Dětskýma očima

Panbuch sněhuláků

3. prosince 2016 v 19:20 | Janinka

Tak snad abychom si na začátek tu Panbuchovskou historii trochu shrnuli. Už jsme tu měli Panbucha a vysvětlení, jak si to pošéfoval s dětmi, s deštěm a se sněhem. Dnes bych vám ráda představila speciální kategorii Panbucha, o které jsem do včerejšího dne neměla ani tušení a o které jsem se dozvěděla při činnosti, kde bych to čekala nejméně - při pečení perníčků.

"Matýsku, to je krásnej sněhulák!"
"To není sněhulák. To je Panbuch sněhuláků!"
"Aha... Fakt sněhuláků?"
"Jo. Každej sněhulák, co se na jaře rozteče, jde do nebe. A tam na něj čeká Panbuch sněhuláků."
"To zní logicky!"
"To maj tak všichni, víš, třeba i pavouci, když je zabiješ, ti zas maj Panbucha pavouků. A tak."

Tak si říkám, že jestli mají svého Panbucha všechna zvířata i rostliny (včetně vyhynulých druhů) a věci i sněhuláci, docela se na onen svět těším, protože konečně uvidím naživo dinosaura. I když to asi tak úplně naživo nebude Usmívající se.

Panbuch sněhuláků

Ďobací zombík

29. července 2016 v 18:37 | Janinka
Pokud jste o téhle hře nikdy neslyšeli, zachovejte klid a nepanikařte, nikdo vás nebude považovat za herní nevzdělance. Vy ji totiž ani znát nemůžete. Má ji na svědomí můj prvorozený a kdo mozkovnu občas sleduje, možná si vzpomene, že to rozhodně není jeho prvotina. Tou byla "Hra na zírání", kterou tématicky doplňoval "Orientační plánek ženy" a komiksy "Pan Pinďourek a Pan Pinďourek a spol.", které tu vzbudily mimořádný ohlas. Od té doby uplynulo hodně vody, dítko povyrostlo a s další hrou se zdokonalilo.

Panbuch a sníh

3. května 2016 v 19:38 | Janinka

Další cesta ze školky a další inspirativní rozhovor, který vás přesvědčí o tom, že Panbuch není v nebi jen od toho, aby tam tomu šéfoval, čučel na telku a pil pivo, ale že tam přeci jen taky něco dělá. A u toho lemtá to pivko.

Sněží a mrzne. V horách běžná jarní dubnová/květnová situace, která nám stojí maximálně za pozdvihnutí obočí, případně za suché "ty vole, to zase budu ráno muset škrábat".

"Matýsku, už je mi jasný, jak to má Panbuch s dětma i jak se to má s deštěm. Když takhle hezky chumelí, nevíš náhodou, jak se v nebi vyrábí sníh?"
"No jasně, to je jednoduchý. Normálně tam má Panbuch mixér, do něj rozkřápne vejce a ušlehá sníh. Jako ty, když děláš doma koláč."
"Aha." Slova na chvíli došla, neb jsem si vyrábění sněhu představila. "A jak to pak zařídí, aby ten sníh padal dolů?"
"Maj tam trubky, kterýma to jde k andílkům. A ti to pak házej dolů, jeden hází sníh a jeden vločky."
"Ale sníh a vločky je to samý, ne?"
"Není. Jeden hází sněhový koule a druhej ty vločky."
"Tak to bych asi nechtěla stát zrovna tam, kde padaj ty sněhový koule."
"Já taky ne."

Dokonalá nebeská manufaktura.

Panbuch a déšť

3. dubna 2016 v 19:11 | Janinka
V nedávném podobně tematicky laděném článku jste se mohli dozvědět, jak s pomocí Panbucha vznikají děti. Dnes bych vám chtěla nabídnout další exkurzi do Panbuchova zaměstnání, tentokrát zaměřenou na téma "Jak vzniká déšť".

Cesta ze školky, u nás nejvíce inspirativní. Prší.

"A jak vlastně začne pršet? To se zase volá Panbuchovi?"
"Hmm. Myslíš?"
"No jo, normálně mu zavoláš a řekneš, že potřebuješ, aby začalo pršet."
"Možná máš pravdu. A nevíš, jak by to asi u toho Panbucha mohlo s tím deštěm fungovat?"
"Ty si budeš asi myslet, že jsem úplně blbej, ale já si myslim, že aby začalo pršet, tak musej všichni andílkové v nebi začít čůrat."
"To ale není vůbec špatná myšlenka. A jak to prováděj? Všichni najednou?"
"Ne, maj tam jeden záchod a stojej ve frontě."
"I holky? Mně by to vadilo, kdyby se na mně někdo koukal, když čůrám."
"Néé, holka si sedne na záchod a ostatní ve frontě se otočej."
"Tak to jo. No ale čůrání je žlutý a dešťová voda je průhledná!"
"To maj zařízený, jde to do trubek a než to začne pršet dolů, tak se to vyčistí."
"Aha. A co dělá Panbuch, ten taky čůrá?"
"Ne. Ten to tam hlídá a pije pivko."


Taky se tak těšíte na naší další cestu ze školky? Smějící se

Panbuch

25. února 2016 v 17:02 | Janinka
Běžný hovor během běžné cesty autem:

"Drahý, nepořídíme si třetí dítě?"
"Ty jsi se zbláznila!?"
Vzadu ze sedačky: "Ani náhodou!"
"No, já jen, že se mi dneska zdálo, že jsme měli další. Dvojčata."

Ticho.

Sedačka povídá: "A jak si jako zařídíš, abys měla další dítě? To zavoláš Panbuchovi?"
Nanuk přecestoval z krku do nosu a na čelní sklo. "Komu?"
"No přece Panbuchovi!"
"No to mi poraď, co bych mu jako měla říct? Abych to nezvorala, kdybych si u něj náhodou někdy potřebovala něco zařídit..."
"Normálně zvedneš telefon a zavoláš Panbuchovi, aby zařídil, ať se ti v břiše objeví dítě. Abys ho pak mohla narodit."

Dohra:

"Hele, a jak myslíš, že ten Panbuch vypadá?"
"Má dlouhý vlasy a fousy a nad hlavou kolečko. V ruce má pivko a čučí na nás přes televizi."

Asi jednou umřu na psotník. Jako mí předkové.

Chameleon

10. února 2016 v 14:12 | Janinka
Den po Vánocích, balíček na stole v pokojíčku...

"Co to je?"
"To je dárek, pro vás."
"A proč jsi ho nedal včera večer pod stromeček?"
"Protože se mi to nepovedlo..."
"Můžu to rozbalit?"
"Hmmm."
"Jééé, to je krásná... krásnej... to je chameleon?"
"To je kočka."
"Aha, jasně, kočka. No, ale chameleon to je krásnej, fakt, to se ti vážně povedlo!"
"Právě že nepovedlo."
"Já myslím, že jo. A co na to paní učitelka?"
"Prej dobrý. Ona je skvělá, ona vidí umění úplně ve všem!" Smějící se

Víc takových pedagogů. Na základce na prvním stupni by mu za to dala expančelka v tom lepším případě za tři.

Smrťohovory

4. listopadu 2015 v 16:21 | Janinka
Náš pětileťák se už od velmi útlého věku zajímá o vše, co souvisí se smrtí. A můžu za to hlavně já a má hloupá poznámka:

"Matýsku, nešlapej na toho mravence, co kdyby to byl tvůj dědeček!"

Aniž bych si to v tu chvíli uvědomila, zprovoznila jsem v té malinké hlavince kolečka, o kterých potomek doposud neměl ani nejmenší tušení. Jejich roztočením jsem byla následně vystavena lavině otázek a debat, které se zprvu tvářily velmi nevinně, ovšem po čase vyústily v neuvěřitelně syrová konstatování.

"Co se teda se mnou přesně stane, až umřu?"
"Nevím. Ale říká se, že se pak znovu narodíš. Třeba jako mravenec, pes, nebo holka."
"Já se ale nechci narodit jako holka!"
"Proč?"
"Protože holka co?"
"Co?
"Rodí! A to bolí a to já nechci!"
"Aha. No tak když si to budeš asi hodně přát, tak se nemusíš nutně narodit jako holka, ale třeba jako mravenec."
"Já se ale nechci narodit jako mravenec, ani jako něco jinýho, já se chci narodit jako Matýsek! Abysme se pak poznali, až se zase jednou všichni potkáme!"

Vyděrači

10. dubna 2015 v 10:34 | Janinka
Dnes vám dávám jedinečnou šanci nahlédnout do dětských duší a odhalit jejich ďábelské taktiky, aneb co všechno jsou potomkové ochotni udělat proto, aby dosáhli svého cíle...

Maminko, jestli... tipujte v anketě dole, tak ti nedáme tyhle obrázky!

Matějovina

Haha virus

18. března 2014 v 16:04 | Janinka
Možná to znáte. Jarní prázdniny nevybíravě zatřískají v tu nejnevhodnější chvíli na dveře, vy nedostanete v práci dovolenou a nemáte ani hlídací babičky a dědečky, ani žádnou krví nespřízněnou tetu v dosahu. Nu což, prvorozenému to nevadí, i když chvíli cintal něco o tom, že ho nechci pustit samotného ven a že musí čekat, až příjdu z práce. Moc dlouho mu to ale nevydrželo, stačilo mi k tomu barvitě vylíčit pár krimi historek z nedávné minulosti. Jeho to zastrašilo a mně pobavilo, protože jsem si přitom vzpomněla, jak mě za mého mládí ze stejného důvodu strašili černou sanitkou Smějící se.
Je fakt, že chvílemi se během těch pár dnů nudil, jako jasný důkaz mi posloužily noty na klavíru, po němž by za normálních okolností ani nevzdechnul. Ovšem ve chvílích, kdy se nenudil, tvořil. Ne, ne tak, jak si myslíte, on se sice v tom patlání všeho druhu trochu pomamil, tvoření, které mám ale na mysli, je trochu jiného rázu. To si totiž takhle příjdete domů, po nezbytnostech hodíte kopýtka nahoru, položíte si hrnek s kafem na břicho, zapnete noťas a tam na vás zírá ikona, kterou jste v životě neviděli. Hahavirus. Docela mě to pobavilo a tak jsem svého trilionkrát šikovnějšího potomka poprosila, jestli bychom to nemohli natočit, abych se o to s vámi mohla podělit.

A tady je výsledek...Smějící se
(doporučuji kliknout na Youtube a přepnout na celou obrazovku, aby jste něco viděli :))

Zloděj fotografem

14. října 2012 v 13:25 | Janinka
"Muj!" zapištěl, když ve svém dosahu objevil jakýkoliv přístroj na výrobu obrázků, načež ho zápětí čmajznul a "fotil". Pominu-li ten bilion šmouhatých, rozostřených a jednobarevných fotografií s neidentifikovatelnými objekty, za které mohu z velké části já, protože většinou vznikaly při synkově překotném útěku přede mnou, občas se mu přeci jen zadařilo. Snad díky tomu, že jsem se jako správná matka snažila jeho tvořivost rozvíjet, fotoaparát mu přestala brát a on tak přede mnou nemusel utíkat Smějící se. Ovšem od té doby, co mi dvakrát kompletně vymazal paměťovou kartu (což můj mozek stále odmítá chápat, protože mrňous musel na přístroji zmáčknout v přesném sledu dvanáct tlačítek po sobě), z něj raději oči nespustím...

Dílka, o která se chci s vámi podělit, vznikla v jeho batolecím věku, první fotografie jsou z doby, kdy mu bylo něco málo přes rok.

Z počátku, ten malý narcisek, fotoaparát směřoval pouze na sebe - nebo se o to alespoň snažil.

Míši LEGO vynálezy

24. dubna 2012 v 21:20 | Janinka
Náš osmiletý dnes přinesl domů vysvědčení z plavání a dalo se očekávat, že ho bude mít ze všech spolužáků nejhorší. V dnešní době už se nedávají diplomky s vodními zvířátky, jako za mých mladých časů, ale rovnou známka. Na to, že byl totální vodní outsider na něj ale byli ještě hodní - celková známka za to, že se nepotopí, neponoří, nesplývá a vůbec neplave bez ochranných pomůcek dostal dvě mínus. Na druhou stranu, my jsme vděční za to, že vůbec dokázal překonat svůj panický strach z vody a soudě dle jeho nadšeného vyprávění, ho to dokonce i bavilo... Aby mu ta známka nebyla líto, vytáhla jsem svoje dvě vodní vysvědčení z dětství, kdy první "známka" byla želva, tedy ta nejhorší. Ta druhá ho snad trochu povzbudila, o třičtvrtě roku později už jsem byla delfín, superplavec Smějící se.
A co tím chtěl vlastně básník říci? Že i ten sebevětší bambula může mít na něco talent (tím nechci v žádném případě o svém synkovi tvrdit, že je bambula, protože jeho IQ bych někdy vážně potřebovala), asi něco v tom stylu "Ten dělá/umí to a ten zas tohle". A že je to kluk šikovnej... Jeho LEGO vynálezy (vesměs nefunkční Smějící se), které jsem vám naservírovala, pochází z doby, kdy mu bylo šest...

Pan Pinďourek a spol.

17. února 2012 v 14:59 | Janinka
Už je to nějaký pátek, co jste se mohli bavit komiksem "Pan Pinďourek", který vymyslel a vytvořil můj osmiletý syn. Tajně jsem doufala, že na pana Pinďourka zapomněl, leč opak je pravdou a do týmu si přibral parťáky "Paní Rybičku" a "Cecky". Co je "Pinďourek" a "Cecky" asi víte, co je "Rybička" si jistě domyslíte Smějící se.
A já si tak říkám, co by se stalo, kdyby tohle dostal do rukou odpovědný sociální pracovník... Provedl by šetření, nebo by se pousmál nad bezbřehou dětskou fantazií?

Orientační plánek ženy

25. ledna 2012 v 15:47 | Janinka
Orientační plánek ženy je další perličkou mého prvorozeného. Nechť vám slouží nejen k pobavení, ale i k zamyšlení, jak ženu vnímá osmileté dítě Smějící se.
Předem upozorňuji, že já jsem svému synovi modelem rozhodně nestála, protože nenosím mašli a nemám "cecky" až ke kolenům. Ptáte-li se, kde přišel na "rybičku", vězte, že jsem na tom byla podobně a tak mi to bylo vysvětleno: "Chlapi mají pinďoura a ženský zase rybičku, protože to prostě tak vypadá." Upřímně, jsem docela vděčná za tu rybičku, protože všeobecně známou a rozšířenou "p..u" jsem mu nekompromisně zatrhla poté, co jsem u něj objevila jím napsaný příběh, ve kterém vystupoval pan "Hovno Prdel Pinďour" a paní "Hovna Prdela P..a" (červenám se, jenom si na to vzpomenu). A takové to bylo hodné a slušné dítko... Tedy, on je pořád hodný a slušný, ale asi má občas potřebu se vyjádřit trochu jinak. A že to neříká nahlas, ale hází rovnou na papír? Alespoň budu mít jednou v ruce důkaz, po kom budou mít eventuální vnoučátka svojí pestrou slovní zásobu Usmívající se.

Šňupár (holub :)) pod mikroskopem

16. prosince 2011 v 10:56 | Janinka
Malé upozornění - slabší a citlivé povahy ať se raději nenápadně vytratí...Smějící se

Pan Pinďourek

25. října 2011 v 20:25 | Janinka
Nedávno jsem slibovala, že určitě nepřijdete o čtyřokénkový minikomiks "Pan Pinďourek", který vymyslel můj čerstvý druháček. Takže... Pan Pinďourek přichází... Usmívající se

Komiks

22. srpna 2011 v 15:09 | Janinka
Za barem #48: Komiks
aneb
"Míša maluje komiks..."

Rozhovor

22. srpna 2011 v 15:09 | Janinka
Za barem #47: Hovory s Hosty
aneb
"Zpovídám Míšu"

Zeleninka versus struhadlo

21. července 2011 v 17:37 | Janinka
Za barem #17: Omalovánka - Zelenina
aneb
"A máš to spočítaný!"

Pro mámu a tátu :)

14. července 2011 v 14:27 | Janinka
Za barem #10: Slavnostní tabule
aneb
"Hlavně, že tam jsou bonbonky!"

Míšane netoč!!!

20. dubna 2011 v 16:14 | Janinka
Můj prvňák se od školních vrat táhne jako smrad z veřejných záchodků a jeho oteklá tvář svítící červeně jako semafor mi už z dálky signalizuje, že je něco v nepořádku...

"Míšo, co se ti stalo?"
"Nic se mi nestalo."
Koukám na jeho tvářičku a ptám se znova:
"Děje se něco?"
"Ne, nic se neděje."
"Někdo ti něco udělal?"
"Ne, nikdo mi nic neudělal."

Super. Už je to zase tady a scénář je opět ten samý. Ještě chvíli se takhle budeme dohadovat a bude ze mně papiňák. Rázně posunu debatu kupředu:
"Míšane netoč!!! Vážně si myslíš, že jsem úplně slepá nebo blbá?"
"Ne, nejsi blbá." (Takže slepá asi jo... )
Začne natahovat a nakonec se dozvím, že mu v šatně dala jen tak pro zábavu pěstí spolužačka Natálie.

Hra na zírání

9. února 2011 v 22:55 | Janinka
Náplní mého života byl odjakživa humor, k němu se postupem času přidávaly další položky, které nahrazovaly již ty neaktuální. Moje momentální životní etapa je vyplněna rodinou. Tvořením. A pusou od ucha k uchu. Užívám si každou chvilku, v níž se prolíná kombinace (někdy vážně smrtící) mých dětí, mé drahé polovičky a okamžiků, kdy by jste nejraději umřeli, jenom aby jste se už nemuseli smát...
Představuji vám jeden z klenotů dětské pokladnice...

Je to hra, o které jste jistojistě ještě nikdy neslyšeli. Jmenuje se "Na zírání" a je velmi jednoduchá. Protože ji vymyslel můj sedmiletý, budu se vám snažit přeložit jeho pravidla hry do jazyka dospělých...

Temně-modré překvapení

2. února 2011 v 21:30 | Janinka
"Pfff, pfff", zafouká mi něco do ucha.
V duchu se usměju, pootevřu jedno oko a čekám, co bude dál. Moje osmiměsíční dítko je vzhůru. Leží na bříšku, pase koníčky a samomluva pokračuje:
"Ťaťa, papa, kaka" - volně přeloženo: "Jako dobrý, vyspal jsem se dobře, mlíko taky nechci, toho mám plný břicho, jak jsem tě v noci šestkrát vzbudil a jsem docela spokojenej. Teda až na to, že nevím, jak to, že jsem v pokojíčku s mámou, když jsem usnul v ložnici s tátou." Překulí se na záda.
"Pfff, pfff" fouká si dál a tleská do toho potichu rukama. Pak sevře ručičku v pěst a pomalu, prstík za prstíkem, ji zase rozevírá. Tohle opakuje tak desetkrát, než ho to přestane bavit. Pořád dělám, že spím, vychutnávám si tu výjimečnou ranní chvilku, kdy nemusím vstávat. Moje bdělé šmírující oko zpozoruje, že se ke mně blíží ruka. "Plác!". To mělo být asi malá... Dělám, že nic. Za moment mi na nose přistane noha, "Plác, plác!" No tak jo, vyhrál jsi. Otevřu oči a povídám:
"Dobré ráno Matýsku, jak jsi se vyspal?"

Chudák Suchochleb

20. ledna 2011 v 8:33 | Janinka
Cestou ze školy se mi za zády ozve:
"Mami, mě bolí zadek, zpomal!"
"Z čeho tě může asi tak bolet zadek?"
V duchu mu kupuju polštářek na tvrdou školní židli.
"Jeden kluk do mně strčil a já jsem zbuchnul na dlaždičky."
Spratek jeden! Chci dát sígrovi ještě šanci.
"Třeba to, Míšo, neudělal schválně?"
"Udělal, díval se na mně a strčil do mně!"
Moc tomu sice nevěřím, ale pro jistotu se zeptám:
"Ty jsi mu něco provedl?"
"Ne, jen jsem se ho zeptal, jestli jí suchej chleba a on do mně takhle drcnul."
Tak teď už to nechápu vůbec.
"Proboha, proč do tebe strká, když se ho zeptáš, jestli jí suchej chleba? A proč se ho vlastně ptáš na takovou blbost?"
"No, on se jmenuje Suchochleb...

Odhalení

23. listopadu 2010 v 13:04 | Janinka
Je to něco málo přes rok, co jsem se stala součástí blogového světa. Rozhodla jsem se proto pro malé odhalení. Už je načase, aby mí příznivci získali představu, jak "asi" vypadám...
První foto je staré 2,5 roku. To druhé je včerejší. Porovnejte sami, můj názor je, že zraju jako víno, čím starší, tím lepší...
 
 

Reklama