Dóbro dóšli

Dinosaurus ve sklenici a jiné špeky

10. ledna 2014 v 13:31 | Janinka
S vrtáním, řezáním a boucháním jsme skončili den před Vánocemi. Každá rána mě vytáčela do nepříčetnosti, ale chtěli jsme mít konečně klid a proto jsme od rána do večera dřeli. Z toho také, mimo jiné, vyplynula moje několikatýdenní absence, potřebovala jsem akutní regeneraci jak těla, tak nervů. I v těch nabušených dnech jsme si ale udělali čas a všichni patlali cukroví. Můj drahý pojal zdobení po svém. Dvě obyčejná vykrajovátka - horní kytička a spodní kapřík - vytvořily duo, na které se nedá zapomenout...

Prasárna letošního léta

11. srpna 2013 v 14:34 | Janinka
Tak. Největší rasovina letošního léta je za mnou. Kdo by hádal, že mám na mysli mnou nedávno avizované stěhování, hluboce se mýlí, to totiž nejspíše vyjde na období brzce podzimní. Onou prasárnou mám na mysli obalování učebnic pro mého "skoročtvrťáka" a upřímně, dostat se mi do rukou ten, kdo má na svědomí, že každá kniha má jiný rozměr, jen ne ten, na který se prodávají obaly, je po smrti. A dostat se mi do rukou ten, kdo může za to, že se téměř všechny učebnice pyšní deskami tvrdými asi jako toaletní papír, zhyne krutou smrtí taktéž. A nebo ne. Oba bych nahnala do papírnictví pro pevné "áčtyřkové" obaly, dala jim do rukou nůžky a izolepy a nechala bych je na míru obalovat učebnice pro celou základní školu. Ne, pro všechny základky ve městě. Páč mně těch asi osm učebnic ubralo dvě hodiny mého volného času z mé zasloužené dovolené a to ani nepočítám, kolik mi tohle obalování ubralo sprostých slov z mého košatého slovníku a kolik šedých buněk mozkových zemřelo při vymýšlení, kde "to" střihnout, abych "tomu" neublížila.

Ale dost remcání. Dnes se vrací prvorozený z tábora, což v praxi neznamená nic jiného, že v naší domácnosti opět začne znít dvacetkrát denně "mám hlad" a "co bude k jídlu". A že se nám konečně vrátí do normálních kolejí "postelový" život, neboť náš provorozený funguje jako jakási uspávačka druhorozeného, kteroužto funkci jsme v době jeho nepřítomnosti přebírali na střídačku my, dospěláci. A protože jsme při uspávání téměř pokaždé usnuli Smějící se, nikdy jsme nespali ve svých postelích a spolu...

A na závěr občas oprašované rubriky nakonec něco opravdu pozitivního - někdy jsou ty děti na zabití, ale ony vědí, jak na nás. Třeba když se vás váš tříleťák po několikáté zeptá, jestli to na té tašce, kterou jste si právě koupili, jste vy. Co na tom, že s tou odbarvenou krasavicí máte společné akorát tak ruce a možná barvu vlasů a že si říkáte, jestli to dítě náhodou nepotřebuje k očnímu. Stejně vás to nakopne a zahřeje... Usmívající se

Hý(č)kací den

16. července 2013 v 19:57 | Janinka
Hýkám blahem a jen s velkým sebezapřením vracím krabici se zbytkem ptačího mlíčka do lednice. Ne, nejsem magor, nemám doma farmu se speciálně vyšlechtěnými geneticky zmutovanými ptáky, které dojím a jejichž mléko následně popíjím. Ptačí mlíčko je báječná a extrémně návyková věc, která se špatně popisuje, ale skvěle chutná - nadýchaná smetanová pěna ve tvaru malého kvádru pokrytá křupavou vrstvou čokolády, kteroužto dobrotu mi maminka pravidelně vozí z cest po své domovině. Vyfotila bych vám ji, ale právě jsem konstatovala, že strkat dva kousky mlíčka zpátky do lednice byla blbost. Takže alespoň nastává čas pro další střípek z občas oprašované rubriky "Dóbro dóšli" a já konečně můžu více rozvinout svůj hý(č)kací den...

Rozlítaná

29. dubna 2013 v 10:24 | Janinka
Poslední týden se cítím jako Čapkova Dášeňka, opelichaná a uhoněná. Opelichanost jsem částečně vyřešila návštěvou kadeřnice, takže už přinejmenším nestraším děti na ulici, uhoněnost taky ustupuje a já si přestávám připadat jako ta psí máma. Výjimečně otevírám rubriku "Dóbro dóšli", ono to občas asi chce...

Blinkací a kandící vir se u nás doma trochu pomnožil a svůj pobyt si tak neplánovaně prodloužil, ale jak říká můj drahý, všechno zlé je k něčemu dobré, takže mám teď figuru do plavek závíděníhodnou. Když už vir konečně uznal, že se u nás zdržel déle, než je zdrávo a víc už z nás nevysaje, prvorozený začal kašlat, jako by kouřil třicet let šedesát čvaňháků denně. Má to ovšem, jak jinak, i své plus, nemusíme ráno vstávat do školy. A jak už to u nemocňátek bývá, jednomu bylo smutno a tak mám v tuhle chvíli doma marody dva a moje uši oblažují chrchlavým duetem a kdovíproč si myslí, že hledání a sbírání jejich posmrkaných kapesníků v různých zákoutích je děsná zábava.

Matýska mi nevzali do školky, do které jsme ho dali k zápisu, přijímali jen 12 dětí, tříletí prckové se tam například nedostali vůbec, protože přednost mají předškolní děti. Katastrofa v podobě vystřílení ředitelny se naštěstí nekonala, bylo mi nabídnuto místo ve školce kousek od té naší, kde se paradoxně příjímalo dětí stejně, nicméně díky tomu, že paní ředitelka předem vyvěsila na dveře, kolik dětí přijímá, přišlo k zápisu tak málo maminek, že na nás zbylo volné místo. Ze srdce mi spadl ohromný balvan, možná by bylo na místě napsat spíše skalní masiv, i když lítání a papírování kolem obvolávání, odvolávání a opětovného přihlašování bylo opravdu na nervy.

Absolvovala jsem dva pohovory v mém zaměstnání, dobrou zprávou je, že mé místo je pro mně připravené, dokonce i stejná pozice, plat se mi mírně zvýší, stále budu na zkrácený úvazek bez víkendů a jen na ranní směnu. Tak jen mít ještě štěstí na kolektiv bez štěken. Ale to už bych asi chtěla moc...Usmívající se

Taky si nevím rady se svou dokonale rozhozenou mozkovnou, která do své fáze dospěla díky děťátku, které se má brzy narodit v naší rodině a které se jeho rodiče rozhodli pojmenovat Verunka. Asi smýšlím jako sobecké ukřivděné děcko, vím, že nemám právo ani pípnout, jen stará rána, o které jsem si myslela, že je natrvalo pevně zašitá, se rozšklebila a vzpomínka na naší Verunku, které nebylo přáno, začala tak nějak víc bolet. A bolí o to víc, že děťátko takto bude pojmenováno schválně, aby nám to ublížilo.

Tohle počasí mě jednou zabije...

Jak chutná tráva?

17. ledna 2013 v 10:18 | Janinka
Poslední dny dostávala moje mozkovna slušně zabrat a tak po dlouhé době otevírám rubriku Dóbro dóšli, kterou jsem po půl roce probrala z hlubokého spánku...

Patřím mezi ony šťastné vyvolené, jimž nedorazil rodičovský příspěvek v době, ve které obvykle dva roky chodíval. Ne, není to pro mne likvidační, jako třeba pro maminky samoživitelky nebo rodiny s nízkými příjmy, kterým důležité platby odchází v určité datum, ale nemohu říci, že mi to život nezkomplikovalo. Spíše jsem znechucená tím, jak dokáží být někteří lidé v komentářích zlí, konkrétně pod články na Novinkách (ZDE a ZDE), které se tohoto tématu týkaly. Nad tím vážně zůstává rozum stát.

A u rodičovské dovolené zůstanu. Protože mi tento rok v květnu končí, začala jsem se poohlížet po soukromé školce, kam by Matýsek těch několik měsíců chodil, než by nastoupil svojí regulérní školku v září. I přes měsíční školkovné šest tisíc jsou i tyto školky plné a pravděpodobně, i přes mojí registraci, se tam Matěj nedostane. Abych tedy nepřišla o své místo v zaměstnání, nezbyde nám nejspíš nic jiného, než vysolit měsíčně rovných tisíc deset na soukromé hlídání. Škoda, že nemám obličej na přehlídková mola, v té době totiž díky trávě k snídani, obědu i večeři budu mít postavu, kterou vyžadují módní návrháři milující anorektické modelky. No co, krávy to taky žerou, tak proč ne já, že jo.

Týden 21. - puntíkatý

28. května 2012 v 17:47 | Janinka
Rychle a stručně - zahájena velká a dlouho plánovaná okenní akce "Plísni, chcípni!". Ačkoliv díky abnormální spotřebě Sava na plísně jsem zvládla odhumusit a umýt jen jedno okno, i přes drobné karamboly (puntíkatá odbarvená košile a vypadlá láhev Sava na ulici Smějící se) akci prozatím hodnotím jako úspěšnou. Nevypadla jsem z okna, plíseň zmizela a okno dokonce ukázalo svojí původní bílou barvu. Což nemění nic na tom, že se stejně brzy vyměnit musí, protože jestli přežije zimu a nevypadne (jakože k tomu při mytí nemělo daleko), tak to bude zázrak. Taky jsem si u toho pěkně zacvičila a upřímně můžu říct, že po čtyřech hodinách neustálého lezení na okno a z okna jsem byla dolámaná víc, než když jsem kdysi lezla po skalách. Jestli se někdo pozastavuje nad čtyřmi hodinami u jednoho okna, vysvětlení je prosté, okno je obrovské, dvoudvéřové a odstraňovač plísně sice plíseň zlikviduje, nechá ale fleky na skle, které se dost špatně leští. Za ty prdele, co mi z papuly vylétly, bych se do naší kasičky sprosťáren nedoplatila. Ještě, že jsem si zavřela dveře...

Týden 20. - narozeninový

21. května 2012 v 16:29 | Janinka
Do Matýska se zamiloval nějaký bacil a synek také zahořel, ovšem ne láskou, ale horečkou bezmála čtyřicet. Ale, stejně jako všichni mí chlapi doma, je úžasný. Občas sice byl protivný a ukňouraný, což je při nemoci pochopitelné, ale jinak... jiný na jeho místě by se sotva plazil a on dělá, jako by byl to nejzdravější dítě na planetě a nějaká horečka je mu šumák. A to se docela hodilo, protože slavit narozeniny bez nálady je docela otrava. Takže tento týden (pro změnu) pouze obrázkově, bez komentářů Usmívající se.

Týden 19. - navěky plesnivý

14. května 2012 v 16:06 | Janinka
Připadám si jako v Kocourkově a protože mě rozčiluje vědomí, že s tím v téhle chvíli nemůžu absolutně nic udělat, tak to ze zoufalství alespoň vybleju sem. A prosím pěkně, je to jediné téma mého týdeníku, protože vesměs všechny události týdne byly podobného rázu či ještě horší a já nemám nejmenší zájem, abych se vrátila do původních blogových negativistických kolejí, řádky níže tudíž postačí.

To jsem se vám takhle se slzami na krajíčku vrátila s městského úřadu, kam jsem se šla přeptat, jak se to má s našimi okny, která jsou v dezolátním stavu. Odtamtud mě slušně vyrazili s tím, že nemají žádný příkaz k jakékoliv nápravě a že se s tím nic dělat nebude, i kdybych se na hlavu stavěla. Původní tklivé rozpoložení velmi rychle vystřídalo rozpoložení nasrané a tak si milá Janinka sedla a napsala dopis a spolu s fotkami ho odeslala na městský úřad...

Týden 18. - růžovoučký

8. května 2012 v 9:31 | Janinka
Týden by měl být spíše svatební, ale růžová barva v týdenní rekapitulaci svatbu dokonale převálcovala...
Prvním růžovým zážitkem bylo propašování červeného trika do světlého prádla a jeho následné vyprání. Ještě, že to byla várka s ručníky a plínkami, protože mám pocit, že růžový svestr by manžel nerozdejchal. Krom téhle růžové story (přiznávám, byla to čistě moje blbost) mám z praní další zážitek, ovšem tady už mám podezření na nějakého skřítka. Pokaždé prohlédnu všechny kapsy a obrátím je naruby a pokaždé jsem si jistá, že v nich nic nezůstalo. A skoro pokaždé mám tmavé prádlo olezlé vlákny z papírového kapesníčku. To prostě není normální...

Týden 17. - feťácký

1. května 2012 v 13:45 | Janinka
Využila jsem krásného počasí a tak jsem, když Matýsek usnul v kočárku, domů rozhodně nespěchala. Sedla jsem si v parčíku u řeky na lavičku, vytáhla háčkování (docela rychle jsem se otrkala a je mi šumák, co si okolojdoucí myslí :)) a nechala si od sluníčka pálit ramena. Z mojí idylky mě vyrušila kačena. Oslepená paprsky jsem líně zvedla oči a krve by se ve mně nedořezal. V řece, asi metr a půl ode mně, za zábradlím dělícím vodu od chodníčku, v úrovni mého klína, vykukovala chlapská hlava. Vzápětí mi došlo, že to je fotograf, který má evidentně dlouholetou praxi a tak se umí plížit tiše jako stín a ještě se dokonale maskovat oblečením. Tihle pošuci mě vážně děsí!!! Stejně jako feťáci, kteří si parčík spletli s noclehárnou a co vám budou tvrdit, že to černé metrové tele bez obojku a náhubku a s obojkem s hroty, je štěně, které si chce hrát. A jako na potvoru s mým dítětem, co je o polovinu menší, než ten čokl...

Týden 16. - zpátky do pravěku

23. dubna 2012 v 15:59 | Janinka
Za necelé dva týdny se vpasujeme do rolí hostů na svatbě a tak byl tento týden ve znamení shánění společenského oblečení pro mé děti. Bože, kdo nezažil, nepochopí! Tohle zboží je silně nedostatkové, v mém případě o to víc, že nechci, aby potomkové vypadali jako "každý pes, jiná ves", což v překladu znamená, že sehnat oblečení, aby kluci vypadali alespoň podobně, je nadliský výkon. A když jsem přeci jen na něco narazila, nebyla to záležitost zrovna nejlevnější. Kompletní oblek pro dítě vyjde v lepším případě na dva tisíce (přičemž už dopředu mi je jasné, že ho obleče jen jednou) plus společenské boty, vše krát dvě. Ceny v půjčovnách se pohybují okolo tisícovky plus obstarání vlastních bot, opět krát dvě, což už působí příjemněji, jenže to bych nesměla znát svoje děti, čuňátka od narození (přiznávám, jsou po mně). Slavnost si chci užít a ne trnout, kde, kdy a co na sebe převrhnou a naplácají... Naštěstí jsem tvor praktický a ekonomicky uvažující, takže jsem hodila za hlavu společenské konvence a rozhodla se koupit dětem oblečení, které jim nějaký čas vydrží a které budou moci nosit jak do společnosti, tak i ven. Zadařilo se částečně, mají alespoň stejné košile, které mně osobně drásaly nervy nejvíc, ostatní se už nějak pošéfuje Smějící se. Při nakupování v superultrahypermegamarketu jsem narazili na výstavu z pravěku...

Týden 15. - Tetovací

16. dubna 2012 v 15:08 | Janinka
Vyhrála jsem Míšou vlastnoručně vyrobené tetování (překlad - Míšovo tetování = velký kus izolepy pomalovaný permanentním fixem). Tetování jsem po návštěvě "Mekáče" hrdě přijala, jeho odstranění po pár hodinách se už v tak hrdém duchu neneslo Smějící se.

Týden 14. - antiklausovský

9. dubna 2012 v 16:07 | Janinka
Tento týden nazývám antiklausovským, protože první zážitek, který mne v souvislosti s týdenní rekapitulací napadl, byl ten s naším panem prezidentem.

To jsem si vám takhle šla do trafiky pro jízdenku...

Týden 13. - něco je ve vzduchu

3. dubna 2012 v 8:32 | Janinka
Vypadá to, že někdo, nebo něco, nechce, abych popisovala uplynulý týden. Papírek, na který jsem si psala poznámky, zmizel. Když jsem ho našla, byl zmuchlaný do kuličky a moje, už tak nečitelné škrábanice, se staly ještě nečitelnějšími. S obrázky do článku to bylo podobné, náš skoro dvouletý mi naformátoval kartu ve foťáku. Jeho šikovnost mě nepřestává překvapovat, k tomu, aby se mu to povedlo, totiž musel zmáčknout třináctkrát tlačítka ve správném směru a pořadí...

Týden 12. - lékárenský

26. března 2012 v 14:16 | Janinka
Tento týden bude, jak se poslední dobou stává pravidlem, více obrázkový, než kecavý. A lékárenský proto, že se mi v týdnu hned dvakrát staly události související právě s lékárnou...

Ta první je spíše k pobavení. I když, jak se to vezme.

Pan lékárník, ke kterému si pravidelně každý měsíc, někdy i dvakrát, chodím pro léky, mi povídá:
"Vy máte ty migrény dost často, že jo?"
"Hmmm..."
"To vás docela lituju, mně stačí ta, co mám vždycky po vopici, Ježíši, to je pokaždý tak děsný... To máte ale docela drahej koníček!"
"No jo, ale zase to pomáhá, tak si člověk rád zaplatí. A taky existuje ten limit..."

Týden 11. - konečně sluníčkový :)

19. března 2012 v 10:38 | Janinka
Maminka mi nedávno říkala, že když si člověk něco moc přeje, má si to nakreslit na papír a dílko pak dát pod polštář. Míša si namaloval tři tisícové bankovky, prý na domeček. Vysvětlila jsem mu, že by musel připsat ke každé tři nuly, aby za to mohl domek pořídit. Tak nuly připisoval a připisoval, až to trochu přehnal a místo tří milionů jich má pro jistotu třicet Smějící se. No a co mám pod polštářem já? Překvapivě domeček Usmívající se. A u něj, ve stínu jabloně, hrušně, třešně a višně, malý zahradní domek pro kluky a taky keřík malin, ostružin, kanadských borůvek a pár řádků jahod. Nejsem moc skromná, že? Ale když to vezmu z té druhé stránky, je to opravdu to jediné, po čem skutečně z hloubi duše toužím...

Týden 10. - strááášně nudný?

12. března 2012 v 18:43 | Janinka
Poprvé za celou dobu "týdeníkování" jsem přemýšlela, jestli tento týden nemám vynechat, protože jsem měla pocit, že by pro vás mohl být strááášně nudný a nezáživný... Ozvalo se totiž jediné moje postižení, a to záchvaty tvořivosti, tentokrát v jakési silnější formě, takže jsem neustále něco stříhala, špendlíkovala, háčkovala a přišívala a nesmírně mě to bavilo a uklidňovalo. Ale nakonec jsem se rozhodla, že výjimku neudělám a o týden nepříjdete. A protože vás mám ráda, tvoření podrobněji popisovat nebudu (možná zase někdy v nějakém návodu) a shrnutí tak bude krátké a vy alespoň neusnete Smějící se.

Týden 9. - objímací :)

5. března 2012 v 7:51 | Janinka
První polovinu týdne jsem díky antibiotikům objímala záchodovou mísu. Když mi za pět dní ubyla tři kila, začala jsem toho mít plné zuby. Doslova. Taky jsem vyluštila záhadu - varování na letáčku, že "účinnost hormonální antikoncepce je při léčbě nejistá". No bodejť by nebyla, když si tabletka vzápětí udělá výlet ze žaludku ven... Nové léky to vyřešily, zle mi po nich není, jen mi hlava nebere, že když existují účinná antibiotika, která se berou jen tři dny a jednou denně, proč se převážně předepisují sajrajty na dva týdny, třikrát denně. I když, proč se tomu vůbec divím, naše republika je jeden velký tunel a bordel...

Týden 8. - prskavý a chrchlavý

27. února 2012 v 9:31 | Janinka
Míša si ze školy přinesl dárek v podobě bacilů a protože je hodný a štědrý, hezky se s námi všemi o něj podělil. Jsme do jednoho nemocní a já funguju v režimu "stand-by", takže tenhle týden bude méně ukecaný a více obrázkový.

Týden 7. - diamantový

20. února 2012 v 10:10 | Janinka
Celý týden nebyl ničím výjimečný, kromě jednoho dne, který by se dal nazvat "Dnem na hovno, který nakonec na hovno zase tak úplně nebyl". Omlouvám se všem outlocitným, ale budiž vám útěchou, že jsem to mohla napsat hůř a věřte, že to umím Smějící se.

Týden 6. - nemocniční

13. února 2012 v 9:29 | Janinka
Konečně jsem pochopila princip mučení monotónním zvukem. Po 36 hodinách na kapačkách bych "vynálezce" kapačky na elektřinu, která několikrát za vteřinu "tikne", doživotně zavřela i s tím jeho slavným otravným vynálezem, který pomalu, ale jistě, navozuje šílenství.

Týden 5. - mrazivý

8. února 2012 v 9:10 | Janinka
Každou noc máme neplánovaný budíček. V rozmezí od půlnoci do páté ráno přijede před naše okno traktůrek doprovázený děsně skřípajícím náklaďákem. Traktůrek se snaží rozvrtávat mantinely sněhu podél parkoviště a náklaďák je odváží na skládku sněhu. Ano, u nás v Exotově máme skládku sněhu Smějící se. Velkou. Jsem tolerantní a chápu, že vyčistit město od sněhu je potřeba, ale na druhou stranu můj mozek odmítá pochopit efektivitu jejich práce - jaký by byl problém během dne, kdy je sníh povolený, uzavřít na pár hodin ulici a sajrajt odvézt? Asi velký, takže raději jezdí každou noc a masakrují sníh, který během noci zmrzl téměř na led, na té části parkoviště, kde zrovna neparkuje žádné auto. A je jedno, že takhle vybagrují třeba jen jedno místo... Já vím. Už mlčím. Ale stejně bych se už ráda pořádně vyspala.

Týden 4. - ukřivděný

30. ledna 2012 v 14:13 | Janinka
Týden pro mně nezačal moc pozitivně. Prvorozenému Míšovi jsem dala za úkol roztřídit si ty jeho čmáranice, co mu přetékají ze všech šuplíků u stolu - bordel do koše, poklady do krabice. Jednoduché zadání? Asi ne, druhý den jsem všechno našla v "pokladech", takže jsem se na to vrhla sama. Mezi tou hromadou jsem našla papír a na něm načmáráno:

"Moje máma je nejhnusnější ze všech!!!"

Týden 3. - sněhový

23. ledna 2012 v 9:03 | Janinka
Pondělí - chumelí
Úterý - chumelí
Středa - chumelí
Čtvrtek - chumelí
Pátek, sobota a neděle - překvapivě a naprosto nečekaně zase chumelí!

Ano, bystré hlavičky pochopily, že můj týdenní souhrn chce naznačit, že uplynulých sedm dní bylo ve znamení bílého svinstva. Ééé pardon, chtěla jsem napsat sněhu. Já jsem si totiž slíbila, že se nebudu v souvislosti s tím odporným studeným sajrajtem, který spousta lidí romanticky obdivuje a dostává je do kolen, rozčilovat. Já se vážně snažím, opravdu, můj mozek už dokonce vykazuje nepatrné známky pozitivního vnímání sněhu, ale vykládejte to těm promrzlým a pomrzlým prstům, píšou si, jak se jim zlíbí!

Týden 2. - silikonový

16. ledna 2012 v 8:34 | Janinka
Rozhodla jsem se vykurýrovat kočárek vrzající od té prosolené sněhové břečky a v domnění, že mi maminka přinesla klasický olej na promazání ve spreji, jsem se dala do díla. Pozdě jsem přišla na to, že byla chyba stříkat kočárek v předsíni, byť jsem pod koly měla noviny. Přišla jsem na to v okamžiku, kdy jsem se začala klouzat po podlaze. V předsíni, v obýváku, všude. Olej to sice byl, ale silikonový - částečky si létaly vzduchem jak chtěly a zbytku pomohl Matěj, když rozťapal kde se dalo to, co bylo na zemi kolem kočárku. Nejhorší je, že ten zatracený olej není vidět. To, že něco není s podlahou v pořádku zjistíte, až když si rozbijete kokos. Nevím co s tím a tak si zatím hraju na Sáblíkovou a bruslím ze strany na stranu... Což mi připomíná:

Mohl by mi prosím někdo poradit, čím ten sajrajt dostat z podlahy?

Týden 1. - povánoční

9. ledna 2012 v 9:21 | Janinka
Pan Pinďourek v naší domácnosti (a v Míšově hlavě) neupadl v zapomnění, jak jsem se mylně domnívala (a tajně doufala). Máme nový komiks a Pan Pinďourek posílil své řady, věrně ho provází nová postava. Paní Rybička...

Týden 52.

2. ledna 2012 v 20:04 | Janinka
Zalíbila se mi týdenní rekapitulace v obrázkové formě a tak tu mám stručně (jsem hrozně líná) další týden Usmívající se.

Týden 51.

26. prosince 2011 v 22:26 | Janinka
Tento týden netradičně - jak ho zachytil objektiv a s minimem kecání...Usmívající se

Týden 50.

19. prosince 2011 v 13:10 | Janinka
Pondělí
Proběhlo šňupáro-holubo-soplo-nudlo-šušňo-vrkounobádání pod mikroskopem Smějící se. Kdo se chce pobavit, může tak učinit ZDE.

Moje intuice, že zázračné uzdravení nebude tak úplně košér, zase vyhrála. Matěj se dusí a jako už tolikrát, mám podezření na laringitidu.

Týden 49.

12. prosince 2011 v 16:29 | Janinka
Pondělí
Z okna jsme pozorovali první letošní sníh...

Týden 48.

5. prosince 2011 v 17:32 | Janinka
Pondělí
Namlsaná neuvěřitelně hodným prvorozeným dítkem jsem automaticky a naprosto nelogicky předpokládala, že i to druhé, dnes rok a půl staré, bude stejné. Jo, taky už vím, že to byla blbost. Ježíšku, nikdo mi neřekl, že mít děti je taková fuška! Po dni plném "Matěji nesmíš, nedělej, nesahej, nestrkej, nelez, neotvírej, nekřič, nebreč, nech, nevyndávej, nehrab, nebouchej, nechoď, nelez, nelítej, nematlej, nevylévej, netřískej, netahej, netrhej, nervi, nevypínej, nezapínej, nenič, neslintej, nebourej, nebij, neolizuj, nestrhávej!" jsem zralá na panáka.
Nenápadně jsem se ptala svojí maminky, jestli jsem jí taky měla tak na háku, jako má mě náš Matěj. Prý jo, dělala jsem si, co jsem chtěla. A prý to je naprosto normální, že takhle malé děti neposlouchají. Což znamená, že starší Míša je... asi nenormální. Nebo co? Smějící se

Týden 47.

28. listopadu 2011 v 8:45 | Janinka
Pondělí
Musím na odběr krve a protože nemám hlídání, jdu tam i s Matýskem. Pramálo se mu líbí, že do maminky paní sestřička zabodla injekci, vehementně se mě snaží od ní odtáhnout. Působí to opravdu úsměvně, pevně věřím, že mu to ochraňování svých blízkých vydrží :).

Týden 46.

21. listopadu 2011 v 9:45 | Janinka
Pondělí
Učiněno pozoruhodné zjištění - složit na kousky rozebraný kočárek je mnohem těžší, než ho rozložit. Teplota mozku stoupá, můj oblíbený Tetris je mi v tuhle chvíli houby platný. Po hodině práce se složený kočárek blýská novotou a hlavně, krásně voní...Usmívající se

Středa
V noci se mi zdál pošahaný sen. S mojí spolužačkou ze základní školy jsme byly pozvané na otevření nového závodního okruhu. Jako čestní hosté jsme my dvě (vyšňořené do historických kožených oblečků, čepic a brýlí) tím tankodromem projely a když jsme dorazili na konec, stála tam vysoká budova s kulatým půdorysem. Uvnitř to vypadalo jako ve velkých garážových domech, tmu, která tam byla, ozařovalo pouze nouzové osvětlení a... ohromné billboardy s mými kresbami pro kulíšky. No jak říkám, pošahaný. Jeden obrázek vám sem dám, ten který jsem na těch reklamních poutačích uviděla jako první...
Čas pro reklamu - krásné pohádky pro kulíšky (malá nedonošeňátka) a jejich rodiny doplněné ilustracemi najdete v knížce, která by měla vyjít během prosince. Až vyjde, určitě sem napíšu více informací...

Týden 45.

14. listopadu 2011 v 11:21 | Janinka
Pondělí
Nikdy by mě nenapadlo, co za blbosti budu muset v Míšově škole řešit - obědy... Nejde o to, že by mu nechutnalo a on nejedl, je po mamince a tak je to spíše naopak, stejně jako já v jeho letech by si i on rád přidal Smějící se. Jde o to, že takzvaní obědváři (ti kteří jdou po obědě domů a ne do družiny) mají ve svých řadách tzv. klíčníka, který obědvá s nimi a otevírá a zavírá šatnu. Klíčník se má po týdnu střídat, leč tomu tak není a to je velký problém, protože stávající klíčník, respektive klíčnice, spěchá domů tak, že ostatní u stolu nestihnou kolikrát sníst ani polévku. Minulý týden jsem tedy pro jistotu, než všechno začnu řešit přes paní učitelku, dala Míšovi za úkol, ať se podívá, v kolik začne jíst a v kolik prťavá klíčnice ukončuje oběd. Poslechl a já dnes při jeho vyzvedávání před školou s úžasem poslouchám, že na tříchodové menu mají druháčci rovných deset minut. Mám pocit, že ve čtvrtek si na třídních schůzkách někdo něco nepěkného vyslechne...

Týden 44.

7. listopadu 2011 v 10:31 | Janinka
Pondělí
Míša byl u zubaře. Poprvé za celý svůj život nehysterčil. Nevím, jestli za to mohlo jedno sezení u kinezioložky nebo měsíční kámen, zlatý aventurín a hematit, které jsem mu navlékla na šňůrku s tím, ať si je při návštěvě žmoulá v ruce. Možná ani jedno. Možná to všechno způsobil můj muž, který tam šel s ním. Po zjištění, že Míšu vždycky babička v čekárně zpracovávala půl hodiny a stejně to bylo na houby - ječel už ve dveřích, co mu budou dělat (a to šel jenom na prohlídku!) a když už se ho podařilo dostat do křesla, odstrkoval paní zubařce ruku - se na synka podíval a procedil:
"No tak to by sis mohl zkusit. Ostudu mně ani sobě dělat nebudeš, sedneš si na křeslo, otevřeš pusu a ani necekneš!"
A pán tvorstva promluvil a tak se i stalo Smějící se.

Týden 43.

31. října 2011 v 14:07 | Janinka
Pondělí
Dostala jsem krásnou zprávu od Kláry Csirkové, ředitelky Nedoklubka. Mám ohromnou radost, že se kresby líbí, jeden je z toho tak nějak naměkko...

Týden 42.

24. října 2011 v 8:57 | Janinka
Pondělí
Díky roky zatracovanému Facebooku jsem navázala kontakt s příbuznou mého "dědečka". Nikdy jsem ho neviděla a moje rodina o něm nemluví, takže všechny informace, které jsem o něm získala, byly z úmrtního listu, ke kterému jsem se dostala díky ochotnému majiteli pohřebního ústavu a výpisu z katastru nemovitostí (zlatej internet). Práce na rodokmenu, která se díky nedostatku základních informací před lety zastavila, se tak možná znovu rozjede. I když... neříkej hop, dokud nepřeskočíš, ze strany nově nabytého rodinného příslušníka jasně cítím obavy, že si budu klást nějaké nároky. Mně však jde opravdu jen o informace potřebné pro mé pátrání a sestavování rodokmenu.
Otázky, které měla, jsem zodpověděla a uvidím, co bude dál, není každodenním uživatelem počítače, počítám, že do týdne by se znovu mohla ozvat.

Týden 41.

17. října 2011 v 10:50 | Janinka
Pondělí
Cestou do školy jsem si zahrála na akrobata. To totiž nějaký troubelín (placený městem) uklízel chodníky stylem, že na mně a kočárek každých dvacet metrů čekala uprostřed chodníku kupa hnijícího listí. Už se nerozčiluju, Jablonec je prostě Jablonec.

Úterý

11. října 2011 v 21:59 | Janinka
Netradičně z tohoto týdne vypíchnu jednu situaci a věnuji jí samostatný článek, protože by jste při čtení příštího týdne byli délkou jeho popisu asi pěkně zpruzení... Usmívající se
Hned brzy dopoledne se stalo něco, co jsem se už pár let snažila vysvětlit správcům města a co jsem tak nějak očekávala. A stejně jsem byla zaskočená...

Týden 40.

10. října 2011 v 13:28 | Janinka
Pondělí
Matěj se naučil štěkat, celý den jede jako kolovrátek "hau, hau hau". Taky se píchá fixou do břicha a procítěně vydává "auuu, auuu" a já jsem konečně pochopila rozdíl mezi "mam" a "mňam". "Mam" je to nutné zlo, co musí jíst a "mňam" je schované nahoře ve skřínce v košíku se sladkostmi Smějící se.

Týden 38.

26. září 2011 v 9:03 | Janinka
Jsem tu s dalším týdnem, jen upozorním čtenáře citlivější na sprostá slova, ať ve vlastním zájmu nečtou neděli. I když... snažila jsem se vytečkovávat Usmívající se.

Týden 37.

19. září 2011 v 10:32 | Janinka
Úterý...
Naši cikánští sousedé nad námi už nemají prázdný byt. Mají v něm... rádio!

Týden 36.

12. září 2011 v 21:50 | Janinka
Pondělí...
V pondělí jsem si vzpomněla, že jsem k plodné sobotě v minulém týdnu zapomněla přidat jeden nevšední pohled, který se mi, co by Procházkové na procházce, naskytl při nehodě dvou aut. Nikomu se naštěstí nic nestalo a vozítka měla jen pár škrábanců, újmu ale utrpěla má oblíbená cukrárna, do jejíchž otevřených dveří se jedno z aut čumákem napasovalo, tudíž dveře přestaly plnit svojí obvyklou funkci a nikdo se nemohl dostat dovnitř ani ven. Když jsem šla za hodinu a půl stejnou cestou zpátky, auto "parkovalo" stále na stejném místě...

Týden 35.

5. září 2011 v 10:51 | Janinka
Možná to znáte taky - hlavu máte plnou zajímavých nápadů a myšlenek, o které by jste se chtěli podělit, ale na článek by to nestačilo. Rozhodla jsem proto vytvořit novou rubriku "Týdeník", v jejíž článcích spojím myšlenky k sobě a pokusím se tak zdokumentovat zajímavé okamžiky a události "mého" týdne, které občas doplním nějakou fotografií. Pokud nějaký den chybí, vězte, že se nestalo vůbec nic, co by stálo za to. Takže... šmír šmír, premiérový díl je zde Smějící se.
 
 

Reklama