vychytávky á la Janinka

19. ledna 2016 v 18:19 | Janinka
Leden je pro mnohé ve znamení očekávání, co na ně ten nový rok asi tak přichystal. Pro mně, protože jsem kůže líná, která má na všechno moře času, je to doba, kdy dodělávám resty z roku předchozího. Jedním z těch největších je třídění a přetahování fotek za celý uplynulý rok na disk, což je na jednu stranu činnost nebetyčně prudící, na stranu druhou se při tom ale dá dobře pobavit. A protože nejsem mrcha, o něco z toho se s vámi ráda podělím. Dnešní obrázky bych zařadila do kategorie vychytávek a ano, to zrcadlo mám vážně ráda Smějící se.

Jak si po ránu vyčistit hlavu (a večer zrcadlo)

Giganti 2

13. prosince 2015 v 10:15 | Janinka
Závěrečná část výpravy za giganty a jinou zvířenou z doby ledové, jejichž reálné modely v životní velikosti vznikly vzájemnou spoluprácí vědců a umělců a k nimž jsem si, stejně, jako v části minulé, dovolila přidat vždy malý komentář.

Lev americký

Protože nelezl do asfaltových jezer pro kořisti v nich uvízlé, je považován za inteligentní zvíře. Na rozdíl od šavlozubých.
Výška 140 cm v kohoutku, délka 2,5 m, hmotnost přes 400 kg

Sněhobílé svinstvo po ixté

29. listopadu 2015 v 17:40 | Janinka
Vy, co sníh nemáte a chtěli byste, tak se kochejte.
Vy, co ho máte a nedáte na něj dopustit, tak se kochejte taky.
Vy, co ho (ne)máte a nesnášíte stejně, jako já, remcejte se mnou. A vymýšlejte další pěkná synonyma, jako je třeba sněhobílý sajrajt či svinstvo.
Ostatní se někam zařaďte nebo si vymyslete svojí kategorii.

Sněhuláka jste u mně už viděli, říjnového. Pak tu byl zajduhulák. V dubnu. Dnes tu mám, na naše podmínky, sněhuláka relativně normálního Usmívající se.


Giganti, část první

26. listopadu 2015 v 10:53 | Janinka
Už odmala jsem ulítávala na všem, co se týkalo dávné historie, co bylo mrtvé, vykopané, mumifikované, obří či vycpané. Matně si pamatuji, že mě v dětství jedna mumie v muzeu tak uchvátila, že jsem se na ní šla podívat během týdne rovnou dvakrát. A tak není divu, že mě nenechala chladnou ani výstava gigantů v liberecké ZOO. A protože nejsem sobec, ráda se s vámi podělím o to, za co jsme, coby čtyřčlenná rodina, zaplatili 600 káčé Smějící se. Životní velikost je holt životní velikost a té zkrátka nejde říct ne!

Pozemní lenochod

Miláček davu. Co na tom, že jeho tlama vypadá, jako by právě prodělala vosí nálet.
Jeho drápy o délce 30 cm by se mohly zdát velice nepraktické, v jeho době však byly účinnou zbraní.
Délka 5-6 metrů, váha 2-3 tuny


ZOO

13. listopadu 2015 v 15:52 | Janinka
Dnes neobvykle beze slov. Někdy zkrátka nejsou třeba, aneb jak praví mé oblíbené moudro "Nemáš-li k tomu co říct, drž raději hubu". A tak jdu s vědomím, že do ZOO hned tak zase nepůjdu, držet hubu a potichu hloubat nad smyslem takového zvířecího (ne)života.


Dýňobraní

8. listopadu 2015 v 13:46 | Janinka
Já dýně ráda mám
doma je dlabávám

A když přijde "Dýňobraní"
nad nimi achávám!


Janinka a UFO

29. září 2015 v 17:25 | Janinka
To vám takhle jednou jedu poprvé v životě na prodloužený víkend. Bez dětí, jen s polovičákem. Jako spolujezdec si užívám výhledu na oblohu, kolony, stromy, dementní řidiče ignorující zipování, hejno čápů šikující se k odletu a další nekonečné kolony.
Když v tom moje mozkovna zbystří, protože v těch překrásných mracích je něco, co tam nepatří. Mé svěží a energií nabité šedé buňky se rozjely na plné obrátky, aby rozluštily, co že to tam takhle odpoledne nad dálnicí poletuje. A co vy, víte?

Hádejte, tipujte, pějte ódy, co je to? Smějící se

Trosky

16. června 2015 v 20:47 | Janinka
Všichni ty dva kopce znají jako Trosky, ale u nás jim nikdo neřekne jinak, než Panna a Baba. Kdože ty dvě ženštiny vlastně jsou? Podle jedné z mnoha pověstí poslední pán z Bergova před svou cestou do ciziny pověřil správou hradu svou matku Marii a dceru Karolínu. Zprvu idylické soužití dvou dam dostalo vážnou trhlinu, když každá z nich chtěla vládnout sama, na čemž se kdovíproč neshodly. Babička si natruc (a příznačně) obsadila menší a zavalitější věž, její vnučka tu vyšší a štíhlejší. Z oken věží pak na sebe pokřikovaly, haštěřily se a zasypávaly se peprnými nadávkami. Jednoho dne hádky na hradě utichly, obě ženy beze stopy zmizely a nikdo dodnes neví kam. Lidé z podhradí si pak věže pojmenovali podle těch dvou, které je ještě nedávno okupovaly - Panna a Baba.

Realita je poněkud střízlivější a nudnější. Hrad byl založen okolo roku 1380 Čeňkem z Vartemberka. Po jeho smrti získal hrad Václav IV., od nějž přešel na rod Bergů. Poslední pán z Bergova, Jan, Trosky prodal majiteli sousedního hradu Kost, Janu Zajíci z Hazmburka. Následně měnil hrad majitele jako ponožky tak dlouho, až zchátral do současného stavu.

Hrad má největší slávu už šest století za sebou, ale ani tato skutečnost mu neubrala z tajemna, které ho obklopuje. Stačí začít třeba tím, že hrad byl postaven na dvou homolích, které vznikly sopečnými erupcemi během třetihor. Nelze také nezmínit neuvěřitelné historky, které o něm a jeho okolí kolují. Mezi nejzajímavější patří "kdesi ukrytá" brána do Pekla (možná tam zmizela Marie s Karolínou?), časoprostorová brána do 14. století, rozsáhlé únikové podzemní chodby, ukrytý Opatovický poklad a možnost v těchto místech cestovat do jiných dimenzí. Také jsem zaslechla, že jeskyně v okolí Trosek jsou při každé návštěvě trochu jinak uspořádané a že čas, který tam strávíte, je pocitově mnohem kratší, než je tomu ve skutečnosti. Pravda nebo ne, co na tom. To místo má kouzlo i tak.

Do útrob Země

12. března 2015 v 19:00 | Janinka
Edit 8.3.2016 - Pro případné hledače ceckovníku - zde určitě nenajdete to, co hledáte. Chcete-li se dozvědět o ceckovníku něco bližšího, přečtěte si prosím pozorně tento článek. Děkuji :-).


Jak říká můj polovičák, některým záležitostem se musí dát čas "uzrát". Je fakt, že několik měsíců nepřidělané madlo v naší šatně už značně přezrává, ale v principu má pravdu. Dnes tedy dozrál čas na zpracování obrázků z letního výletu a na malou fotoexkurzi do podzemí naší matičky Země, nebo chcete-li do jejích vnitřností, neboť nic jiného mi návštěva Bozkovských jeskyní nepřipomínala Usmívající se.
Před vyjevenými turisty jsme nasadili čepice, šály a rukavice (nás, horaly, nic nepřekvapí! Smějící se), průvodce nám olepil foťák samolepkou "jakože zaplaceno" a šlo se...

Korálková terapie

31. ledna 2015 v 19:31 | Janinka
To se tak jednou stalo, že jsem se ocitla ve stavu téměř hodném zasebevraždění. Ale protože jsem byla holka silná a relativně rozumná, rozhodla jsem se přestat snídat, obědvat i večeřet prášky na nervy a naordinovala si léky ve formě mnohem přijatelnější. Byly sice také kulatého tvaru a krásně až jedovatě barevné, nicméně v sobě měly něco unikátního, co pilule na nervy rozhodně neobsahovaly. Díru.

A tak jsem v každé volné chvíli ty malinkaté laciné skleněné nesmysly navlékala a kombinovala, až se moje mozkovna vyčistila a uklidnila. Já nevděčnice na ně ale, protože jich již nebylo třeba, postupem času zapomněla. Naprosto nečekaně si však ke mně po letech našly cestu znovu. Asi se jim moc stýskalo, protože nasadily těžký kalibr, žádné sklo nebo plast, rovnou nádherné polodrahokamy. Nejsem tvor marnivý, ale... Tak jo, žádná omáčka okolo, zkrátka mi padly do oka a já se zamilovala Smějící se.

A tak třikrát hurá korálkům! To jim vděčím za svojí duševní pohodu a za začátek tvořivě-patlavé éry, která mne už léta provází. Takže ještě jednou, díky vám! Usmívající se

Divnodivná procházka

14. ledna 2015 v 8:56 | Janinka
Jednoho dne, v jednom městě, v jednom centru, jsem objevila hodně divoký trojúhelník. Na jednom jeho vrcholu stála ta největší podivnost, jakou jsem kdy viděla. Na první pohled obyčejný vybydlený dům se na pohled druhý změnil ve squat s téměř hororovým osazenstvem. O nože, vidličky, dráty a kusy končetin tu vskutku nouze nebyla.

Kolik "členů domácnosti" tam vidíte?

Holkynis playminius

10. ledna 2015 v 9:51 | Janinka
Kdysi o mně byla napsána tato krásná slova:

"Zástupkyně druhu holkynis playminius (holka hrající) zapsaného v červené knize, takže ve hrách střílet jen se zvláštním povolením."

Volně přeloženo - hračička. A jak se takový druh pozná? Třeba podle dárků pod vánočním stromkem. Nejsem nikterak náročná, stačí mi nějaký zimní pobyt all inclusive u moře kdesi v exotice. Ale protože ten dalšího čtvrt století do splacení hypotéky čekat vskutku nemůžu, spokojím se s málem. Potěší mě úplně obyčejný měkkouš alias bačkory nebo povlečení a cokoliv, co jde číst, s čím se dá hrát, z čeho se dá tvořit, případně co se dá poslouchat, či na co se dá koukat.

Letošní Vánoce se nesly v duchu naštvaných ptáků a LEGA. A ani tentokrát se Štědrý den neobešel bez tradičního tejrání pomerančů...

Spolek invalidů aneb "Bylo nás pět"

Sněhobílé svinstvo II.

7. ledna 2015 v 12:56 | Janinka
Povím vám, pěkně jsme po loňské zimě-nezimě zparchantěli. Dřív, když napadlo půl metru sněhu přes noc, nikoho to nepřekvapilo, vzali jsme lopaty, trochu si zanadávali a přizpůsobili se. A teď? Napadne půl metru a všichni se můžou po...kakat. Já taky. Sníh nesnáším a kdyby bylo na mně, mohl by napadnout na Štědrý den a den druhý zase roztát. Moje tajné naděje se upínají na víkendovou oblevu, ale zatím jsem, díky předchozím zkušenostem, jen opatrně nadšená.

Možná článek vypadá, vzhledem k mé sněhové nesnášenlivosti, trochu masochisticky, ale jeho vznik je prostý - je speciálně vytvořený pro Vendy a jí podobně stižené, kterým se sněhová nadílka vyhýbá obloukem a kterým se po něm stýská Smějící se. Obrázky jsou čerstvé, sněhu mám do půlky kolena, tedy měřeno přesně 51 cm. Takže, líbí-li se vám obrázky a sníh vám chybí, klidně si pro něj přijeďte a všechen si odvezte!

A na závěr snad jen bonmot mé přítelkyně na FB:
"Sviť sluníčko jasným světlem, rozpusť ten hnůj svojím teplem!"

Cedule a nápisy

2. září 2014 v 17:12 | Janinka

Než se mi podařilo nastřádat pár obrázků na tenhle článek, chvíli to trvalo. Je to tak trochu paradox, člověk by si myslel, že se mu podaří rychleji nasbírat nějaké ty cedule, než třeba výjimečné sprejeřinky. A ono houby. Asi jsem moc vybíravá.

Psí antikakací cedule, Žitava

Není kravín jako KRAVÍN

10. srpna 2014 v 13:52 | Janinka
Při letním toulání jsme v Bedřichově narazili na budovu, kterou si prostě nemůžu nechat jenom pro sebe a svůj archiv Usmívající se.
Z počátku, z dálky, vykukovalo zpoza kopce obyčejné hospodářské stavení s nápisem KRAVÍN, jen bylo možná trochu víc barevnější, než bývá zvykem. Při bližším ohledání se ale budova rázem změnila na neobyčejnou. Kravín ve skutečnosti nebyl kravínem, nýbrž bufetem, který ale vlastně nebyl ani bufetem, páč byl pěkně zarostlej a na prodej...


A vůbec nám nevadilo, že jsme neviděli krávy ani kravín, to bylo totiž dostatečně vykompenzováno skotem kresleným. Ty krávy mě vážně dostaly... Smějící se

Další várka sprejeřinek

6. srpna 2014 v 16:59 | Janinka
Při courání městem a svým archivem se mi podařilo ulovit pár povedených či zapomenutých sprejeřinek, které mohou směle konkurovat Bráně do dimenze X Usmívající se.

PF...

Plyšmix

29. července 2014 v 15:33 | Janinka
Za posledního půl roku se mi sešlo pár obrázků na plyšový článek, o kterém jsem si ještě nedávno myslela, že světlo blogového světa nikdy nespatří. Nakonec se podařilo a když o tom tak přemýšlím, my asi nejsme Procházkovi. My jsme Plyšákovi.

"A co ta ovečka papá, Matýsku?"
"Maminko, ona nepapá...


...ona přece blinká!"

Brána do dimenze X a jiné sprejeřinky

8. dubna 2014 v 11:21 | Janinka
Nesnáším, když mě někdo do něčeho nutí a když mi podsouvá, jak se (ne)chovat nebo co (ne)dělat. Expertů v reálném i virtuálním světě je na tohle spousta a seznam činností by vydal na malou brožurku. Od nedělního odpoledne se k nim zařadily i "procházky" s mou mámou. Během této tyranie jsem učinila několik poznatků, které si rozhodně v zájmu zachování duševního i fyzického zdraví musím zapamatovat...

Poznatek č. 1
Máte-li plán, že půjdete na hřiště, držte se ho.

Poznatek č. 2
Řekne-li vám vaše dítě, že půjdete na hřiště k přehradě, které je vaší původní vizi na hony vzdálené, neposlouchejte ho!

Poznatek č. 3
Rázně odmítněte svojí matku, pokud vás na vydupané hřiště u přehrady bude chtít dovést jinou stranou, než tou, kterou by jste šli normálně. Výsledné kilometry i terén se pak budou enormě lišit od vašich představ.

Poznatek č. 4
Zbystřete, vysloví-li vaše matka slovo "procházka". V tomto případě se totiž nebude jednat o procházku, ale o týrání.

Jediným světlým bodem, na který jsem při "procházce" narazila, byly tyto sprejeřinky. Nicméně ani ty nedokázaly potlačit mojí averzi k jakýmkoliv budoucím rádobyprocházkám. Jsem si zcela jistá, že bude-li pro příště hrozit návštěva maminky v pěkném počasí, zcela jistě mě bude něco nesnesitelně bolet Smějící se.

Dělníci s bujnou fantazií

28. února 2014 v 11:09 | Janinka
Když jsme si vybírali firmu, která by nám kompletně zrekonstruovala byt, dbali jsme na doporučení. To se ukázalo jako jedna z nějvětších chyb v našem životě, ani naše nejbujnější fantazie nás nemohla připravit na to, co budeme postupem času v našem "novém doma" nacházet. Za to fantazie pracovníků této firmy byla vskutku neobyčejná, některé jejich patlaniny jsme odhalili ihned (a mohli jste je na mých stránkách vidět v jiném článku) a některé později, za pochodu, protože jsme se stěhovali do nehotového, neb firma nedodržela termín. Od datumu převzetí uplynuly čtyři měsíce a stále nemáme fakturu, protože se nás majitelé firmy snaží natáhnout o desítky tísíc a probíhá neustálé dohadování a přeměřování. Jenom na množství oštukovaných metrů se "sekli" o 60 metrů čtverečních, což v součtu dělá docela velikou sumu. Ostatních položek, z nichž jsme znechucení, váš ušetřím, ovšem místo toho vám nadělím unikátní porci obrázků, které se mi podařilo během rekonstrukce zachytit. Některé fogografie jsou nekvalitní, protože byly pořízeny mobilem nebo iPadem, některé fotoaparátem, nicméně berte prosím v úvahu fakt, že jsme občas měli špatné osvětlení, protože v bytě ještě nefungovala elektřina.
A ještě malá poznámka před prohlídkou této úžasné fotogalerie - aby jste si nepomysleli cosi o sockách Smějící se, naše bydlení teď už vypadá docela normálně, dalo by se říct i hezky, to nejhorší je opraveno, ovšem některé patlaniny se tu stále ještě nachází.

Ani nevím, čím začít. Co třeba podlahou? Po několika dnech užívání se nám v předsíni začala propadat plovoučka. Firma argumentovala, že podlaha je křivá a že jsme si objednali pouze pokládku, ale že se na to podívají (ovšem za předpokladu, že to zaplatíme podruhé). Podívali, rozebrali... a co to naše oči vidí? Místo jednolitého čtvercového podkladu, který se pod plovoucí podlahu běžně dává, se pod propadlým místem nachází míchanina malých kousků onoho podkladu a linolea... Mám takové tušení, že to tedy fakt asi podruhé platit nebudeme.

Zahradní dovolenkové trio

29. ledna 2014 v 10:58 | Janinka
Spousta volného času zapříčinila, že jsem v rámci boje proti otupění mozku a boje za zachování zdravého fungujícího rozumu začala vyhledávat činnosti, které jsem roky odkládala. Třeba takové třídění fotografií - upřímně se kaju a sypu si popel na hlavu, protože jejich ukládání poslední dva roky probíhalo jako přes kopírák ve dvou prostých bodech - přetáhnout z karty do počítače, smazat kartu. Teď jsem se do toho vrhla s takovou vervou, že mám obrázky roztříděné a dokonce i jednotlivě pojmenované! Smějící se
A protože jsem při tom hrabošení našla pár kousků, které se mi z nějakého záhadného důvodu líbí, napadlo mě, že se s vámi o ně podělím a nakrmím tak po dlouhé době rubriku "Blejskavou" Usmívající se. Soubor jsem pojmenovala "zahradní dovolenkové trio", protože všechny obrázky vznikly v mém dovolenkovém čase, avšak na jiných místech a v jiných letech.

Mrklov, 2011


Studenec, 2010


Včelákov, 2009

 
 

Reklama