Moji pra...předkové

Retušovaná prababička

23. března 2017 v 16:20 | Janinka
To se vám takhle jednou zase hrabu v historii, protože Státní oblastní archiv Praha překvapil a zveřejnil nově zdigitalizované matriky, na které čekám už čtyři roky. Blaženě se rochním ve virtuálních listech papíru, libuju si, jak mi to jde, blížím se k vytouženému cíli, když v tom... Vysněné stránky, o kterých stoprocentně vím, že je na nich můj hledaný a veledůležitý zápis, tam nejsou! Prostě a jednoduše je někdo vyškubl, sežral, stopil, propil a vytočil tak budoucí generace lačné po hledání předků. Můj vytřeštěný pohled a třesoucí se ruka ukazující na neexistující stránky, to vše přímo vybízelo polovičáka prohodit "To nasere, co?"

To teda jo.

Retušovaný pradědeček podruhé

2. února 2016 v 20:28 | Janinka
Můj pradědeček zemřel dávno před mým narozením a i přesto mezi námi za poslední roky vzniklo velice krásné, možná až nestandardní pouto. Od mého hrabání v pradědově rozkroku a vyrábění nové židle pro něj už uplynulo hodně vody. V mezičase jsem se vrhla na další hrabání, tentokrát v matrikách, ale protože jsem se na jednom velice důležitém místě zasekla a už se asi nikdy neodseknu a protože jsem si potřebovala uklidnit nervy (koho by nenaštvalo, že váš předek, který měl prokazatelně ženu a několik dětí, se nenarodil, neoženil a dokonce ani nezemřel), rozhodla jsem se pokračovat v utužování našeho vztahu a vzala jsem si na paškál další fotografii. Ta je tentokrát z období první světové války a pradědeček na ní stojí před lazaretem, kde si léčil své válečné zranění.

Tajemství

26. ledna 2016 v 20:38 | Janinka
Když jsem včera přišla pro Matýska do školky, hnal se ke mně s lišáckým úsměvem.
"Maminko, chceš vidět, co mám schovaný v bačkoře?"
Moje "Jasně!" znělo v souladu s očekáváním složeného obrázku, případně plátkové žvýkačky vykšeftované za kdovíco. Koule by na to měl.
"Tak koukej!" a sundá z nohy přezůvku.
Koukám. Bačkora ukrývá obsah, který bych tam nehledala ani ve snu.

Dědeček a prase s modrou tužkou

13. září 2015 v 9:32 | Janinka
Poslední měsíce jsem procházela pisatelskou i tvořící krizí (zní to lépe, než kdybych napsala, že jsem byla líná jako vandrákova veš v červenci), což se mi ale náramně hodilo, protože jsem se mohla s plnou vervou vrhnout do další etapy předkopátrání.

Tentokrát jsem si vzala na paškál rodové příjmení mého polovičáka, které jsem doposud zcela úmyslně zanedbávala, ačkoliv jsou téměř všechny matriky online přístupné. Jak říká můj drahý, k některým věcem zkrátka musíte dozrát, i když to někdy trvá roky (pravděpodobně se tím snaží omluvit ty podlahové lišty, o které jsme ve starém bytě v předsíni zakopávali pět let). Od pátrání v této linii mě odrazovalo nejen to, že jsem se musela ponořit do matrik psaných německy, ale také to, že se jedná o příjmení, které je v současné době jedno z nejrozšířenějších v zemi. Tyto dvě skutečnosti ale samy o sobě nejsou tak prudící jako to, že bych si všechny matriky k jejich studování musela stáhnout. A k tomu jsem se roky nemohla nakopnout, ačkoliv odrazový můstek k předkopátrání měl velice solidní základ.

No a jednoho letošního letního dne na mně ten můstek vypadl při úklidu skříňky s dokumenty. Vypracoval ho polovičákův dědeček ve svých 89 letech a jednalo se o základní rodokmen jejich rodu. Po přečtení věnování jsem pocítila, že nastal ten správný čas...

"Předkládám Vám a do úschovy předávám rodokmen naší rodiny. K vypracování tohoto dokumentu mě inspirovala rodinná kronika jednoho mého přítele a kamaráda, kterou se mi právem pochlubil jako celoživotním dílem svého otce. Kniha plná fotografií, kreseb i uměleckých malovánek s bohatým doprovodným textem. Kniha tlustá jako misál, pravý historický poklad každému, kdo v ní občas zalistuje..."

Věk a příčiny úmrtí v 19. století

9. června 2015 v 20:59 | Janinka
Ačkoliv poslední geneaologický článek nevzbudil příliš ohlasů, nepatřím k těm, co utíkají z boje, páč jsem, jak mile napsala adaluter, buldok, co se zakousne, nepustí a ohlodá až na kost Smějící se. A navíc chápu, že tohle téma není pro každého, i tak tu mám předlouhé pokračování mé skromné statistiky. Tentorkát jsem zpracovala graf věku a příčin umrtí plus dokončení z minula - komplexní graf úmrtnosti dětí od narození do jejich plnoletosti. A začneme tím posledním, ať nám to hezky naváže.

Úmrtnost dětí

V tomto koláči jsem se zaměřila na celkový počet dětí, které se dožily plnoletosti - ta v té době byla 24 let a z grafu můžete lehce vyčíst, že 40% narozených dětí se tohoto věku nedožilo. Opět jsem měla k dispozici data z období 1861 - 1897 a vycházela z počtu 4119 narozených.
Tento graf nemůže být stoprocentní, neboť jsem zpracovávala data dětí, které se narodily už před tímto obdobím, ale odchylka by neměla být výrazná, když budu opravdu hodně přehánět, max. desetinné číslo.

Úmrtí do 1 roku - 977 (23,72%)
Úmrtí do 3 let - 369 (8,96%)
Úmrtí 3-6 let - 121 (2,94%)
Úmrtí 6-15 let - 107 (2,60%)
Úmrtí 15-24 let - 80 (1,94%)
Přeživší - 2465 (59,84%)

Úmrtnost dětí v 19. století

30. května 2015 v 15:17 | Janinka
To se tak jednou stalo, že jsem při svém předkopátrání narazila na zajímavé zaměstnání ve svém rodu. Vykonávala ho v druhé polovině 18. století má praprapraprapraprababička Dorota a kdo hádá, že byla porodní bábou, má pravdu. Čím více a déle jsem listovala matrikami a objevovala další a další zápisy narozených s "mojí" bábou, tím více jsem o ní a o její době chtěla zjistit. Dostala jsem naprosto šílený nápad, že bych mohla splácat nějakou statistiku. Narození, úmrtí, co mi příjde pod ruku. Jenže matriky v té době byl psány takovým stylem, na který nemá ani moje paní doktorka, jenom rozluštit zápisy, které jsem potřebovala do svého rodokmenu, mne stálo spoustu šedých buněk. A luštit jich tisíce? Na to mám ty svoje mozkové potvory moc ráda. A tak jsem se rozhodla, že tu statistiku udělám - stejná lokalita, stejné obce, jen se posunu dopředu do dalšího století, kde byly zápisy mnohem čitelnější. A až mi jednou otrne, třeba se k původnímu plánu taky dostanu.

A teď už ke statistice. Na paškál jsem si vzala matriku narozených z let 1861 - 1897 a matriku zemřelých z téhož období. Každá matrika obsahovala zápisy z pěti vesnic poblíž Rokycan, odkud pocházela jedna má rodová linie. Data jsem zpracovávala za pomoci velmi složitých přístrojů a procesů - propisky, papíru a čárkování. Troufám si tvrdit, že systém čárek je v dnešní přetechnizované době stále nepřekonaný! Smějící se

A když bylo konečně dočárkováno, přeškrtáno a spočítáno, zabydlela jsem výsledky v grafech. Při jejich tvorbě jsem vycházela z čísla 4119, tedy z počtu všech narozených v tomto období a této lokalitě. Dnes vám představím první várku grafů, ve které jsem se zabývala narozenými dětmi - pohlavím a úmrtností v novorozeneckém, kojeneckém a batolecím věku. A jako bonus jsem zpracovala graf s nemanželskými dětmi a dvojčaty Usmívající se.


Pohlaví narozených

Pohlaví ženské - 2113 (51,3%)
Pohlaví mužské - 2006 (48.7%)

Dědeček

4. ledna 2015 v 14:28 | Janinka
Můj dědeček byl odjakživa expert. Ačkoliv jsem ho neznala, z vyprávění vím, že byl odborníkem na ženské pokolení (babička říká kurevník) a na to, jak přijít v den výplaty domů bez koruny (babi říká ožrala). Taky byl expertem přes sňatky (babi říká děvkař) a přes plození potomků a jejich následný výmaz ze své mozkovny (babi říká nezodpovědný hajzl). Jeho odborných způsobilostí bylo asi mnohem více, ale co se týká mně, soukromně jsem ho pasovala na experta v zametání stop, protože to, jak mi házel (při mé snaze dopátrat se svých kořenů) i po své smrti klacky pod nohy, bylo naprosto unikátní.

Všechno začalo jednou velikou dědečkovou chybou - nakrknul babičku. Asi hodně, protože se s ním, i když to byl sakra elegán, rozvedla. Od té doby byl osobou zapovězenou a nikdy se o něm nemluvilo, což by mi asi normálně nevadilo, kdybych se nerozhodla vyplňovat prázdná políčka v rodokmenu. No a když chcete něco vypátrat a nikdo vám nechce nic říct, to je potom sakra těžký. Ale už jsem to tady jednou psala (ty zatracený sudičky), přeleze nepřelezitelné, podleze nepodlezitelné. A tak jsem začala pátrat. A pátrala bych dodnes, kdyby se náhodou moje maminka nepodřekla, že vlastně hledám někoho, kdo neexistuje.

"Jako jak neexistuje?"
"No, on se po rozvodu s babičkou potřetí oženil."
"No a?"
"No a změnil si příjmení..."
"K...a!"

Berní rula - generální rejstřík

13. února 2014 v 15:41 | Janinka
Někdo nám říká pošuci nebo magoři, někdo si dělá kolečka prstem u hlavy a někdo neřekne nic, jen protočí panenky. My, tedy ti, kteří jsme objekty (ne)zájmu dotyčných, si ale říkáme genealogové Smějící se. A jako správný genealog momentálně vlastním něco, co jsem si minulý rok přála ke svým půlkulatinám - Generální rejstřík k berní rule. Toto přání mi však nebylo splněno, neboť můj polovičák řekl, že "V žádném případě, zase budeš zahrabaná v hromadě papírů a hlavu budeš mít přilepenou k noťasu". No tak ne, ať si! Koupím si jí sama, až zakopnu o přebytečné tisíce. O to větším překvapením bylo, když mi před Vánocemi můj drahý, nejspíše v návalu něhy, velkorysosti, radosti z nového bytu nebo Bůh ví, čeho všeho, řekl, ať si knihy objednám. Ani minutu jsem nelenila a protože už skvost vlastním, ráda bych vám knihu, tedy lépe řečeno knihy, představila.

Zrestaurováno pro babičku

17. srpna 2013 v 10:24 | Janinka
A je to. Během posledního týdne, kdy jsem měla dovolenou, se mi podařilo doretušovat všech pět starých fotografií pro babi, které jsem vám, ještě ne zcela hotové, představovala minule. Finální výsledek se liší už jen tím, že jsem se snažila o "vymizení" milionů otravných teček, které se tam objevily jako následek velkého zvětšení. Nebylo na tom nic těžkého, jen to bylo tak... jednotvárné a mozek ubíjející. A protože mám obsah svojí hlavinky docela ráda, rozhodla jsem se zrelizovat většinu obrázků stylem ála poctivější rychloverze a opravdu dokonale jsem "odtečkovala", dle mého, jen ten nejhezčí obrázek...






















...který nakonec nejspíš vůbec tím nejhezčím nebyl, nebo alespoň tak soudím podle toho, jak se nemohla babička vynadívat na obrázek tatínka, coby vojáka, před lazaretem. Což mi na jednu stranu přišlo poněkud nefér Smějící se vzhledem k vynaloženému úsilí u ostatních obrázků, ovšem když si vezmu, že v originále má na fotografii hlava pradědečka asi jeden centimetr na výšku a po zvětšení a lehkém zvýraznění je velká centimetrů sedm, možná se ani babi nedivím.






















Po vytisknutí byly na obrázcích pradědečků znát nedokonalosti, ale zase taková tragédie to nebyla. Původně jsem chtěla dát obrázky babičce k narozeninám nebo Vánocům, ale převládlo uvažování realistické, přeci jen jí bude 86 a jeden nikdy neví... Protože znám babi moc dobře, ani jsem nečekala, že by dala najevo nějakou radost. Je to velmi zvláštní bytost, která málokdy odhalí svoje emoce a všechny podstatné informace se z ní musí doslova páčit, sama od sebe napovídá spoustu věcí, ale to důležité si ta liška nechává pro sebe Usmívající se. A právě proto, že jí tak dobře znám, o to více mě překvapila její reakce. Ona měla radost! Dívala se na ty obličeje a vypadalo to, že je opravdu šťastná...

Restaurování - portréty

21. července 2013 v 9:20 | Janinka
Před pár měsíci jsem tu jásala, jak mám konečně hotový rokomen pro maminku mého manžela. Inu, kecala jsem Usmívající se. Když jsem totiž šokovaná z částky 2500 Káčé, kterou vybafl pán z fotoprodejny na můj dotaz, kolik si mám připravit na vytisknutí plakátu 2x1 metr (a já mu odvětila, že až příští měsíc, protože tenhle to fakt nepůjde) sedla ten večer rezignovaně k plzeňským on-line matrikám a už po bambilionkráté hledala nějaké vodítko, které by mě mohlo nasměrovat k otci manželovy maminky, který byl do té doby tajemný jako hrad v Karpatech. A ono tam bylo! Jako na servírovacím podnosu přímo u nosu, jen jsem tentokrát sáhla v nouzi úplně jinam, než jsem plánovala... Následkem toho se rodokmen rozšířil na 4x1 metr a já už ani neuvažuji o tom, že bych ho někdy nechala vytisknout. Spíše přemýšlím nad tím, že bych ho zpracovala do knihy, ale jen Bůh ví, kdy na to dojde.

A protože matriky předků mé krve ještě nejsou plně zdigitalizovány a já mám teď trochu času, konečně doháním resty v restaurování. Kaju se a stydím, babička ještě ty obrázky, o kterých jsem tu tvrdila, že je určitě bude mít na Vánoce (loňské... Rozpačitý), nedostala, ale blížím se do zdárného konce. Rekonstrukce celých fotografií je opravdu náročná a trvá to velmi pomalu a tak jsem se rozhodla babi prozatím potěšit alespoň portréty jejích milých. Zatím se mi daří, hrubá fáze je hotová, jen mě ještě čeká zdlouhavé opravování miliónů černých a bílých teček, které na fotografiích níže nejsou tolik vidět, protože jsou patrné především na originálních velikostech.

Není to kdovíjaký zázrak, ale když vezmu v úvahu, že původní velikost hlav byla jeden centimetr a nyní je velikost fotografií A5, není to tak špatné. Šlo mi především o odstranění mechanického poškození a otisků prstů a špíny na fotografiích, aby obličeje na originálech dostaly jasnější a výraznější obrysy, aby byly podstatně větší a aby na ně babička nemusela tak brejlit Usmívající se.

Před - po

Prababička Berta, 1914





















Genealogie po x-té

18. dubna 2013 v 11:13 | Janinka
Není to tak dávno, co jsem tu psala, že si musím dát od genealogického pátrání pauzu, protože vidím matriční zápisy, kudy chodím a hrozí mi nucený pobyt v blázinci. Tak, moji milí, už tomu tak není, zásahem jakési vyšší moci jsem postoupila do dalšího levelu a já se můžu hrabat v matrikách jak se mi zlíbí a vůbec nic to se mnou nedělá. Tedy samozřejmě kromě toho "ejchuchů", když najdu dlouho hledaný nebo nečekaný zápis. Taky jsem získala jakýsi bonus (to asi za ten vyšší level Smějící se), že se mi o hledání v matrikách zdá jenom občas (a ne pořád) a dokonce mne to i navádí, na kterou stránku jít a kde daný zápis najít. Malinkatý problém je v tom, že si to ráno jaksi nepamatuji a tak je mi to platné asi jako hadovi noha.

Taky jsem tu psala, že tvořím rodokmen pro maminku mého manžela, měla ho dostat začátkem března k narozeninám. Mno, nedostala, a to díky výše zmíněným indispozicím. Kromě toho jsem tvorbu nechtěla odfláknout, takové pátrání je věc nesmírně časově náročná, na části jejího rodokmenu z matčiny strany jsem strávila stovky, možná tisíc hodin. No, a mám hotovo! A i když mi občas při hledání opravdu hrabalo, nebyla nouze o legrační situace...

Třeba můj drahý, když se mě zeptal "Tak co, maminko, už jsi našla všechny mrtvolky?" To si asi žehlil tu hlášku o tom, že si stejně myslí, že si ta jména vymýšlím a patlám to tam, jak se mi zlíbí. No věřili by jste tomu? To se mu vážně nepovedlo a dostal taky parádní šťouchanec, protože si vůbec nedovede představit, co za piplačku takové hledání někdy je.
Minulý týden, když jsem byla téměř na konci pátrání, mě rozesmál můj prvorozený - podařilo se mi objevit a rozklíčovat něco, co mne posunulo rázem o nějakých 150 let dále až do roku 1624, to jsem ovšem v tu chvíli ještě nevěděla. Nicméně jsem měla z objevu takovou radost, že jsem začala celkem neelegantně a nežensky ječet jako při gólu na nějakém důležitém zápase a při mém "je to tááám" a "jóóó!" si můj syn začal točit prstem u hlavy a tiše šeptal našemu skorotříleťákovi "Matýsku, maminka se nám zbláznila!". To jsem samozřejmě nemohla nechat jen tak a začala mu trpělivě vysvětlovat, že to není rodokmen jen pro babičku, ale taky pro něj a bráchu, protože to jsou i jejich předkové a že až budou starší, třeba se dostanou na některých místech dál a doplní to, co mně chybí. Můj rozvášněný projev v něm probudil náznak slitování a tak pronesl:

"Tak mi teda řekni, co jsi tak důležitýho objevila?"
"No, představ si - mám tu Františka, který se oženil a v zápisu je, že jeho maminka byla Barbora Bartlová a tatínek Jan Pokorný. Jenže v matrice se brali jen Barbora Tichá a Jan Pokorný a děti, které se tam rodily, měly tyhle rodiče a tak jsem myslela, že to byli jiní manželé a že se dál nedostanu."
"No a dál?"
"No a já jsem přišla na to, že když byla Barbora malinká, tak jí umřel tatínek Tichý, její maminka si vzlala Bartla a oni to v matrice, když se František ženil, špatně napsali."
"Hmm. Mám hlad."
Ach ty děti...Smějící se

Občas člověka při pátrání zamrazilo, hlavně když viděl ta kvanta malých dítek, která běžně umírala, nebo když byla půlka vesnice vyhlazená, protože jí navšívila cholera. Stačilo ale málo - aby přišla jména jako pan Emil Londýn, pan Zabil, Šulín a Kokotek, případně pan Bolíbřuch a mně opravdu to břicho bolelo. Smíchy Usmívající se.

No a takhle to vypadá, když se to s hledáním přežene. Vytiskla jsem si provizorní rodokmen, abych si do něj mohla psát poznámky, protože jsem se ve svých vlastních zápiscích už ztrácela, protože neustále přibývali noví předkové. A protože jsem megaloman, říkala jsem si, když mi ta matrika tak hezky nabízí ty sourozence, proč je tam nefrknout taky, že jo. Nakonec jsem s pokorou musela uznat, že pro klasický rodokmen je nejlepší sourozence vynechávat. Ono když jich měli každí druzí rodičové třeba deset, pak je z toho na papíře docela slušná pětimetrová matlanina a nevyzná se v tom snad ani čuně...Smějící se

Nějak podobně bude vypadat rodokmen - tedy spíše půlka rodokmenu - na plakátu finálním...

Léta páně 1601...

22. února 2013 v 15:57 | Janinka
Mé předkopátrání před Vánocemi nabralo zcela nečekaný směr plný dechberoucího vzrušení a stalo se tak napínavějším, než ty nejlepší detektivky na světě. A věřte, že když to řekne někdo, kdo je blázen do Agathy Christie a vůbec celkově do tohoto žánru, pak opravdu nekecá Usmívající se.

Ještě teď všechny události pomalu vstřebávám a stále nemůžu věřit, že se tohle stalo právě mně. V mých pátracích začátcích před zhruba šesti lety jsem si zaregistrovala všechna příjmení, u kterých jsem měla z vyprávění mé babičky jistotu, že se nachází v našem rodokmenu, na portálu s databází příjmení a čekala, zda se ozve někdo, kdo pátrá po stejných předcích. Témeř v začátcích se mi ozval Joe z Chicaga - už jsem tu o něm kdysi krátce psala, takže nyní trochu obšírněji. Tento válečný veterán je potomkem Čechů, kteří v druhé polovině 19. století z vlasti houfně utíkali právě do Ameriky, převážně za vidinou lepších životních podmínek. Emigrace byla tenkrát tak masová, že počátkem dvacátého století bylo Chicago třetím městem s největší populací Čechů na světě, na prvních dvou místech se umístila Praha a na druhém Vídeň. Joe mi na základě mých zaslaných indicií zcela nezištně poslal poštou ohromnou obálku s poznatky, které získal, když si nechával zpracovávat rodokmen přes jakousi společnost v ČR. Tenkrát jsem si o digitalizaci matrik mohla nechat jenom zdát a jet do archivu pro mne bylo naprosto nemožné a tak jsem měla alespoň nějaký základ, se kterým jsem mohla začít pracovat. Nicméně důkaz, že máme nějakého společného předka, jsem z jeho obsáhlých informací nezískala, vše bylo tak pomotané, polovina lidí v naší společné vesnici nosila stejné příjmení a moje mozkovna dostávala pěkně zabrat. Pěkně jsem mu tedy poděkovala a slíbila, že jakmile se dozvím něco nového, určitě se ozvu.

Barboro, co mi to děláš?!

18. října 2012 v 21:44 | Janinka
Poslední týden byl plný zvratů. Bylo krušně a rušně a tak jsem si šla uklidnit nervy pátráním v digitalizovaných matrikách - na píchání špendlíků, které obvykle pomáhá, totiž už byla tma, takže prstíkům nebezpečno Usmívající se.

Tentorkát jsem se asi po milionté soustředila na mého prapraděda Matěje, o kterém jsem se od své babičky, jeho vnučky, dozvěděla spoustu zajímavých informací. Tak například vím, že oficiálně byl zaměstnán jako horník, jako "vedlejšák" si ale přibral funkci anarchisty a buřiče, díky čemuž vůbec neměl lehké žití. Jeho žena Veronika, podle babičky neskutečně trpělivá žena, to neměla o moc lehčí, neboť díky manželově "bokovce" (a neschopnosti ukrýt důkladně anarchistické letáky před šťárami v jejich momentálním obydlí) musela snášet každoroční nucené stěhování s místa na místo.

No a tenhle Matěj byl v mém rodokmenu dlouho poloprázdné políčko ohraničené dalšími prázdnými políčky, protože jsem ho podle údajů od babičky prostě nikde nemohla v matrice najít. Sen se ale stal skutečností a po milionté první jsem svého prapraděda našla. Babička se sice sekla o dva roky Smějící se, ale... aspoň že místo věděla.

Snové opojení, jak budu zaplňovat smutná prázdná polička, trvalo pár vteřin, neboť jsem vzápětí zjistila, že Matěj byl nemanželským dítětem, u kterého nebyl uveden otec a že jeho maminka Barbora (tímto se jí chci velmi omluvit za tu děvku do větru, jíž jsem jí v první chvíli rozhořčení počastovala) byla sirotek. To jsem poznala akorát z křížků v zápisu, protože dotyčný matrikář psal jako prase.

Jak rychle jsem tedy začala, ještě rychleji jsem skončila. Proto jsem se rozhodla požádat o pomoc vás. Pokud by někdo z vás rozluštil písmo, kterým to čuně psalo v roce 1865, prosím, dejte mi vědět. jinak mi asi nezbyde nic jiného, než zápis odnést nějakému lékárníkovi. Předem děkuji...Usmívající se

Co jsem rozluštila dle řádků...

Barbora, dcera ... Kalinovi?,
... ze Svaté 73 ... ...
.. Kaliny, ... ze Svaté 73
a ... ... ... ...
... ze Svaté 73 ... ...
... ... ... ... ... ...

Odkaz na stránku se zápisem ZDE, zápis druhý.

Pradědečkův rozkrok

11. září 2012 v 18:58 | Janinka
Poslední dobou toho bylo trochu moc. Babička zlobí, začal blázinec okolo synkových škol a vůbec se toho sešlo tak nějak víc. A tak jsem v rámci zachování rovnováhy mého duševního zdraví na pár dní utíkala co nejčastěji od reality a kromě píchání věnců (o tom zase příště Smějící se) jsem se ponořila do minulosti.
Naprosto mě pohltilo další pátrání v rodokmenu, které díky jednomu válečnému veteránovi z Vietnamu a jeho obálce s dokumenty, ze kterých jsem ještě před čtyřmi a půl lety nebyla pranic moudrá, nabralo nový směr. Zmátl vás válečný veterán? Je to jednodušší, než by se mohlo zdát. Naši předkové byli příbuzní, kteří se připojili k tenkrát tolik oblíbenému houfnému opouštění matičky země a odešli do Ameriky, ponejvíce do Chicaga.
Genealogové jistě tuší, že bušení srdce a třas rukou při objevení každého dalšího prapraprapředka v matrice je na místě. Ten třas ale nebyl tak veliký, abych to pátrání v archivech neprokládala restaurováním fotografií, které se ke mně dostaly úplnou náhodou od mé babičky, více ZDE.

Na fotografii z roku 1912, kterou jsem restaurovala jako první a kterou jste tu už (v původním stavu) mohli vidět, je můj pradědeček Antonín. Kdybyste náhodou, když jsem si brala obrázek do parády, procházeli naší domácností, mohli byste slyšet asi toto:

"Miláčku, pošimrala by jsi mi nohy?"
"Zlato, teď nemůžu, teď dodělávám pradědečkův rozkrok!"

"A teď?"
"Jo, ale pochválíš mi tu židli, že jo?"

Upřímně, rozkrok a židle bylo peklo, stejně jako zdi a otisky prstů a... vlastně celá oprava byla dost náročná, ale neskutečně mě bavila, takže už mám v "Janinčině fotoopravně" několik dalších obrázků rozpracovaných. A až budou hotové, půjdou ve velkém formátu za rámeček a babičce pod stromeček, aby nemusela brejlit na ty malé obrázky, co si schovává v krabici Usmívající se.

Pro srovnání před - po

(Pra)prababička a jak šel čas...

28. června 2012 v 15:46 | Janinka
Když minulý týden babička zaštrachala ve staré krabici a řekla "Janinko, tyhle fotky mých rodičů a babičky jsou to nejcennější, co mám", chytlo mě to za srdce, stejně jako pohled na ony obrázky. To už ostatně někteří víte odsud. Dnes jsem stihla upravit další fotografie, které zobrazují, až na jednu výjimku, mou prababičku Bertu.

Tou výjimkou je pravděpodobně jediná zachovaná fotografie mojí praprababičky Veroniky, narozené roku 1864.
Foceno v období mezi první a druhou světovou válkou, přesný rok nemohu určit.

Cesta do roku 1912

20. června 2012 v 21:24 | Janinka
Abych vás uvedla do obrazu - moje babička je tajnůstkářka a některé záležitosti, které mě zajímají a které potřebuji k tvoření rodokmenu, se z ní musí dolovat stejně těžce, jako zbytek zubní pasty z tuby. Ale! Dnes bylo všechno jinak, asi erupce na Slunci či magnetické bouře způsobily, že mi babička přivodila extrémní rozrušení, třes rukou, nohou i hlasu. Ještě teď, když píšu článek, mi srdce bije v tempu závodním. Při dnešní návštěvě totiž babi přinesla nejen svůj oddací list, který jsem potřebovala k dalšímu pátrání (a který mi byl mimochodem celkem na houby, protože hledat v matrice člověka, když víte místo narození Prahu a ještě k tomu bez městké části, je stejně těžké, jako najít zapadnutý korálek v našich parketách), se mi do rukou dostaly další zajímavé dokumenty a hlavně... krabice. Stará krabice s poklady, o kterých jsem neměla doposud ani tušení... Ty fotografie byly tak nádherné, krásně voněly a mně se sevřelo u srdce a bylo mi do pláče. Asi teď vypadám ve vašich očích jako naprostý idiot, ale můj emoční stav nejspíš pochopí jen sběratelé, hledači pokladů nebo stejně genealogicky postižení, jako jsem já Usmívající se.
 
 

Reklama