Myšlenkovo-pochodová

Krysí návštěvník

22. října 2019 v 19:49 | Janinka

To si vám jdu takhle jednou domů, stojím na posledním schodu a lapám po dechu. Nikoliv ale tím, že jsem obtěžkaná taškami právě vystoupala 64 schodů, ale proto, že zírám na krysu. Obrovskou černou krysu schoulenou v rohu u sousedovic dveří. Teď už se tomu směji, ale věřte mi, že únava a brýle v ne zrovna top stavu po celodenním používání vytvořily v mé mysli dokonalou iluzi živého krysího návštěvníka Smějící se.

Pivo

6. září 2019 v 12:36 | Janinka

Minulý týden v parném letním dni jsem při procházce s dětmi dostala neodolatelnou chuť na pivo. Proč, to opravdu netuším, protože pivo nepiji a tudíž jsem v tu chvíli ani neměla ponětí, jak vlastně chutná. K limče pro kluky jsem tedy přibrala i krásně vychlazenou plechovku piva. Jako matka jsem morálně selhala, ale budiž mi k dobru, že to nebyl lahváč Smějící se. Zcela nečekaný problém mezi pivem a mou chutí na něj nastal u pokladny...

"Dobrý den..."

"Dobrý den, promiňte, ale vypadáte nějak moc mladě, můžete mi ukázat občanku?"

"Co prosím???"

"Nezlobte se, já to u vás nějak nedokážu odhadnout..."

"Ale jo, v pohodě...", lovím v peněžence občanku a náramně se u toho bavím, protože mi to právě docvaklo a protože vedle mě stojí moje o půl hlavy větší pochechtávající se dítě s fešným knírkem a počínající bradkou. Paní mi se sklopeným zrakem zaraženě vrací doklad a jen špitne "Promiňte..."

"To nevadí, ani nevíte, jakou jste mi udělala radost!"


Mé nadšení z příhody brzy zchladil polovičák a stačila k tomu jedna věta...

"Byla slepá, nebo co?" :D

Číslo z druhé ruky...

19. srpna 2019 v 9:34 | Janinka

...aneb jaké záludnosti vás mohou potkat, když se rozhodnete pořídit si nové telefonní číslo, proč byste si před jeho koupí měli ověřit, jestli třeba nepatřilo známé firmě a jak jednoduše můžete někomu pořádně zavařit. Ale pěkně popořádku...

Dostala jsem nový telefon na dvě SIM karty. Dlouhou dobu jsem si vystačila s jednou, ale pak se naskytla nabídka, která působila přímo snově a která se jen tak neodmítá. Se starým číslem jsem ani na okamžik neměla v úmyslu se rozloučit, jsme spolu už sedmnáct let a co si budeme povídat, takový vztah a pevné pouto nejde jen tak přervat Smějící se. Od čeho mám telefon na dvě karty, no ne? Slovo dalo slovo a já tak měla telefonní čísla dvě. Všechno proběhlo v klidu a ve vzájemném souznění, karty se skamarádily, mí nejbližší s nimi také a bylo by to tak dál, kdyby mi telefon, převážně ve večerních hodinách, nezačal vyzvánět více, než by mi bylo milé.

Masakr v Lidlu

13. srpna 2019 v 14:37 | Janinka

"Mamííí, oni mi zablokovali vozíkama cestu!"

"A to si s tím jako neumíš poradit? Tak si namontuj na svůj košík raketomet a cestu si prostě udělej!"

"Jsi ty vůbec moje máma???"

Těžkej život rybenky

5. srpna 2019 v 17:15 | Janinka

Ahoj, jsem rybenka a nejmenuju se nijak. Teda moje domácí na mě kdysi ječela "ty svině jedna ........", přídavný jméno si dosaďte sami, ale já to tady klidně prásknu, že to nebylo vůbec nic hezkýho, to teda ne. Vona domácí občas kouká na takovej seriál, kde někdo dost často říká "Ahoj, jmenuju se Christy a jsem alkoholička", takže bych se mohla představit taky tak nějak, ale na to nemusim bejt zrovna Ajnštajn, aby si nevydedukovala, že "Ahoj, jmenuju se svině a jsem rybenka" nezní ani trochu fajnově. My rybenky si teda jména nedáváme, za prvý máme strašně široký příbuzenstvo, takže kdo si to má pamatovat, a za druhý, von ten život rybenek, kdy jedna neví, jestli se dožije vodpoledne nebo zejtřka, není zasejc tak dlouhej, takže by se to snad ani nevyplatilo se s nějakejma jménama zdržovat, že jo. No a když už jsem tu nakousla ten náš vztah, v začátcích to s náma bylo jako na houpačce. Jestli se tomu dá dát nějaký přirovnání, tak je to jeden dost divnej status na Fejsbůku, prostě jsme byly ve složitým vztahu. Ale začnu pěkně vod začátku...

Rivalita mezi městy

25. června 2019 v 16:36 | Janinka

Pražáci versus Brňáci, Opaváci versus Ostraváci, Ostraváci versus Pražáci, Hradečáci versus Pardubičáci, Pražáci versus zbytek země. Nad rivalitou až nesnášenlivostí některých jedinců, která se třeba u Hradečáků a Pardubičáků datuje až do Rakouska-Uherska, zůstává někdy i zdravý selský rozum stát. Ovšem ve většině případů se nad tím jen škodolibě usmějeme, protože nás se to přeci netýká, ať si to ti debilové vyřídí mezi sebou sami, že jo Smějící se. Co ale dělat, když se ocitnete ve středu vosího hnízda a přímo se vás to dotýká? Představte si, že já, rodilý Liberečák, jsem se po patnácti letech života v Jablonci dozvěděla, že takováto rivalita existuje i mezi těmito dvěma městy! O příspěvek, na který jsem minulý rok na Facebooku narazila (zase ta zatracená prokrastinace!), se nemůžu nepodělit... Smějící se




Poslední dobou se opět začíná šířit hoax o tom, že již brzy bude otevřena jakási nová silnice vedoucí z Liberce do Jablonce. Přátelé, opak je pravdou! Ta silnice dle dostupných satelitních snímků skutečně existuje, ale vede nikoliv z Liberce do Jablonce, nýbrž z Jablonce do Liberce! Cítíte doufám všichni ten rozdíl?!? Přece žádný racionálně uvažující jedinec nechce dobrovolně jet z metropole severních Čech, kde nikomu nic nechybí, topíme se v blahobytu, máme zoo, botanku, Ještěd, letiště, radnici, Atmo, kašnu, Fügnerku a tři miliardy dluhu, kamsi do nějakého Jablonce, kde mají tak akorát kopce, lesy, rašeliniště, přehradu a Koukalovou, který ale jablo, takže už se nepočítá. Naopak fakt, že obyvatelé Jablonce potřebují novou silnici, aby se také občas dostali do civilizace a mohli si zde dokoupit základní věci k přežití jako kožky, šípy do samostřílů, sněžnice, pazourky, podestýlku pro jaka, řehtačku, míček na gumě, Titanic na VHSce a mražené tulení maso, naprosto chápu a oceňuji, že od prvotního nápadu po konečnou realizaci neuběhlo snad ani stoosmdesát let. Vývoj zkrátka nezastavíme a já věřím, že se z Jablonce časem i díky této nové silnici stane plnohodnotné město a kdo ví, možná bude jednou doplněno na mapu a třeba již děti našich dětí se budou v hodinách vlastivědy pro pokročilé učit vyslovovat jeho název. #přejmejimtotam

Expert přes návody...

13. června 2019 v 19:33 | Janinka

...aneb etuda z Procházkovic života po x-té, tentokrát na téma "Sestavujeme slunečník":

On: "Co tam píšou? Ty jsi přes ty návody expert..."

Já: "To je jednoduchý. Vyslov kouzelnou formuli "Kladivo a klíč", na koberci si sestav pískoviště, a když si nebudeš vědět rady, zavolej do Ikey..." Smějící se

Jak umělec vyoral chybějící obyvatele...

5. května 2019 v 12:18 | Janinka

Jednou za čas u mě doma zaklepe na dveře návštěva. Potud by bylo vše v pořádku, milé návštěvy u nás mají dveře dokořán. Jenže tahle se jmenuje Únava, je přebornicí v nezvaných návštěvách, miluje přepadovky, nikdy se předem neohlásí a milá taky zrovna dvakrát není. Většinou zůstává jen den, to si dáme pořádně silný kafe, velký kus cukrem nadupaného dortu, pokecáme jako nejlepší kámošky a ona zase spěchá, k mé veliké úlevě, někam jinam. Nepříjemnou hostitelkou se ale stávám ve chvíli, kdy se Únava změní na neskutečně otravného a vytrvalého hosta, který odmítá odejít a zůstává týden, dva, měsíc... Při poslední takové návštěvě před třemi lety jsem lila klukům místo sirupu do skleniček olej a místo deodorantu použila lak na vlasy. Ani nevím ja se mi jí tenkrát se zbytkem sil podařilo chytit za límec a vyhodit ze dveří. Tvářila se dost kysele, ale svým škodolibým úšklebkem, který ze sebe přitom vyloudila, mi připomněla, že je to mrcha vytrvalá, která z boje neutíká a že se objeví znovu. A taky že jo. Tentorkát se mi jí vypakovat nedaří a ona, vědoma si svého úspěchu, si v obýváku v rohu za křeslem udělala svůj koutek. A vypadá to, že se jí tam náramně líbí a že si tam nějaký čas pobyde. Kombinace nevyspání, šíleného pracovního tempa, péče o nemohoucí babičku a mých nových léků, jejichž léčebný účinek má široký dosah a kromě mé bolístky léčí i deprese (co kdyby) a noční pomočování (může se jednou hodit), to vše ke mně tuhle Únavu nalákalo jako vosu na lízátko.

Dotazník II

2. května 2019 v 9:04 | Janinka

Milí blogoví přátelé,

po půl roce jsem tu s dalším netradičním článkem a stejně, jako posledně, budu doufat, že se na mě nebudete zlobit, když nepohladí vaši duši, oči ani chuťové buňky. Hádáte-li, že budu pomocí písmenek škemrat o vyplnění dotazníku pro prvorozeného, máte pravdu a vyhráváte neviditelný metál Smějící se. Ráda bych vás tedy i tentokrát poprosila o pomoc. Svou prosbu jsem již zveřejnila na FB účtu a teď vám ji předkládám ve stejném znění i zde, protože maminka blogerka, která by mohla rozhodit sítě i jinde, je taková malá výhra, že jo Usmívající se.

Janinčin příběh...

25. dubna 2019 v 16:39 | Janinka

...aneb proč mi říkají Janinka.

Většině lidí je má blogová přezdívka, která vlastně vůbec žádnou přezdívkou není, šumák. Někteří, a možná jsou tací i mezi vámi, se nad mým blogovým jménem pozastavují. No a pak tu jsou ti, kteří si myslí, že jsem infantilní exhibicionistická blbka, co si tak nechává říkat z pouhého rozmaru. A protože tomu tak není a mě trápí, že to někoho trápí (kecám Smějící se), ráda bych situaci vyjasnila.

Operace se zdařila, pacient přežil

15. dubna 2019 v 13:40 | Janinka

Když jsem byla malá a po zimě roztál sníh, chodily jsme s mou mladší sestřičkou hledat poklady. Mezi naše vytipovaná místa patřila úzká ulička za garážemi pod úrovní silnice (těch barevných sklíček, co jsme tam našly!) nebo staveniště bývalého obchodu Plus - v tu dobu jsem začala sbírat zátky od piva (už mě to přešlo Smějící se). Ovšem nejoblíbenějšími místy pro naše pátrací výpravy byly prostory kolem paneláků, obzvláště ty pod balkony. Naše maminka tak vždycky z jara dostala dárek v podobě dvaceti zrezlých kolíčků na prádlo a několika knoflíků, my si zase hodily pár korun do kasičky a vybavily si arzenál korálků, báboviček nebo malých figurek. Na tohle všechno jsem si vzpomněla, když jsme jednou šli s Matějem po cestě, na které stálo něco, co jsme tam prostě nemohli nechat ležet. Už dříve jsme "zachraňovali" kostičky LEGO nebo malé figurky, ale ty se tam vždycky jen tak válely v blátě. Tentorkát to ale bylo jinak, tahle postavička tam prostě jen tak stála a koukala na nás. No nechte ji tam!

Doma jsme figurku vykoupali a začali přemýšlet, jak jí opravit ruku.

Autorský klub - znovu nalezené rubriky a články

11. března 2019 v 18:14 | Janinka

Aneb někdy není vše ztraceno tak, jak by se na první pohled mohlo zdát...

Nad vznikem tohoto článku jsem uvažovala už nějakou dobu a protože mi právě skončila dovolená a já jsem báječně odpočatá a naladěná (prezidentské apartmá ve čtyřhvězdičkovém hotelu se soukromým wellness je zkrátka prezidentské apartmá ve čtyřhvězdičkovém hotelu se soukromým wellness Smějící se), rozhodla jsem se v návalu skvělého rozpoložení nápad realizovat dříve, než mě to při pracovním nasazení zase přejde. A o co jde? O zdánlivě ztracené články a rubriky dříve věhlasného, dnes skomírajícího, Autorského klubu. Tedy, ony ty články nebyly ani tak ztracené, jako smazané, jenže Standa nevěděl, že někteří z nás vědí, že existuje šance, jak je zase najít Smějící se. Tímto děkuji milé K., která mě svým komentářem u posledního článku AK k sepsání nevědomky dokopala.

Internet Archive je báječná záležitost a pokud se o ní chcete dozvědět více, což vřele doporučuji, můžete tak učinit ZDE. Ve zkratce řečeno se jedná o největší digitální knihovnu na světě, která, mimo mnohého jiného, také za pomoci robota zvaného Wayback Machine archivuje obsah webových stránek na internetu. Což zřejmě asi ani trochu nepotěší ty, kteří si myslí, že je jejich článek či komentář, za který by se propadli minimálně do jádra zemského, nenávratně smazaný a pohřbený, nicméně těm, kteří by si rádi zavzpomínali na staré dobré časy Autorského klubu, stejně jako těm, kteří by se o historii klubu chtěli něco dozvědět, by to třeba mohlo udělat radost Usmívající se.

Snažila jsem se pro vás vyfiltrovat ty nejdůležitější odkazy, na těch níže uvedených můžete najít vše podstatné a zajímavé od založení Autorského klubu až po jeho konec.

Chci dovést jídlo!

23. února 2019 v 7:28 | Janinka

"Dobrý den, chtěla bych si objednat pizzu. Boloňskou s extra porcí papriček navíc. Kdy mi pizzu přivedete?"
"Snad přivezete, ne?"
"No to ne, na internetu píšete, jestli chci jídlo dovést. No a já chci!"
"My jídlo ale jenom rozvážíme..."
"To je ale klamavá reklama! A já se tak těšila!" Smějící se

Světice...

10. února 2019 v 9:48 | Janinka

...aneb etuda z Procházkovic života.

"Moje máma je náhodou světice, ta má přímou linku na Boha!"
"Jo? Tak proč s ní už několik let nemluvíš?"
"Protože má pořád obsazeno!" Smějící se

Unikátní únor

7. února 2019 v 14:51 | Janinka

Únor - mých šedých buněk mozkových úmor. A když je ten únor ještě unikátní a v kombinaci s pytlem plným peněz, je to o to horší. Že nevíte, co je unikátní únor a pytel peněz k tomu? Ta největší pitomost, jaká přistála v mém emailu za poslední roky. A kdyby jen jednou! Tenhle nesmysl se šíří internetovým světem jako lavina a dokonce na mě útočí ze stran, ze kterých bych to čekala nejméně - od vysokoškolsky vzdělaných lidí. A já cítím potřebu vykřičet do světa skromné přání, aby lidé občas (ale raději častěji) používali mozek.

Jak na nový rok...

5. ledna 2019 v 13:47 | Janinka

...aneb díky Bohu, že se mi tato pranostika ještě nikdy nevyplnila a já tak mohu tiše doufat, že ani letos to nebude jiné.

První den nového roku začal opravdu magicky, dozvuky novoročního kouzla byly tak hmatatelné, že by se daly krájet...

Hned při ranním vážení jsem byla zázračně o čtyři kila lehčí, což je při mém vánočním hodování (obzvláště jsem pyšná na poctivou kilovou marcipánovou štolu, kterou jsem v průběhu týdne spořádala sama k snídani) vcelku dobré skóre (novoroční předsevzetí ohledně nežraní sladkého tedy, k mé veliké úlevě, logicky odpadá). Mé křeččí bradě spadla při pohledu do zrcadla brada a šla se závistí zahrabat hluboko do čelisti při pohledu na mé nádherné, přes noc vystouplé, lícní kosti. Má pleť získala alabastrově bílou barvu, pro kterou by ve starověkém Řecku či Římě urozené dámy vraždily a kolem očí se mi vylouplo přírodní líčení à la padesát odstínů šedi. Lidi, to vám byl flám! Flám, na který se jen tak nezapomíná, protože bývá většinou jen jednou za život. Ten letošní, vlastně loňský, jsme absolvovaly ve dvou. Já a moje kamarádka, kterou jsem znala pouze z virtuálního světa a hodně jsem o ní slyšela, ale ještě nikdy jsme se nesetkaly tváří v tvář. Já a poctivá nefalšovaná střevní viróza. Napsala bych sračka, což by bylo nepochybně trefnější, ale to by mi třeba někdo mohl říct, ať si jdu vypláchnout pusu mýdlem. A to, že naše setkání proběhlo úplně jinak, než tváří v tvář, rozebírat raději také nebudu Smějící se.

A já si pořád říkala, co mi chce tou svou barevnou transformací mé pomerančové dílo říci. Dnes už vím, že věští budoucnost!

Nejdřív totiž zbělalo a zezelenalo...

Jak si se mnou hrála vánoční nálada na honěnou

17. prosince 2018 v 17:02 | Janinka

Listopad byl, ostatně téměř jako všechny měsíce v letošním roce, docela obyčejným měsícem, až na jednu maličkost. Byl nezvykle teplý. A právě tento jev u mě zřejmě způsobil lehkou předvánoční paniku. Počasí mě totiž pěkně dlouho namlsávalo a Vánoce jsem upozadila v domnění, že je na ně ještě dost času. Poslední týden v listopadu se ale najednou prudce ochladilo a já, ještě opojená tím neřádem listopadem, najednou zjistila, že za měsíc už bude po Vánocích. A tak začalo hemžení, tvoření, nakupování a pečení, jenže nic z toho nemělo tu správnou atmosféru. Poprvé za celý život se mi stalo, že jsem neměla tu pravou vánoční náladu.

A protože se bez boje nevzdávám (neb jedna z mých vtipných sudiček mi neprozřetelně nadělila do vínku "přeleze nepřelezitelné, podleze nepodlezitelné"), zkoušela jsem na tu nenáladu jít všelijak. Myslela jsem, že když si zapálím první adventní svíčku na svícnu, přijde to tak nějak samo. Jenže svícen byl ve sklepě a klíčky od sklepa si odvezl polovičák ve svých riflích na služební cestu. Zapálila jsem si tedy alespoň voňavé vánoční čajovky, ale efekt to mělo nulový. Alespoň ušetřím za svíčky.

Jako další pokus o přivolání vánoční nálady jsem zkusila zajít do kina na nový animovaný vánoční film Grinch. Asi nebylo úplně nejšťastnější chtít si navodit vánoční atmosféru u filmu, jehož hlavní představitel Vánoce bytostně nesnášel a dokonce je i sabotoval. Ani ten konec to nezachránil.

Další šancí, která se mi jevila jako velice nadějná, byla akce "Rozsvícení vánočního stromečku" v Matýskově škole, to by v tom byl čert, aby tohle nezafungovalo! Bylo to fajn, jenže... venku bylo deset stupňů, vánoční koledy jsme vzadu neslyšeli, protože jim tam, jako každý rok, nefungovala aparatura a že se blíží rozsvícení stromečku jsme poznali podle toho, že ostatní kolem nás začali odpočítavat. Alespoň, že toho svařáku tam měli dost, nepochybuji o tom, že jsem patřila mezi nejvděčnější zákazníky.

Když jsem se konečně dostala do sklepa, vytáhla jsem vánoční dekorace a na dveře pověsila věnec. Do mobilu jsem si nainstalovala vánoční vyzvánění. A nic! Upekla jsem a naplnila cukroví, s klukama jsme zdobili perníčky...

"Mami, to je zajímavej perníček, to je nějaký zvířátko?"
"Jo, to je speciální zvířátko a jmenuje se odřezek..."
Smějící se

Zavyj, debile!

6. prosince 2018 v 18:26 | Janinka

Aneb zcela netradiční adventní vsuvka, na jejímž konci jsem byla díky nezastavitelnému hýkání mé maličkosti asi na minutu vyřazena z běžného života smrtelníka Smějící se.

Nová sousedka v našem domě si pořídila asi psa. Tedy alespoň si to myslím, neboť nemám ten pocit, že stvoření, které, kdykoliv slečna odejde z bytu, sedí u dveří a permanentně kňučí, vyje a štěká, je její přítel. Když se to děje přes den, je mi ta přerostlá krysa úplně ukradená (omlouvám se všem krysám i psovi, protože vím, že to není jeho chyba), ale když něco takového začne vyluzovat, když se chystám jít spát, katastrofické konce s krysou v hlavní roli mi nejsou ani trochu proti mysli. Slečna si totiž o víkendu večer vyšla na pravidelný celonoční mejdan a protože naše ložnice sousedí s předsíní a ta s venkovní chodbou za dveřmi, měli jsme ten psí hlásek naservírovaný až pod nos. Tedy pod uši. A tak jsme se s polovičákem přesunuli na gauč do obýváku, protože tam by to, dle mých úžasných závěrů, prostě slyšet být nemělo...

Psychologický dotazník - výsledky

28. listopadu 2018 v 17:12 | Janinka

Tramtadadá, dobrým duším, které se účastnily psychologického dotazníku, předkládám slíbené výsledky. Tentokrát jsem pro psaní článku nemusela udělat téměř nic, grafy a barvičky (jo, je po mně Smějící se) dodal prvorozený, jen jsem do nich, pro přehlednost, dopsala procenta. Ještě jednou děkuji 150 lidem, kteří si našli chvilku a dotazník do experimentu hodiny "Výchova ke zdraví" vyplnili.

Než se vrhneme do víru modro-zeleno-žluto-oranžových koláčů, začnu netradičně odtajněním výsledků předposlední otázky - Jaká barva ve vás nejvíce vzbuzuje klid? Ze 32 barevných variant byly vámi nejvíce preferovány tyto - číslo v políčku rovná se počet těch, kteří si barvu vybrali:

Dotazník

25. září 2018 v 8:41 | Janinka

Milí blogoví přátelé,

tento článek je tak trochu netradiční a já jen doufám, že se nebudete zlobit, když pro tentokrát nepolechtá vaši bránici, nepoškádlí chuťové buňky a dokonce ani nepotěší vaše oko. Nedělám takové věci často a vlastně si nepamatuji, kdy a zda vůbec, ale ráda bych vás poprosila o pomoc. Svou prosbu jsem již zveřejnila na FB účtu a její znění vám teď servíruji ve stejném znění zde:

Ahoj lidi, v synově škole probíhá experiment do hodiny "Výchova ke zdraví" (jo, fakt se to tak jmenuje Smějící se) a on se svou skupinkou dostal za úkol vytvořit dotazník týkající se lidské psychiky a posbírat informace od co nejvíce účastníků. Protože je to hoch inteligentní, dotazník naprogramoval a já mám na vás velkou prosbu - zda byste si nenašli minutu na vyplnění, případně na sdílení. Čas máte do poloviny října a dotazník najdete zde: http://formularppsychika.wz.cz. Moc vám všem děkuji! Usmívající se

Bude to dobrý?

8. září 2018 v 14:17 | Janinka

Poslední blogový týden byl velice náročný. Když budu hodně slušná, použiji výraz na palici, ovšem tomu, co se dělo, bych se nebála přiřadit výrazivo mnohem jadrnější. Doba strávená u čtení článku se výrazně prodloužila, neboť přidat komentář byl skutečně nadlidský výkon. A když už se to po hláškách typu "Doba pro přidání komentáře již uplynula", "Komentář nelze přidat, zkuste to prosím později" a pecce nakonec "Nelze vkládat duplicitní komentáře", konečně podařilo, nešlo na něj zase odpovědět, protože byl "smazaný", případně zmizel úplně i se všemi dalšími bratříčky. Po desítkách takovýchto nepovedených pokusů jsem zjistila, že se mi objevil tik v oku a proto jsem se v zájmu zachování zdravého rozumu rozhodla vykašlat se na psaní článku a opustit dočasně blogové vody. Včera jsem se po několika dnech odvážila nakouknout. Kromě toho, že jsem konečně viděla u posledního článku všechny komentáře a nejen první tři, vykouklo na mě tohle...


Děkuji tedy po mně příchozímu 777777 návštěvníkovi za to, že si v tak brzkou ranní hodinu našel cestu na mé stránky a posílám mu neviditelný metál. Milý návštěvníku, užij si ho, neboť ho tu uděluji zřejmě naposled. Já vám totiž mám hrozné dilema...

Ještětka

7. července 2018 v 19:55 | Janinka

Když jsme se před pěti lety stěhovali do nového bydlení, nechali jsme si v celém bytě udělat plovoucí podlahu. Dlouho jsem nemohla přijít na to, jak jí co nejeefektivněji udržovat, až jsem narazila na "úklidové botky". Za tímto vznešeným názvem se skrývají obyčejné bačkory z takzvané sasanky, materiálu, který se používá na prachovky všech možných tvarů a barev. Botkami jsem tedy vybavila členy rodiny a byli jsme všichni spokojení, je v nich teplo, nedělají kravál a přitom ještě čistí podlahu. Ovšem životnost této pomůcky není neomezená a já si tak musela u jedné nejmenované firmy objednat nové. Potud vše v pořádku. S botkami mi ale domů přišel i reklamní katalog, ze kterého se dosud nemohu vzpamatovat. Na katalogy jsem expert, co můžu, rozeberu, o čemž jste se už mohli přesvědčit v článku "Gastronomické hovado" Smějící se, ovšem z toho, co na mě vykouklo tentokrát, budu mít ještě dlouho noční můry.

Absolutní jednička

12. ledna 2018 v 21:18 | Janinka
Celý život jsem byla a stále jsem pro někoho nulou. Ne, že bych byla tak krásně kulaťoučká Usmívající se, v mém případě nula rovná se tvor ignorující trendy moderní doby. Zatímco v dětství to bylo kvůli rozvedeným rodičům a tíživé finanční situaci a já se kvůli tomu hodně natrápila, v dospělosti to způsobila právě ona zkušenost z dětství, kdy mě chudoba naučila vážit si i toho mála, co jsme měli. Za tuhle lekci jsem nesmírně vděčná a něco z ní se snažím předat i svým dětem, které díky tomu nemají vše, na co si ukáží, ještě dříve, než na to ukáží. I když by mohly. Co si budeme nalhávat, dnešní doba je ujetá a zvrácená ve všech směrech a já jsem ráda, že tomu všemu (stále ještě úspěšně) unikám. Zatím jsem neměla nutkání lepit si umělé drápky na své vlastní nehty, neprodloužila a nezahustila jsem si vlasy, tělo jsem si nenechala počmárat žádnou kérkou a řasy a obočí mám ještě svoje. Nepodstoupila jsem liposukci, zadek nemám vycpaný implantáty a prsa a obličej mám taky původní. Nepočítám kalorie a jím co mi chutná. Denně nedřu ve fitku, nechodím běhat a nesdílím uběhané kilometry na sociálních sítích.

Navrch huj, vespod hnůj...

27. prosince 2017 v 13:10 | Janinka

...aneb jak jsem o Štědrém dni naprostou náhodou prokoukla nekalé praktiky výrobců vonných čajových svíček.

To se vám má tak. O Štědrém dni jsem nutně potřebovala vosk do ořechových lodiček a protože jediný použitelný byl ten v čajových svíčkách, slovo dalo slovo a já je vytáhla na vykuchání a roztavení. Byla jsem nadšená, že moje lodičky nebudou vyplněné obyčejným bílým voskem, nýbrž karamelovým, protože přesně takovou barvu vosk v mých čajových svíčkách má. A jako bonus budou krásně vonět, co víc si přát?

Zní to logicky? Zní. Tak kde se stala chyba, že po zatuhnutí v lodičkách vosk sice voněl, ale byl bílý jako padlý sníh?

Štastné a flekaté

22. prosince 2017 v 16:55 | Janinka
O letošním adventu jsem chtěla pocourat na vánočních trzích, zahřát se svařákem, ochutnat pečené selátko a dělat klukům garde při nakupování vánočních dárků. Taky jsem plánovala se čtyřmi chlapy achat v kině nad novými Star Wars, dnešek si užívat v Praze na několikahodinové plavbě po večerní Vltavě a samotný závěr adventu, Štědrý den, jsem měla trávit v práci. Díky vánočnímu balíčku od tajného ctitele a koktejlu Moribundus 10v1, na kterém si dal extra záležet, nic z toho nebude, což mě (krom toho pracovního Štědrého dne) opravdu mrzí. S pozdezřením na spálu tak Vánoce strávím jako jeden velký nateklý červený flek. Budiž mým spolustolovníkům u štědrovečerní večeře útěchou, že obličej zůstal ušetřen Usmívající se.

Kdo je polovičák

28. února 2017 v 20:38 | Janinka
Od počátku existence mého blogu můžete v mých článcích i komentářích často najít termín polovičák. A protože se ještě stále objevují dotazy, proč tento divný výraz používám, cítím, že po tolika letech blogování konečně nastal ten správný čas vysvětlit, že užitím termínu polovičák nemám v žádném případě na mysli

- zvířecího hermafrodita s více nebo méně výraznými znaky obojího pohlaví (zemědělský lidový název z Vyškovska)
- zajíce z poloviny dorostlého
- odfláknuté shyby na hrazdě
- na radiátoru usušenou použitou kávu smíchanou s kávou čerstvou v poměru 1:1
- poloviční lístek ani úvazek
- polobavlněnou látku (z valaškého nářečí)
- mutaci andulky
- polokůži ani poloplátno
- masopustní masku žena a muž v jednom
- kraťasy ke kolenům
- věřícího v Boha, který jej odmítá takového, jak ho prezentuje církev
- osobu s rodiči dvou různých národností
- vlkodlaka říznutého upírem
- ani muže převlékajícího se za ženu.

Jak šel čas s Mojí mozkovnou

20. března 2016 v 9:05 | Janinka
Občas se mi stane, že si omylem smažu obrázek v galerii blogu. Pak nastane chvíle navštívit stránky Galerie.cz, kde, když se přihlásíte (stejně jako do administrativy svého blogu), můžete prohrábnout kromě své současné galerie i koš. Báječná to záležitost. A když jsem se v něm takhle naposledy hrabala, dostala jsem nápad zavzpomínat si, jak šel čas s Mojí mozkovnou. A nejen s ní, podařilo se mi totiž přihlásit se také do galerie mého prvního blogu. Kdo si pamatuje, před necelými sedmi lety jsem začínala s psaním o dementních sousedech, které se mi jevilo jako nejlepší možnost, jak si ulevit od starostí s bábou Blechovou bydlící pod námi a rodinkou nad námi (hrubián Platímnájem, hysterka Jásimůžudělatcochci a jejich předpubertální dítko Kdodoskočívýše), kteří si přes nás dělali naschvály a my s nimi nezmohli prakticky vůbec nic. Ale protože se všichni postupem času odstěhovali, zmizel i blog o sousedech a s jeho odchodem přišla na scénu Moje mozkovna.

První blog byl designově temný a za dobu jeho trvání jsem měnila jen obrázek v záhlaví. Vlevo ikonka profilu.

Ceckovník

8. března 2016 v 18:39 | Janinka
Někdy, když mám chvilku a nakouknu do statistik TOPlistu, se nestačím divit, jaká hesla zadávaná do vyhledávačů přivádí návštěvníky na můj blog. A že to jsou někdy vskutku divočiny - "pinďourkem" a "zápachem z kadibudky" počínaje, přes "kozy až na zem" po "moje dívka vykadila velké ..." (vy víte co). Každé heslo jsem pro pobavení opatřila odkazem na článek, na který byl hledající naveden a jehož výsledek ho nejspíše nemile překvapil Smějící se. Kromě kadibudky jsou tato hesla ojedinělá, ovšem poslední dobou se mi rozmnožilo jedno obzvláště zajímavé a tím je "ceckovník". Když to bylo jednou, dvakrát, brala jsem to jako raritu, ale když začal být můj starší článek Do útrob země díky ceckovníku navštěvován i několikrát denně, dala jsem se do pátrání, co že to asi lidé hledají. První objevený obrázek "ceckovníku" mi skutečně vyrazil dech.

Život Mohameda aneb kam čert nemůže, nastrčí ženskou...

16. února 2016 v 19:27 | Janinka
"Drahý, kde máme Šaríu?"
"V hororech, Janinko. Ty jsi mě neposlouchala, když jsem ti říkal, že Korán, Síru a Šaríu jsem zařadil mezi horory?"

No, a tady ta humorná část končí. Šaríu jsem si vytáhla, otevřela, přečetla pár stránek a zase jí odložila. Ačkoliv jsem si myslela, že moje mozkovna je na tohle čtení připravená, nebylo tomu tak. A tak jediné, na co jsem se zatím zmohla a co jsem dokázala vstřebat, byla část islámské trilogie - síra. Tu přiblížil ve stručnější verzi nám, laikům a nevěřícím, nebo-li káfirům, jak nás mile nazývají muslimové, Bill Warner, celosvětově uznávaný odborník na politický islám.

Síra je, zjednodušeně řečeno, životopis Mohameda. Tedy, je to takový zvláštní životopis, neboť spíše, než o Mohamedovi samotném, pojednává z cca 81% o boji Mohameda s káfiry. Už jsem zmínila, že jsou tímto slovem označováni nevěřící, nicméně to je ta slušnější verze výkladu. Káfir totiž není jen někdo, kdo nevyznává islám, káfir je podle Koránu, cituji ze síry:

"...zlý, odporný, je tou nejnižší formou života. Káfir může být podváděn, nenáviděn, zotročen, mučen, zabíjen, obelháván a klamán."

Ale o káfirech někdy příště, protože předpokládám, že nebude dlouho trvat a Šaríjou a celým Koránem se prokoušu také a že si poznatky nenechám pro sebe. Dnes bych vás chtěla seznámit se životem někoho, kdo za vznikem islámu stojí - s prorokem Mohamedem. A také s velmi zajímavým poznatkem, na který jsem při čtení narazila a který se týká úlohy ženy při vzniku islámu. Jako podklad k vytvoření životopisu, u něhož jsem se snažila vynechat stovky jmen a letopočtů, mi posloužilo hned několik zdrojů, ponejvíce jsem však čerpala právě z Koránu a Síry. Možná by bylo nasnadě udělat výtah z první biografie Mohameda, která vznikla asi 120 let po jeho smrti, ale tuhle dvousetstránkovou verzi (již zkrácenou) jsem nemohla ani při sebevětší vůli překousnout. Snad leda po několika skleničkách vína a pod podmínkou, že to nebudu číst jako životopis, ale jako za vlasy přitaženou pohádku. Další zdroje nebyly o moc čtivější, líčení Mohameda v takovýchto životopisech z něj činí nedostižnou legendu:

"Mohamed byl středně vysoký a pohledný muž se světlou pletí, vlnitými hustými rozpuštěnými vlasy po ramena a plnovousem. Jeho tvář zářila jako Měsíc. Dlouhý krk byl podobný krku slonovinové sochy. Byl půvabný a elegantní, měl černé oči a dlouhé husté řasy, široké čelo a dlouhé rovné obočí. Mezi obočím měl žílu, která naběhla, když se rozčílil. Postavě dominovala široká ramena, velká chodidla i ruce a jemné dlaně. Už z dálky to byl ten nejkrásnější, nejskvělejší a nejsladší muž..."

Prostě ideál. A teď už k té uvěřitelnější realitě.

Předsevzetí

13. ledna 2016 v 19:13 | Janinka
Ačkoliv jsem se s novoročními předsevzetími nikdy nekamarádila a s klidnou myslí je celý život ignorovala, letošní rok jsem vstoupila do klubu předsevzeťáků, udělala výjimku a jedno kombinované předsevzetí vzala na milost. Rozhodla jsem se, že "budu mít méně modřin", s čímž velmi úzce souvisí přidružené "nebudu si plést lahvičky".

Úplně jasně slyším "chňá, chňá, chňá, takhle blbý předsevzetí jsem ještě neslyšel/a!". No jo, jenže když má každé ťuknutí do mé tělesné schránky za následek modrofialový flek, který má, páč nejsem žádný troškař, velikost tenisáku, je zaděláno na problémy různých stupňů závažnosti. Třeba v zimě jsou mi modřiny ukradený, protože mi kouká jen nos a ten je mých sebepoškozovacích útoků ušetřen. Zatím. Větší problém nastává při návštěvě lékaře, vysvětlovat gynekologovi modráka na stehně vážně není moc velká zábava. Úplně nejhorší je to ale v létě, kdy musím čelit zděšeným či soucitným pohledům, kterým kontruji tím svým "Nejsem týraná, vážně!".

Obraz

27. října 2015 v 18:10 | Janinka
Ten obraz mě fascinoval odmalička. Visel u babičky v obývacím pokoji a já na něj při každé návštěvě nevychovaně zírala. Jeden čas se nějakou záhadou ocitl i na stěně u nás doma, aby si po několika letech zase spokojeně visel u babi. A tam na něj chodím zírat dodnes.
Jako malá jsem si myslela, že je na něm namalovaná ulice, ve které babička žije už dobrých šedesát let. V té době jsem taky řešila, co tam vzadu dělá ten most, když ve skutečnosti je tam park. Moje dětská duše si ale poradila rychle - "to je přece jasný, ten most zbourali!" - a bylo po problému. Dnes už vím, že obraz z roku 1942 rozhodně neukazuje babiččinu uličku a že tam nikdy most nestál. Co ale nevím je, kde se to místo z obrazu nachází nebo nacházelo. Podle absolutně neznámého malíře (Jaroslav, nebo taky Jára Řehoř) jsem nic nevydedukovala a ani podle obrázků současných českých mostů se sochami jsem žádnou shodu nenašla. Takže mi nezbývá nic jiného, než se obrátit na případné znalce a scestovalé blogery - poznáváte to místo?

Doplnění - děkuji všem za případné pátrání, již není třeba, Malkiel poznal a nenechal si to pro sebe, díky! Usmívající se

Gastronomické hovado

25. října 2015 v 8:27 | Janinka
Donedávna jsem si myslela, že rituál pití vína mám za léta jeho konzumace vcelku zmáknutý. Láhev s vínem přiměřené teploty lahodící mým chuťovým buňkám osvobodím od fólie jejím serváním, pak ji otevřu klasickým otvírákem a víno naliji do čisté skleničky. Ještě chvíli láhev podržím nad sklenkou a s jiskrou v oku zálibně sleduji poslední odkapávající slzu vína, případnou nezbednici otřu prstem. Když mám rozvernou, tak prst bonusově olíznu. Láhev zabedním speciálním korkem na míru (tři kusy za třicet káčé) a šoupnu zpátky do lednice. Poté mok už jen pomalu a v klidu vychutnávám.

Ragby

4. října 2015 v 19:08 | Janinka

...aneb postřehy laika, který tento sport viděl poprvé v životě, neznal pravidla ani účel hry a byl jí naprosto fascinován.

Na začátku hry na hřiště vběhne tlupa opičáků. Tlupa znamená asi 30, číslo je pouze orientační, neboť ani jednou během hry nejsou všichni v záběru společně a když náhodou ano, pak naskládaní na sebe v několika vrstvách, tudíž přesný počet nelze s jistotou určit.

Všichni opičáci, až na pár vystajlovaných metrosexuálů, mají obr těla, obr předkusy, obr hrudníky, obr zadky, obr svaly a nejvíc obr suspenzory. Nejspíše nenosí spodní prádlo.

Opičáci se dělí na dvě menší tlupy, pro odlišení je každá z nich oblečená do jiné barvy. Oblečení se sestává z velice těsných dresů - triček a šortek obepínajích vyrýsované špeky a někdy i svaly.

Opičáci jsou nesmírně citliví tvorové, dobrá polovina z nich při hraní hymny pláče. Druhá polovina se při ní v očekávání infarktu buší pěstí do srdce.

Účelem hry je dostat šišatý míč za čáru. Opičáci ho tam můžou hodit, to je ale za méně bodů, než když se tam s ním sami doplazí/dokoulí/dostrkají, případně někdy i doběhnou.

Míč se vhazuje zvláštním způsobem - tlupa osmi opičáků se postaví do šiku v předklonu téměř na kolenou proti druhé, stejně zformované tlupě. V této pozici se za vzájemného očuchávání zadků začnou přetlačovat a do prostoru pod jejich břichy je vhozen míč.

Míč se z lenosti dopravuje za čáru rukama, nicméně při trestných kopech, jak už název napovídá, se míč kope mezi dva stožáry na vlajku.

Opičáka, který před trestným kopem simuluje očima dráhu letu míče mezi tyče, by si mohl leckdo splést s duševně nemocným jedincem.

Opičáci jsou velmi hraví, rádi na sebe při hře skáčou a strhávají se za nohy k zemi. Čím více jich na sobě leží, tím větší je to zábava.

Nejneproduktivnějšího hráče poznáte podle toho, že je jeho dres nejméně zelený.

Opičák válící se po zemi nesmí hrát, což jde ostatně dost těžko, když se nad ním nachází dalších deset opičáků. Ležící tedy ustrne a míč položí vedle sebe. Hra by se mohla zdát velice nudná, neboť opičáci se v ní válí po zemi rádi a často, nicméně není tomu tak. Hra je velice zábavná a družná, možná o to více, nevíte-li, vo co tady vlastně jde Smějící se.

Lucidní snění

5. června 2015 v 14:51 | Janinka
Aneb jak mi lucidní snění pěkně zavařilo.

Znáte to rádobyvtipné triko, na kterém skaut rázně odmítá láhev alkoholu s hláškou "Ne, děkuji, raději knihu!"? Ne? Nevadí, pro nástin situace popis bohatě postačí. Přesně jako ten skaut z trička jsem se totiž vždy chovala ve svých snech a to ve chvílích, kdy mě pohlední, urostlí, vysocí, vtipní, inteligentní a vůbec celkově nadpozemští příslušníci mužského plémě zahrnovali nemravnými návrhy. A já, prolezlá skrz na skrz morálkou i ve snech, jsem se zmohla vždy jen na "Ne, děkuji, jsem vdaná!". Po probuzení jsem byla více či méně znechucená ze své otravné mravnosti, nicméně smířená s osudem a s tím, že už jiná nebudu. Vše se změnilo, když mi můj polovičák začal líčit svůj sen se sexy blondýnkou. Jako člověk přející, který se řídí naprosto nezištně příslovím "Přej a bude ti přáno", jsem s nějakou snovou blonďatou pipinou problém neměla. To by ovšem nesměl můj drahý dodat "A vůbec jsem si nevzpomněl, že jsem ženatej a mám nějaký děti!"

O válce a o tom, jak umřel Hitler, jak byla babička za hvězdu a jak se všichni radovali...

18. dubna 2015 v 22:29 | Janinka
...aneb jak se může debata o hubnutí zvrtnout v povídání o válce a Hitlerovi.

Mám svou babičku moc ráda. Každý týden vedeme dlouhé hovory po telefonu a když čas netlačí, zajedu za ní a jen tak tam vysedáváme a krafáme. O všem a o všech, nejčastěji ale o dávné minulosti a lidech, kteří již desítky let nežijí. Jako zrovna nedávno...

Při mé poslední návštěvě jsem si všimla, že babi zase zhubla. Nic jí nevyčítám, ono to chtělo, ale takové tempo nikdo nečekal, za rok asi třináct kilo. K přemýšlení o hubnutí jí donutil pořad, kde se doporučovalo nejíst po páté hodině odpolední. A tak se milá babi ve svých sedmaosmdesáti letech rozhodla, že to zkusí. A jak vidno, daří se jí to skvěle, občas sice pravidlo poruší a k večeru si zobne kousek ovoce, ale jinak hlad nemá. Prý kdyby měla, tak se na to vykašle, protože za války se nahladověla dost.

Je to paradox, ale i když babičky rodina nouzí netrpěla, přesto její členové velmi často chodili spát s plačícími žaludky. Mohl za to přídělový systém, potravinových lístků byl daný počet a za peníze, jen tak, se jídlo koupit nedalo. Moje prababička, maminka babičky, tuhle situaci řešila tak, že jednou za čas provětrala šatníky, vybrala nejlepší kousky oblečení a šla je vyměnit za jídlo k hranicím. Pravda, ta hrst krup, které za jedny šaty dostala, byla spíše k pláči, ale v nouzi a hladu člověk pro sousto udělá cokoliv. Poslední šaty babička oplakala, maminka jí chlácholila, že po válce si koupí oblečení, kolik bude chtít. A ono houby, přídělový systém skončil až v roce 1953. A když už si babi pomyslela "Konečně!", tři roky nato, kdy měla malé miminko, jí utekl manžel a byla z ní na dvacet let samoživitelka. Pak si ale s plnou parádou dopřála všeho odpíraného. Aby skončila tak, že dnes musí dostávat příspěvek na bydlení od státu, protože by jí po zaplacení nájmu v domě, ve kterém žije už šedesát let a který před pár lety koupil asociální podnikatel, zbylo z důchodu 300 korun na jídlo a léky...

Uklízecí

14. května 2014 v 13:10 | Janinka
Uklízela jsem si v kabelce. Našla jsem tam jednu uschlou a slisovanou sedmikrásku, několik stébel trávy, tři šišky, dva klacíky a jeden šutr. Jo, tentokrát jenom jeden (někdy jich tam mívám i pět), ale tenhle stál vážně za to. Já tomu prckovi prostě nedokážu vysvětlit, že tyhle věci doma nutně nepotřebuju a tak než abych ranila tu dobrou dětskou duši, raději poděkuju a narvu to do kabelky. Když jsem se na ten arzenál dívala, říkala jsem si, jestli bych ho neměla zase vrátit zpátky. Případný úchyl by si možná svůj nekalý útok rozmyslel, kdyby věděl, co moje kabelka skrývá. Takový klacík zapíchnutý v oku, rozbitá hlava od šutráku a dozdobení veledíla sedmikráskou nejsou moc lákavou představou.

Taky jsem uklízela u babičky, když se minulý týden stěhovala. Při vracení knížek do kníhovny jsem objevila pár zajímavých kousků. Předem se omlouvám za kvalitu, telefon je zkrátka telefon.

Svět v obrazech, 1948, vydáno po záhadném úmrtí Jana Masaryka.

Jsem hacker!

22. února 2014 v 16:31 | Janinka
Jsem vytočená víc, než kolo štěstí toho zahradnickýho debila z reklamy. A omlouvám se všem, kteří jsou zvyklí na povětšinou slušnější a jemnější způsoby na mých stránkách, ale momentální rozpoložení mojí mozkovny dovoluje, aby šla veškerá slušnost stranou. A není to díky zprávě z České pošty, že můj balík, který jsem si nechala poslat "na poštu", byl neúspěšně doručován na adresu "Na Poštu" a z tohoto důvodu byl uložen na poště. ?????
Ani nejsem vytočená proto, že mi, shodou okolností také Česká pošta, poslala dvě zprávy, v nichž mi oznamovala, že můj balíček se nachází na dvou poštách zároveň. Grrr.
Dokonce to není ani proto, že moje neplánované ozdravné volno se protáhne díky dalšímu vetřelci. Tady spíš cítím bezradnost.

Ve skutečnosti jsem opravdu naprosto ukázkově vytočená tím, že mi byl zablokován můj e-mail. Nikdy mě ani v nejmenším nenapadlo, že by se něco podobného mohlo stát zrovna mně a jak bezradná bez něj můžu být. Od včerejšího dne jsem jako bez jedné ruky - bez všech kontaktů, důležitých dokumentů a e-mailů, veškerá korespondence potřebná k dalšímu vyřízení je v tahu. Byla jsem označená za spamující podezřelou osobu. Ó ano, ani netuší, jak nebezpečná jsem! Ani v Pekle není tolik zloby jako v rozzuřené ženské! Ale nejspíše tuším, odkud vítr vane - zřejmě to bude mít co dočinění s těmi ruskými spamy, které se tváří jako nedoručitelná zpráva odeslaná z mé adresy, posledních pár dní to byly stovky e-mailů denně.

Já mám takovou chuť klít jako můj nebožtík dědeček, to si ani nedovedete představit! Ono totiž jediné místo, na které se mohu obrátit je technická podpora, která má ovšem víkendové volno. Tudíž "údajní hackeři", kterým byl e-mail zablokován a kteří jsou na funkčnosti své schránky závislí, jsou o víkendu v prdeli. Dle informací má technická podpora rozhodující slovo, zda budu odblokována a pokud se tak stane, prý mi poradí, jak se podobnému problému pro příště vyvarovat. Do zadele, jak se tomu mám vyvarovat, když to jsou spamy ode mně pro mně? Jak mám asi zařídit, aby tyhle zprávy negeneroval po půlminutách nějaký ruský robot a neplnil mi tím mojí schránku? Změnou hesla? Neznalá hackerských zvyklostí absolutně netuším, co s tím a jak proti tomu bojovat.

Tak, myslela jsem, že si ulevím, ale nepovedlo se. Jestli jsem měla ještě před chvílí potřebu jenom nadávat, teď už mi to nestačí. Dostala jsem neodolatelnou chuť někomu vylepšít fasádu.

Nacpi svíčku do polystyrenu...

22. listopadu 2013 v 8:51 | Janinka
...a budeš nejspíš za cvoka Smějící se. Tímto článkem bych chtěla vznést trochu svěžích informací a vlastních poznatků a utlumit tak vášně, které poslední dobou vzplanuly okolo debaty, zda do polystyrenu nacpat svíčku či ne, a odpovědět tak na otázky nevěřícím Tomášům, které se okolo toho vyrojily.

Vše nejspíše začalo zveřejněním článku s mým svícnem, který jsem vyrobila technikou falešný patchwork - článek ZDE. Měla jsem radost, že se spousta tvořílků nachytala, vzala kudličky a pilníčky, případně zaúkolovala své drahé polovičáky Usmívající se, když v tom se, jako zázrakem, objevil k prodeji hotový polystyrenový polotovar právě na svícen, jen s tím rozdílem, že otvor byl na čajovou svíčku. Po prvotním nadšení se však objevila informace, že tento výrobek byl označen jako nebezpečný a zakázán prodávat (čemuž se snad ani není co divit), sama jsem nikde tyto informace ani na stránkách české ČOI, ani slovenské SOI, nenašla, nicméně vzhledem k tomu, že se nikde tento výrobek nedá sehnat a není v žádném obchodě obrazově v nabídce, tudíž vám ani nemohu ukázat, jak onen produkt vypadá, je tato informace velmi pravděpodobná. Dotaz jsem na stránky SOI zaslala, neboť u nás jsem tento výrobek v prodeji ani nezahlédla (i když je fakt, že oči nemám všude), prozatím ale nejsem líná udělat si malý testík sama, jak se to vlastně má s roztékáním či tavením polystyrenu od obalu svíčky...

Test jedna
Svíčka ve skle

- tato byla vložená do polystyrenové vydlabané koule potažené stuhami
- v mém návodu jsem uváděla právě svícen skleněný, neboť mi přišel nejbezpečnější a "luftoval" téměř ze všech stran

Průběh - stráááášně nudný Usmívající se

Výsledek - Po dvouhodinovém hoření svíčky, to aby se krásně celá rozpustila, byl skleněný obal horký, ale rukou bez problémů udržitelný. Po vyndání svíčky byl vnitřek polystyrenového svícnu vlažný a po odhrnutí stuhy na vnitřní straně polystyrenového svícnu byl polystyren naprosto neporušený.


Test dvě
Čajová svíčka

- tato byla vložená do polystyrenového, narychlo vydlabaného, pro mně již nepoužitelného, synkem zmasakrovaného vajíčka - smějete-li se, je to v pořádku, já se taky smála... Smějící se
- vyřízla jsem otvor a část do něj vrátila zpět, aby byla simulace originálního artiklu věrohodnější
- polystyren jsem nechala beze stuh, ani jsem ho nijak neuhlazovala, aby bylo vidět případné tání
- pro jistotu jsem toto "dílko" položila na nehořlavou plochu

Průběh - zpočátku, díky přípravě, zábavný Smějící se, ovšem posléze taktéž nudný...

Výsledek - Po dvouhodinovém hoření byla obal čajové svíčky tak horký, že se na něj nedalo sáhnout (poctivého nepálí si nechte od cesty Smějící se), a tak jsem ho musela vysunout zespodu, viz. poslední obrázek koláže. Nicméně polystyren uvnitř byl naprosto nepochopitelně lehounce vlažný a naprosto neporušený a na povrchu a v okolí svíčky byl dokonce téměř studený... Upřímně, ačkoliv polystyren netál a horký nebyl ani v nejmenším, stejně bych se bála něco takového vložit do svého výtvoru, už jenom proto, že čajová svíčka je vosku plná po okraj a hrozí znehodnocení několikahodinového špendlíkopíchání. Jen tan na okraj dodávám zajímavý poznatek, který zanechala Kerria v komentáři pod článkem - kalíšek se může i propálit... Pokud vás napadá vložit čajovou svíčku do malého skleněného svícínku, vězte, že mě to napadlo taky. Nicméně polystyren je velmi lehký a tak v tomto případě je těžiště tohoto výtovru úplně někde jinde, než když je svíčka ve skle "prolezlá" celým polystyrenovým svícnem a věřte, že stačí málo a neštěstí je na světě...


P.S: Pokud se skutečně onen polystyrenový polotovar zakázal prodávat a pokud já se svým svícnem třeba čirou náhodou byla příčinou jeho vzniku, doufám, že ten, kdo si myslel, že si namastí kapsu, po mně teď nepůjde Smějící se.

Pro příznivce falešného pachworku přidávám na TUTO stránku všechny mé návody a inspirace na toto téma Usmívající se.

Veselé příhody z rekonstrukce...

11. listopadu 2013 v 18:01 | Janinka
Poslední měsíc mám pocit, že se moje ruce transformovaly. Jedna do podoby koštěte a druhá se nápadně svými funkcemi podobá šroubováku, kterému zdatně sekundují kladivo s kličkou...

V téhle chvíli jsem alergická na jakýkoliv zvuk, který se podobá řezání, zatloukání či vrtání a na vše, co tyto zvuky vyluzuje. Husí kůže mi naskakuje, když se v mojí blízkosti objeví cokoliv, co vypadá jako hřebík, šroub, čep, případně piliny a suť. Ovšem nejhorší emoce, kterých jsem schopná, a to myšlenky na vraždu, nastávají, vidím-li majitele firmy, která nám měla kompletně zrekonstruovat naše bydlení ještě před naším nastěhováním.
Vy, kteří si tipujete, že moje vražedné myšlenky neplynou z žádné skryté duševní poruchy, nýbrž z toho, že majitelé firmy jsou debilové, máte pravdu. Na rekonstrukci, která by měla za normálních okolností trvat měsíc, jsme jim dali měsíce téměř dva. A to byla chyba. Času dost, lážo plážo, byť se jim stálo stále za zadkem, výsledek byl takový, že po ujištění, že můžeme dát výpověď ze starého bytu a v daný termín se nastěhovat, to dopadlo tak, že v den stěhování stihli ti kutilové zprovoznit WC a fungovala pouze voda z hlavice ze sprchového koutu a elektřina z jedné zásuvky, kterýžto stav takhle setrval několik dní. V celém bytě nebyly zárubně ani dveře, dřez zprovoznit nedokázali, protože by si museli vypilovat do vyříznuté desky malinký otvor, umyvadlo neuměli osadit, protože takový typ ještě neviděli a sprchový kout? Po sešroubování rámu nám bylo řečeno, že máme vadný kus a že se tam nevejdou skla a ať set jdeme reklamovat. Nejsem nijak cimprlich, byla jsem zvyklá na svíčky, kadibuku a mýt se v lavoru, ale tohle bylo i na mě moc, obzvláště, když jsme začali zjišťovat další nedostatky - na jednom místě propadlá plovoučka, na některých místech vymalováno tak, že by to snad i náš Matýsek zvládl lépe plus jako bonus rozmlácený domovní telefon. Lišty u podlah přivrtané ohromnými šrouby a jako bonbonek, to se nedá slovy popsat, to se musí vidět...

...hadičky a trubky koukající zpod sprchového panelu Mlčící.

Když jsem tohle uviděla, vydala jsem zákaz sahat na cokoliv, co má spojitost s instalatérstvím a objednala si na vlastní náklady instalatéra jiného. Sice to trvalo tři dny, než nám to tu dal do kupy, ale... Umyvadlo i dřez funguje bez problémů, ta prasárna na obrázku je přesekaná o dvacet čísel výše a začištěná kachličkami tak, že byste nic nepoznali. A sprchová zástěna? Samozřejmě, že to vadný kus nebyl - ti dva debilové totiž ten rám smontovali a přivrtali jinak a jinými šrouby, než bylo v návodu a proto jim tam nesedělo nic tak, jak mělo... A o něco později nám pan instalatér opravil i odpadní trubku u pračky, kterou seřízli tak špatně, že jsme měli v koupelně při prvním praní malou potopu. Ale jen malinkou, protože jsem měla jisté podezření na kvalitu jejich práce a raději si první ždímání hlídala S vyplazeným jazykem.

Můj drahý nazval ty dva Patem a Matem. Což si myslím, že nebylo tak úplně fér, protože to byla urážka těch dvou kutilů - tedy, samozřejmě těch loutkových Smějící se. To ovšem ti dva živí nemohli nějak rozchodit, tedy alespoň ten mohutnější a agresivnější z nich, který začal plácat cosi o drzosti a vrcholu arogance. No jistě, každý by byl v klidu, kdyby se měl druhý den stěhovat a v bytě by nebyl záchod, odpady, voda ani elektřina. To jenom Procházkovi vyšilujou... Smějící se Nebudete tomu věřit, ale tak to vážně vyznělo. A když jsme upozorňovali na nedostatky, dozvěděla jsem se vskutku zajímavou věc - za všechno si můžeme vlastně sami - neměli jsme projekt (manžela detailně propočítané nákresy se nepočítají), nastěhovali jsme se před dokončením a hlavně, máme jiný vkus - lišty připevněné velkými šrouby, které z nich vyčuhují, jsou totiž normální a oni nemůžou za to, že pan Procházka má odlišný vkus. A propadlá podlaha? Prý jsme si neobjednali vylití podlahy a že je podklad křivý, za to taky, jak jinak, nemůžou. To oni totiž nepoznají, oni jen pokládají...

Víte co? Když to tak po sobě čtu, jsem zralá na panáka.

Jak zvýšit návštěvnost blogu? Pomocí špendlíků!

4. října 2013 v 17:02 | Janinka
Možná to zní jako naprostá ptákovina, ale v mém případě je tomu skutečně tak. Malé upozornění - tento článek je skrznaskrz chvastounský Smějící se.

Po skoncování s blogem o dementních sousedech, který vzal po roce za své poté, co se odstěhovali, jsem chvíli tápala, kam své znovuzrozené stránky směřovat. Nakonec jsem si řekla, že založit blog na něčem, co umím, je docela rozumné řešení a tak příšlo na řadu hraní si s písmenky a o něco později i tvoření. V začátcích mi šlo hlavně o "pochlubení se" a o zvěčnění mých dílek, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neměla radost z ohlasů, že se mé tvoření líbí. Postupem času se mi ale začaly kupit dotazy, obzvláště ohledně techniky falešný patchwork a protože mailů a zpráv nebylo málo a já jsem nebyla schopná jednotlivě odpovídat, napadlo mě, že bych mohla zaplnit "díru na virtuálním trhu". A že byla veliká, vždyť i já jsem své patchworkové výrobky vyráběla jen podle obrázků, které jsem nacházela po všem možných internetových, převážně zahraničních, čertech.

Tak tedy začaly vznikat mé první návody, které si začaly nacházet své první tvořílky. Časem se díky oné "díře na vrituálním trhu" staly mé postupy stále vyhledávanější a nyní se díky nim návštěvnost mého blogu pravidelně před Vánocemi a Velikonocemi zvyšuje o několik set procent, za což vděčím hlavně vyhledávačům, na kterých jsem své stránky registrovala. Nebudu vám tu hrát divadlo, že mě netěší, že téměř celá první stránka Googlu je po zadání hesla "Falešný patchwork návod" zaplněná články mými. Taky to cítíte? Jako by tu něco... smrdělo? Smějící se

Vyhledávače měly také na svědomí dáreček, který ale se špendlíky neměl nic společného a který mi byl nadělen o loňském Štědrém dnu. Ovšem pokud jsem si myslela, že článek o skládání ubrousků na vánoční stůl s návštěvností 1100 během tohoto svátku je můj blogový vrchol, hluboce jsem se mýlila. Díky tlačítku "To se mi líbí", které jsem u svých článků povolila s nástupem své "Fejsbůkové éry", se vám může stát, jako mně letos, třeba toto...


Logicky vyvozuji, že tvořivé osůbce s mnoha dalšími tvořivými přáteli se zalíbil můj článek s patchworkovým návodem a tlačítková šuškanda se rozjela na plné obrátky. Trvalo čtyři dny, než se vše vrátilo do neinfarktového normálu, ovšem první den a 4700 návštěvníků mi z paměti už nikdo nevymaže. A za to vám díky!

Ale aby to nevypadalo, že jsem jen vytahovačka žvejkačka (a tak jo, jsem Smějící se), vězte, že veškeré mé tvoření bylo dělané s láskou. Případná vyšší návštěvnost je více, než milá, o tom není třeba pochybovat, ale zcela jistě není na prvním místě a ani jsem za tímto účelem stránky nezakládala. Pro mne je nesmírně důležitá zpětná vazba, vážím si čtenářů, kteří se na mé stránky vrací pravidelně, se kterými se znám tak, jako kolikrát ani ne se sousedkou odnaproti a ke kterým chodím i já na kukandu. Vážím si každého komentáře, každé zprávy, každého e-mailu. Na každý dotaz se snažím srozumitelně odpovědět a každé prosbě vyhovět, i když to někdy trvá, páč nejsem chobotnice Smějící se. Ale to poděkování, které pak příjde, věřte-nevěřte, vážně zahřeje.

A proto vám všem - blogovým přátelům, fanouškům patchworku, tvořílkům či náhodně zabloudivším posílám virtuální poděkování a přání, aby se vám u mně líbilo a vždy jste si našli kousek toho svého. A to přáníčko patří tak trochu i mému blogu, protože zanedlouho oslaví třetí narozeníny a opustí tak roztomilá batolecí léta. Takže ještě jednou - díky vám všem! Usmívající se

Jsem delfín?

25. června 2013 v 14:41 | Janinka
V životě jsem byla počastovaná mnoha výrazy, ať už libozvučnými, těmi ušitrhajícími nebo takovými, při kterých velmi snadno zčervenám jako zadek kápa paviána. Těch krásných, které pohladí, je opravdu hodně, ovšem v poslední době vede maminka Janinka a všechny lichotky mé drahé polovičky. Ano, i po patnácti letech mi zní kouzelně, že jsme jeho lásky největší a srdíčka Usmívající se. Ježíš, to je tak sladký, nezačaly se vám z toho kazit zuby Smějící se? Neutrální výrazy, které ještě snesu, ale odvařená z nich zrovna dvakrát nejsem, jsou Jaňule, Janina, Janice vopice nebo Janice z papírový ulice. Ovšem při výrazech, kdy jsem byla nazvaná okatým hospodářským zvířetem, ženským pohlavním orgánem na čtyři či lehkou děvou na písmenko k, bych se nejraději vyzmizíkovala.

A když už si myslím, že jsem byla počastovaná snad všemi názvy a že mě nemůže nic překvapit, příjde si jeden frajer a dokonale mě rozhodí. No aby ne, ještě nikdy mě nikdo nenazval HUDBOU! Oním průkopníkem je náš tříleťák, který mě při poslechu oblíbených vypalovaček našeho devítiletého při jedné skladbě přitáhl do pokojíčku a neustále opakoval "To je maminka, to je maminka! Maminka je hudba!" A kdyby jste chtěli vědět, co že jsem za hudbu, můžete si mě poslechnout, já vám to dovolím, protože jsem mírumilovný a laskavý delfín Smějící se.

Enigma - The Dream of The Dolphin

Madam, na hubu padám!

28. května 2013 v 17:10 | Janinka
Přesně takhle jsem odpověděla mé babičce, když se mě dnes zeptala "Tak co, Janinko, jak to zvládáš?"

Klaním se co nejníže k zemi všem pracujícím maminkám celého světa a kdyby to šlo, klaněla bych se i pod zem, nebo ještě lépe, nejraději bych se tam zahrabala tak dvacet metrů do hloubky a nějakou dobu tam zůstala a trochu se vyspala. Já totiž stále nějak nemůžu pochopit, jak například maminka mého drahého zvládla pracovat, starat se o své čtyři děti, denně jim vyvářet, vodit je a vyzvedávat z hlídání, školek, škol, kroužků a to prosím bez pomoci své drahé polovičky a bez babiček či dědečků.

Sama po necelých dvou týdnech v pracovním procesu stále nemohu najet na optimální vlnu, ačkoliv nějaký režim už mám - 3.55 budíček (bez poznámek, prosím S vyplazeným jazykem), přichystám klukům na stůl snídani, naházím jim do tašek svačiny a pití plus oběd pro menšího, vypadnu na autobus. Po práci nakoupím, příjdu domů, uklidím, uvařím oběd pro dospěláky, není-li bašta jedlá pro dítko skoroškolkové, vařím ještě polévku, protože hlídací paní nevaří, ale jen ohřívá. Když příjde starší ze školy, jdeme pro mladšího a pak domů. Připravím komínky oblečení na druhý den a tašku pro prcka k hlídací paní, zkontroluju úkoly a namátkově bordel ve školní tašce, povzdechnu si nad dalším seznamem "nutných" potřeb na výtvarnou výchovu (včera to byla chlupatá ponožka Smějící se), předpřipravím svačiny a snídaně. Umyju nádobí (chvála Bohu, že občas zaskočí manžel), udělám večeři a v době, kdy se děti koupou a čistí se jim zuby, padám na hubu. Ve volných chvilkách házím do pračky prádlo, případně ho věším nebo odnáším ze sušárny. Pak, jen tak, pro zpestření, řeším menší či větší katastrofy, jako třeba hledání toho, co nám neustále několikrát denně vyhazuje v celém bytě pojistky, čištění vylitého kafe na béžovém koberci, dilema s horečkou malého, když v žádném případě doma zůstat nemůžu. Taky přemýšlím, proč po mně všechno chce heslo - každý program v práci, dveře do zaměstnání, dokonce i když jdu pro malého, jsou tam dvoje dveře na kód. Děsím se toho, až se mi to všechno spatlá dohromady a já si nevzpomenu ani na PIN ke kartě do bankomatu.
No a další volné chvilky skoro nejsou, tedy až na tu dnešní, která vznikla díky vypatlanému zítřejšímu školení, na kterém sice budu tvrdnout čtyři hodiny, ovšem na druhou stranu je až od osmi ráno a místo konání mám půl minuty od domu, takže se konečně vyspím. A tak tu smolím cosi breptavě vysvětlujícího, proč nečtu, nekomentuju, nereaguju, o tom, že nepatlám ani netvořím, raději pomlčím.

Tím chci říct, že na vás neházím bobek Smějící se, jen to prostě nedávám...

Občas se najdou ale i rozveselující chvilky, třeba když na mně vykoukne v pokojíčku u postele tenhle páreček... Usmívající se

Kdo uteče, vyhraje?

8. dubna 2013 v 14:18 | Janinka
Tak, a je to tady. Náš superhypervymazelný dům je na prodej. Dobrá zpráva je, že nám, nájemníkům. Zároveň je to ale na dlouhou dobu dobrá zpráva poslední.

Představte si devítipatrový dům, který je díky stropům 3,70 vysoký asi jako dvanáctipatrový panelák. Jenže to není panelák, ve kterém bydlí padesát rodin, ale cihlák, ve kterém je deset bytových jednotek, z toho momentálně obsazených osm, plus jedny prodejní a skladové prostory. Poslední rekonstrukce proběhla v sedmdesátých letech a od té doby byly renovovány pouze stoupačky. A ano, nesmím zapomenout na luxusní moderní výtah, který je tak trochu danajským darem, neboť díky tomu, že nás je v domě tak málo a jeho provoz se rozpočítává na osobu (a my jsme čtyři), platíme za něj měsíčně, pokud připočítám roční nedoplatek, skoro sedm stovek, zálohy na teplo, vodu a odpady vychází cca 4300 měsíčně.
Kromě výše uvedeného nebylo sáhnuto na nic. Okna se rozpadají, vysoké stropy a popraskané zdi v bytě bývalí nájemníci částečně vyřešili sádrokartonem, což je na jednu stranu efektní, na tu druhou mne to ale děsí, protože když vidím v zimě plíseň v rozích a okolo oken, tedy tam, kde sádrokarton není, je mi zle při představě, co za poklady se ukrývá za ním... Dům nemá žádné zateplení, odpadává fasáda, má špatnou střechu, staré odpady, topení včetně rozvodů, elektřinu i vododovodní potrubí. Když jsme se sem stěhovali, říkal nám pan instalatér, ať si hlavně neděláme novou koupelnu, že do dvou let se to bude muset celé rozkopat, "Ty trubky, to jsou hotová katastrofa, to vám povídám!". Už je to sedm let, takže teď je to, řekla bych, těžká apokalypsa. Teplá voda si teče, ale spíše neteče, topení topí netopí, kotel máme všichni společný i pro druhý věžák. Díky řece, která je z druhé strany domu, se stávají naše sklepy, stejně, jako popelnice, častým terčem nájezdů krysích či potkaních návštěvníků a o tom, jak si u vchodu ty mršky hloubí díry a nám se tam propadává chodník, ani nemluvím.

A teď nám to chtějí prodávat - za poloviční cenu, než je tržní cena bytu. Dům je v samém centru města, tržní cena našeho třípokojáku se pohybuje okolo 1 200 000 korun, ovšem když jsem slyšela nabídku radnice lidem vybydleného paneláku na kraji města, kde se, stejně, jako u nás, na nic nesáhlo 35 let, a kde město chce v průměru po nájemnících za takového byty půl milionu, nemám z toho dobrý pocit. A aby to nebylo už vůbec jednoduché, bude se to prodávat jedině družstvu a ještě před tím se bude muset shodnout 60% nájemníků, tedy minimálně pět rodin. Do limitu bychom se těsně vešli, otázkou zůstává, jestli to má vůbec smysl. Pořád se snažím najít nějaká pozitiva, ale po třech dnech bez teplé vody ztrácím sílu a čím dál více ve mně sílí pocit "Kdo uteče, vyhraje", tak nějak v kostech cítím, že další zimu, kterou by okna stejně nejspíš nepřežila, tu už nebudeme a budeme opravdu utíkat. Jenom ještě netuším, kam.

Poradíte? Máte někdo zkušenost s takovýmto typem bydlení, případně s jeho následnou rekonstrukcí s tak malým počtem zúčastněných?

Kdy byl přesně postaven náš dům, který byl jako poslední "všoupnutý" mezi ostatní věžáky, netuším, ale podle toho, co jsem vystopovala ze starých fotografií, to muselo být mezi lety 1910 a 1912. A takhle si páni pěkně zapózovali Usmívající se.


Díky výšce se domům před sto lety říkalo "Amerika v Jablonci". Dnes to je pro mně taky "Amerika". Ale trochu jinak Smějící se.

Opelichánek

31. ledna 2013 v 19:31 | Janinka
Opelichánka mi dala babička, ale můj není. Už pár let řeším dilema - vrátit nebo ne? Rozum říká "Vrať ho, tobě by se taky nelíbilo, kdyby ti někdo vzal vzpomínku z dětství a dal ji bez tvého vědomí někomu jinému!". Jenže pak je tu ještě to srdce. To si mele svojí, něco jako "A ty si myslíš, že si na něj vůbec pamatuje? A co myslíš, že by s ním asi jako udělal, kdybys mu ho vrátila? Tramtadadá? Prdlajs, řekl by "Ježíši, co to je?" a hodil by ho do pelechu psovi!"

Zatím vyhrává to srdce. Opelichánek tak dál zaujímá čestné místo v naší domácnosti a poctivě dostává čest svému jménu, neboť nemám snahu ho jinak vylepšovat. Bojím se ho jakkoliv čistit, protože látka je chatrná, neb medvědovi je dobře přes padesát let a navíc je vycpaný slámou. Raději z něj tedy nadále odfukuji prach, protože nechci riskovat, že by se z milého Opelichánka stal po jedné koupeli Plešánek Smějící se.

Veselé Jelimánoce a šťastný konec světa

20. prosince 2012 v 12:30 | Janinka
Tak tu máme po roce zase Jelimánoce. A tak i já vám přeji, aby ty vaše byly plné pohody a klidu a aby dopadly dle vašich představ, ať už ty vypadají jakkoliv. Sobě a ostatním "vykopávkám" přeji hlavně to zdraví, protože MY VÍME, mláďatům přeji splnění jejich tajných přání (ale ne všech, život už je holt takový a pro rozvoj jejich osobnosti to je jen dobře :)), protože se zdravím mě většina z nich pošle do háje. No a kdyby náhodou dřív, než Jelimánoce, přišel Konec světa, který má nastat při přechodu přes nulové galaktické pásmo (které sice vůbec neexistuje, ale co už s tím naděláme Smějící se), tak vám přeji, ať je ten Konec šťastný a ať vás to moc nebolí. A také chci, aby jste, dřív, než nás to tu všechny smete, spálí, utopí, rozdrtí, oslepí a sežere, věděli, že mi tu s vámi bylo moc fajn Usmívající se. Pokud si tyto řádky nemůžete přečíst z důvodu svého zakopání pod zemí v zemljance, posílám vám toto přání telepaticky Líbající.

Jo, a kdyby jste náhodou někdo nevěděl, co jsou to Jelimánoce, vysvětlí vám to (můj oblíbený a skvěle nadabovaný) krátký animovaný příběh s hrdiny filmu Madagascar, kde je zprvu Santa Claus označován za Lópeživého rudého nočního šotka, příběh, ve kterém figuruje kostra pilotky Amélie Earhart a její vrak letadla ve větvích stromů jako zpovědnice, příběh, ve kterém lze nalézt i ponaučení... A když už nic jiného, třeba vám pomůže tento hravý snímek zpříjemnit čekání na Ježucha. Nebo na Konec světa Smějící se.

Jedenáctka blogu vládne...

30. listopadu 2012 v 14:58 | Janinka
...nakažlivost je ohromná a ano, i mě dostihla malá blogová pohroma v podobě jedenáctek, která se šíří rychleji, než chřipka v čekárně u doktora. Zadání je jednoduché - odpovědět na 11 položených otázek, napráskat na sebe 11 zajímavostí, zaúkolovat 11 nových blogů a vymyslet 11 otázek pro nové účastníky. Byla jsem zaúkolována hned dvakrát a snad se na mne nikdo nebude zlobit, když úkol splním jen částečně a odpovím pouze na otázky. Jedenáct zajímavostí o sobě si můžu leda tak vycucat z prstu a oslovovat další účastníky je doslova o hubu, protože v současném blogovém světě, který je jedenáctkami prošpikovaný, ztrácím přehled o tom, kdo už se v tomhle letadle proletěl a kdo ne...

První série otázek od Petry...

1) Jaké je tvé nejoblíbenější jídlo?
Manželova játra Smějící se (kuchařské veledílo mé drahé polovičky - kuřecí játra s pikantní sladkokyselou omáčkou, sypaná kolečky cibule, s hranolkami a mojí epes rádes tatarkou).

Pyžamo

22. listopadu 2012 v 15:20 | Janinka
Každý rok dostáváme od mojí maminky měsíc před Ježuchem korunky, které si rozdělíme na čtyři díly a každému z rodiny se pak pod stromeček koupí to, po čem jeho srdíčko touží. Dospěláci si vyberou sami a jako malá děcka jásají "Babi, jak jsi věděla, že přesně tohle jsem si přál? Ty jsi úžasná!" Děti dospěláků zase nevědí, že vybírají rodiče a tak výskají "Babi, ty jsi ta nejlepšejší babička na světě, jak jsi to uhodla?" A babička se tetelí blahem a je šťastná, jak to zase letos se všema skoulela.
Ani tento rok tomu nebylo jinak a já si chtěla pořídit něco, co postrádám už několik let. Rozhodla jsem se investovat svůj šustivý dárek do dvou regulérních pyžam s dlouhými rukávy a nohavicemi a nahradit tak vyplandaná trika ukradená manželovi. To jsem ovšem ještě netušila, co mě čeká za pyžamovou story. Kdybych si bývala vzpomněla na svoje utrpení se sháněním pyžama před lety (taky mi mohlo dojít, že právě od té doby jsem na ně zanevřela a žádné nevlastnila), asi bych si běhání po městě ušetřila. Tam na mě totiž čekaly pouze velikosti mastodontí 50XL a výše, ve kterých lze hrát sice krásně na schovávanou, nicméně účel pyžama neplní, nebo velikosti mínusové XXXXXS, které si na sebe pochopitelně nenarvu, protože vlastním normální postavu. I když podle výrobců pyžam zase tak normální proporce nemám, protože další specialitka, která na mě v obchodě vykoukla, byla sice moje velikost, nicméně pyžamo, které bylo deklarováno jako DLOUHÉ, mi bylo k lýtkům, ale za to si asi můžu sama, protože podle paní prodavačky mám prý moc dlouhé nohy.

Já a moje opice

17. listopadu 2012 v 14:40 | Janinka
Když jsem se narodila, babička o mně řekla, že jsem strašně šeredná. Pravda, mohla to říct trochu ohleduplněji, ale když se to vezme kolem a kolem, měla pravdu. Po narození jsem byla malá, chlupatá, černovlasá a ošklivá opice. S odstupem času se téměř nic nezměnilo, jen jsem trochu vyrostla a barva vlasů záhadně vybledla, což mělo za následek, že ze mě byla v jednom roce malá chlupatá blondýnka. Což mě na jednu stranu trochu mrzí, protože se mi černá barva vlasů líbí, na stranu druhou jsem ale vděčná, protože představa mých světlounkých chloupků na rukách v černé variantě se mi nezdá příliš lákavá. To byste mě taky mohli místo na blogu potkat třeba v ZOO jako raritu v podobě nejtvořivější opice na světě. To je totiž zvíře, které mne dokonale vystihuje. No nemyslete, nejsem tím zrovna dvakrát nadšená a mnohem radši bych byla třeba kočkou, jenže já, jako na potvoru, musím mít zrovna osobnost opičí.

Politické desatero

14. listopadu 2012 v 20:08 | Janinka
Když Pepa umřel, dostal se do nebe. Protože byl celý život poctivý (v dnešní době se tomu říká blbý), byl ochotně vpuštěn svatým Petrem za nebeskou bránu. Pepův pohled upoutala zeď plná hodin.
"Na co tu máte ty hodiny?" zeptal se.
"To jsou hodiny lží" odpověděl svatý Petr. "Každý člověk na světě má jedny a kdykoliv dotyčný zalže, ručičky na hodinách se pohnou."
"Páni! Čí jsou tyhle hodiny?"
"Ty jsou Maruš, vdovy po tvém kamarádovi Lojzovi, nikdy se nepohnuly, to znamená, že nikdy nelhala."
"A čí jsou tyhle?"
"Ty patří vašemu bývalému faráři Antonínovi, pohnuly se za celou dobu dvakrát, takže nemluvil pravdu dvakrát za život.
"Aha. A kde máte Kalouskovy hodiny?"
"V pracovně. Používám je jako větrák..."

Anekdota na podobné téma mne nakopla k sepsání malého Politického desatera, které je zároveň i splněním pátého zadání (téma Požaduji) Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna Usmívající se.

Kam se vytrácí úcta?

24. října 2012 v 18:09 | Janinka
Když mě dnes můj třeťáček ráno neprozvonil, že došel v pořádku do školy a nereagoval na volání ani na zprávu, byla jsem jako šílená. Když jsem po nekonečně dlouhých minutách uslyšela jeho hlas, omlouval se mi, že zapomněl, protože byl v šoku ze zprávy, že kamarádovi ze třídy umřela maminka. Rychle jsem mu jen řekla, ať je na něj hodný a zavěsila. Bylo mi ouzko.

Odpoledne, cestou ze školy, mi synek vyprávěl, jak ten malý osmiletý klučina seděl ve třídě na židli, hlavu schovanou v rukou a položenou na lavici, jak plakal a jak okolo něj poskakovaly ostatní děti a řvaly "Proč ti umřela máma? Proč?"

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, stáhlo se mi hrdlo a já měla co dělat, abych nezačala bulet. Od té doby, co jsem mámou, mě každá takováhle smutná zpráva týkající se dítěte zasáhne víc, než bych si sama přála. S přiškrceným hlasem jsem se synkem pokračovala v hovoru. Vysvětlila jsem mu, že se ke kamarádovi musí v tuhle chvíli chovat ohleduplně, i když to bylo nejspíš zbytečné, protože on je od mala neobvykle citlivý a vnímavý, takže vím, že v tom chumlu bezcitných otravů nebyl. A taky jsem mu řekla, že by bylo fajn, kdyby ty smrady mrňavý od něj příště odehnal, když to nemůže udělat paní učitelka, která ve třídě o přestávce není.
 
 

Reklama