Myšlenkovo-pochodová

Kdo je polovičák

28. února 2017 v 20:38 | Janinka
Od počátku existence mého blogu můžete v mých článcích i komentářích často najít termín polovičák. A protože se ještě stále objevují dotazy, proč tento divný výraz používám, cítím, že po tolika letech blogování konečně nastal ten správný čas vysvětlit, že užitím termínu polovičák nemám v žádném případě na mysli

- zvířecího hermafrodita s více nebo méně výraznými znaky obojího pohlaví (zemědělský lidový název z Vyškovska)
- zajíce z poloviny dorostlého
- odfláknuté shyby na hrazdě
- na radiátoru usušenou použitou kávu smíchanou s kávou čerstvou v poměru 1:1
- poloviční lístek ani úvazek
- polobavlněnou látku (z valaškého nářečí)
- mutaci andulky
- polokůži ani poloplátno
- masopustní masku žena a muž v jednom
- kraťasy ke kolenům
- věřícího v Boha, který jej odmítá takového, jak ho prezentuje církev
- osobu s rodiči dvou různých národností
- vlkodlaka říznutého upírem
- ani muže převlékajícího se za ženu.

O2 arena

10. května 2016 v 10:21 | Janinka
...aneb desatero postřehů a tipů návštěvnice koncertu v O2 areně:

1) Jedete-li na akci autem a vyberete-li si k zaparkování parkovací dům a ne parkoviště (je to celkem jedno, v obojím platíte dvě stovky), dorazte alespoň 2,5 - 3 hodiny před začátkem a zaparkujte v přízemí co nejblíže výjezdu, místa tam bude dost. Ušetříte si tak spoustu kreténů a debilů pro vhodnější příležitost.

2) Lístky na koncert k sezení kupujte zásadně do prvních řad. V praxi takřka nemožné.

a) Budete-li sedět po stranách dál od pódia, váš vykroucený krk bude cokoliv, jen ne vděčný.
b) K blokování výhledu na pódium a k lehkému nasrání vám postačí mírný předklon vašeho souseda.
c) Máte-li místa nahoře (a umělec nebude mít za zády velkoplošnou obrazovku) uvidíte leda ho... houby. Tímto zdravím osazenstva VIP salónků, kteří z koncertu měli houby na druhou Smějící se.

3) Dámy, jste-li s průvodcem, držte se ho za ruku a v žádném případě se nepouštějte. Je totiž velice pravděpodobné, že v tom mumraji budete po chvilce nepozornosti držet za ruku někoho jiného. Mnou adoptovaný pán měl naštěstí pochopení. Jeho paní asi ne.

Jak šel čas s Mojí mozkovnou

20. března 2016 v 9:05 | Janinka
Občas se mi stane, že si omylem smažu obrázek v galerii blogu. Pak nastane chvíle navštívit stránky Galerie.cz, kde, když se přihlásíte (stejně jako do administrativy svého blogu), můžete prohrábnout kromě své současné galerie i koš. Báječná to záležitost. A když jsem se v něm takhle naposledy hrabala, dostala jsem nápad zavzpomínat si, jak šel čas s Mojí mozkovnou. A nejen s ní, podařilo se mi totiž přihlásit se také do galerie mého prvního blogu. Kdo si pamatuje, před necelými sedmi lety jsem začínala s psaním o dementních sousedech, které se mi jevilo jako nejlepší možnost, jak si ulevit od starostí s bábou Blechovou bydlící pod námi a rodinkou nad námi (hrubián Platímnájem, hysterka Jásimůžudělatcochci a jejich předpubertální dítko Kdodoskočívýše), kteří si přes nás dělali naschvály a my s nimi nezmohli prakticky vůbec nic. Ale protože se všichni postupem času odstěhovali, zmizel i blog o sousedech a s jeho odchodem přišla na scénu Moje mozkovna.

První blog byl designově temný a za dobu jeho trvání jsem měnila jen obrázek v záhlaví. Vlevo ikonka profilu.

Ceckovník

8. března 2016 v 18:39 | Janinka
Někdy, když mám chvilku a nakouknu do statistik TOPlistu, se nestačím divit, jaká hesla zadávaná do vyhledávačů přivádí návštěvníky na můj blog. A že to jsou někdy vskutku divočiny - "pinďourkem" a "zápachem z kadibudky" počínaje, přes "kozy až na zem" po "moje dívka vykadila velké ..." (vy víte co). Každé heslo jsem pro pobavení opatřila odkazem na článek, na který byl hledající naveden a jehož výsledek ho nejspíše nemile překvapil Smějící se. Kromě kadibudky jsou tato hesla ojedinělá, ovšem poslední dobou se mi rozmnožilo jedno obzvláště zajímavé a tím je "ceckovník". Když to bylo jednou, dvakrát, brala jsem to jako raritu, ale když začal být můj starší článek Do útrob země díky ceckovníku navštěvován i několikrát denně, dala jsem se do pátrání, co že to asi lidé hledají. První objevený obrázek "ceckovníku" mi skutečně vyrazil dech.

Život Mohameda aneb kam čert nemůže, nastrčí ženskou...

16. února 2016 v 19:27 | Janinka
"Drahý, kde máme Šaríu?"
"V hororech, Janinko. Ty jsi mě neposlouchala, když jsem ti říkal, že Korán, Síru a Šaríu jsem zařadil mezi horory?"

No, a tady ta humorná část končí. Šaríu jsem si vytáhla, otevřela, přečetla pár stránek a zase jí odložila. Ačkoliv jsem si myslela, že moje mozkovna je na tohle čtení připravená, nebylo tomu tak. A tak jediné, na co jsem se zatím zmohla a co jsem dokázala vstřebat, byla část islámské trilogie - síra. Tu přiblížil ve stručnější verzi nám, laikům a nevěřícím, nebo-li káfirům, jak nás mile nazývají muslimové, Bill Warner, celosvětově uznávaný odborník na politický islám.

Síra je, zjednodušeně řečeno, životopis Mohameda. Tedy, je to takový zvláštní životopis, neboť spíše, než o Mohamedovi samotném, pojednává z cca 81% o boji Mohameda s káfiry. Už jsem zmínila, že jsou tímto slovem označováni nevěřící, nicméně to je ta slušnější verze výkladu. Káfir totiž není jen někdo, kdo nevyznává islám, káfir je podle Koránu, cituji ze síry:

"...zlý, odporný, je tou nejnižší formou života. Káfir může být podváděn, nenáviděn, zotročen, mučen, zabíjen, obelháván a klamán."

Ale o káfirech někdy příště, protože předpokládám, že nebude dlouho trvat a Šaríjou a celým Koránem se prokoušu také a že si poznatky nenechám pro sebe. Dnes bych vás chtěla seznámit se životem někoho, kdo za vznikem islámu stojí - s prorokem Mohamedem. A také s velmi zajímavým poznatkem, na který jsem při čtení narazila a který se týká úlohy ženy při vzniku islámu. Jako podklad k vytvoření životopisu, u něhož jsem se snažila vynechat stovky jmen a letopočtů, mi posloužilo hned několik zdrojů, ponejvíce jsem však čerpala právě z Koránu a Síry. Možná by bylo nasnadě udělat výtah z první biografie Mohameda, která vznikla asi 120 let po jeho smrti, ale tuhle dvousetstránkovou verzi (již zkrácenou) jsem nemohla ani při sebevětší vůli překousnout. Snad leda po několika skleničkách vína a pod podmínkou, že to nebudu číst jako životopis, ale jako za vlasy přitaženou pohádku. Další zdroje nebyly o moc čtivější, líčení Mohameda v takovýchto životopisech z něj činí nedostižnou legendu:

"Mohamed byl středně vysoký a pohledný muž se světlou pletí, vlnitými hustými rozpuštěnými vlasy po ramena a plnovousem. Jeho tvář zářila jako Měsíc. Dlouhý krk byl podobný krku slonovinové sochy. Byl půvabný a elegantní, měl černé oči a dlouhé husté řasy, široké čelo a dlouhé rovné obočí. Mezi obočím měl žílu, která naběhla, když se rozčílil. Postavě dominovala široká ramena, velká chodidla i ruce a jemné dlaně. Už z dálky to byl ten nejkrásnější, nejskvělejší a nejsladší muž..."

Prostě ideál. A teď už k té uvěřitelnější realitě.

Předsevzetí

13. ledna 2016 v 19:13 | Janinka
Ačkoliv jsem se s novoročními předsevzetími nikdy nekamarádila a s klidnou myslí je celý život ignorovala, letošní rok jsem vstoupila do klubu předsevzeťáků, udělala výjimku a jedno kombinované předsevzetí vzala na milost. Rozhodla jsem se, že "budu mít méně modřin", s čímž velmi úzce souvisí přidružené "nebudu si plést lahvičky".

Úplně jasně slyším "chňá, chňá, chňá, takhle blbý předsevzetí jsem ještě neslyšel/a!". No jo, jenže když má každé ťuknutí do mé tělesné schránky za následek modrofialový flek, který má, páč nejsem žádný troškař, velikost tenisáku, je zaděláno na problémy různých stupňů závažnosti. Třeba v zimě jsou mi modřiny ukradený, protože mi kouká jen nos a ten je mých sebepoškozovacích útoků ušetřen. Zatím. Větší problém nastává při návštěvě lékaře, vysvětlovat gynekologovi modráka na stehně vážně není moc velká zábava. Úplně nejhorší je to ale v létě, kdy musím čelit zděšeným či soucitným pohledům, kterým kontruji tím svým "Nejsem týraná, vážně!"

Obraz

27. října 2015 v 18:10 | Janinka
Ten obraz mě fascinoval odmalička. Visel u babičky v obývacím pokoji a já na něj při každé návštěvě nevychovaně zírala. Jeden čas se nějakou záhadou ocitl i na stěně u nás doma, aby si po několika letech zase spokojeně visel u babi. A tam na něj chodím zírat dodnes.
Jako malá jsem si myslela, že je na něm namalovaná ulice, ve které babička žije už dobrých šedesát let. V té době jsem taky řešila, co tam vzadu dělá ten most, když ve skutečnosti je tam park. Moje dětská duše si ale poradila rychle - "to je přece jasný, ten most zbourali!" - a bylo po problému. Dnes už vím, že obraz z roku 1942 rozhodně neukazuje babiččinu uličku a že tam nikdy most nestál. Co ale nevím je, kde se to místo z obrazu nachází nebo nacházelo. Podle absolutně neznámého malíře (Jaroslav, nebo taky Jára Řehoř) jsem nic nevydedukovala a ani podle obrázků současných českých mostů se sochami jsem žádnou shodu nenašla. Takže mi nezbývá nic jiného, než se obrátit na případné znalce a scestovalé blogery - poznáváte to místo?

Doplnění - děkuji všem za případné pátrání, již není třeba, Malkiel poznal a nenechal si to pro sebe, díky! Usmívající se

Gastronomické hovado

25. října 2015 v 8:27 | Janinka
Donedávna jsem si myslela, že rituál pití vína mám za léta jeho konzumace vcelku zmáknutý. Láhev s vínem přiměřené teploty lahodící mým chuťovým buňkám osvobodím od fólie jejím serváním, pak ji otevřu klasickým otvírákem a víno naliji do čisté skleničky. Ještě chvíli láhev podržím nad sklenkou a s jiskrou v oku zálibně sleduji poslední odkapávající slzu vína, případnou nezbednici otřu prstem. Když mám rozvernou, tak prst bonusově olíznu. Láhev zabedním speciálním korkem na míru (tři kusy za třicet káčé) a šoupnu zpátky do lednice. Poté mok už jen pomalu a v klidu vychutnávám.

Ragby

4. října 2015 v 19:08 | Janinka

...aneb postřehy laika, který tento sport viděl poprvé v životě, neznal pravidla ani účel hry a byl jí naprosto fascinován.

Na začátku hry na hřiště vběhne tlupa opičáků. Tlupa znamená asi 30, číslo je pouze orientační, neboť ani jednou během hry nejsou všichni v záběru společně a když náhodou ano, pak naskládaní na sebe v několika vrstvách, tudíž přesný počet nelze s jistotou určit.

Všichni opičáci, až na pár vystajlovaných metrosexuálů, mají obr těla, obr předkusy, obr hrudníky, obr zadky, obr svaly a nejvíc obr suspenzory. Nejspíše nenosí spodní prádlo.

Opičáci se dělí na dvě menší tlupy, pro odlišení je každá z nich oblečená do jiné barvy. Oblečení se sestává z velice těsných dresů - triček a šortek obepínajích vyrýsované špeky a někdy i svaly.

Opičáci jsou nesmírně citliví tvorové, dobrá polovina z nich při hraní hymny pláče. Druhá polovina se při ní v očekávání infarktu buší pěstí do srdce.

Účelem hry je dostat šišatý míč za čáru. Opičáci ho tam můžou hodit, to je ale za méně bodů, než když se tam s ním sami doplazí/dokoulí/dostrkají, případně někdy i doběhnou.

Míč se vhazuje zvláštním způsobem - tlupa osmi opičáků se postaví do šiku v předklonu téměř na kolenou proti druhé, stejně zformované tlupě. V této pozici se za vzájemného očuchávání zadků začnou přetlačovat a do prostoru pod jejich břichy je vhozen míč.

Míč se z lenosti dopravuje za čáru rukama, nicméně při trestných kopech, jak už název napovídá, se míč kope mezi dva stožáry na vlajku.

Opičáka, který před trestným kopem simuluje očima dráhu letu míče mezi tyče, by si mohl leckdo splést s duševně nemocným jedincem.

Opičáci jsou velmi hraví, rádi na sebe při hře skáčou a strhávají se za nohy k zemi. Čím více jich na sobě leží, tím větší je to zábava.

Nejneproduktivnějšího hráče poznáte podle toho, že je jeho dres nejméně zelený.

Opičák válící se po zemi nesmí hrát, což jde ostatně dost těžko, když se nad ním nachází dalších deset opičáků. Ležící tedy ustrne a míč položí vedle sebe. Hra by se mohla zdát velice nudná, neboť opičáci se v ní válí po zemi rádi a často, nicméně není tomu tak. Hra je velice zábavná a družná, možná o to více, nevíte-li, vo co tady vlastně jde Smějící se.

Lucidní snění

5. června 2015 v 14:51 | Janinka
Aneb jak mi lucidní snění pěkně zavařilo.

Znáte to rádobyvtipné triko, na kterém skaut rázně odmítá láhev alkoholu s hláškou "Ne, děkuji, raději knihu!"? Ne? Nevadí, pro nástin situace popis bohatě postačí. Přesně jako ten skaut z trička jsem se totiž vždy chovala ve svých snech a to ve chvílích, kdy mě pohlední, urostlí, vysocí, vtipní, inteligentní a vůbec celkově nadpozemští příslušníci mužského plémě zahrnovali nemravnými návrhy. A já, prolezlá skrz na skrz morálkou i ve snech, jsem se zmohla vždy jen na "Ne, děkuji, jsem vdaná!". Po probuzení jsem byla více či méně znechucená ze své otravné mravnosti, nicméně smířená s osudem a s tím, že už jiná nebudu. Vše se změnilo, když mi můj polovičák začal líčit svůj sen se sexy blondýnkou. Jako člověk přející, který se řídí naprosto nezištně příslovím "Přej a bude ti přáno", jsem s nějakou snovou blonďatou pipinou problém neměla. To by ovšem nesměl můj drahý dodat "A vůbec jsem si nevzpomněl, že jsem ženatej a mám nějaký děti!"

O válce a o tom, jak umřel Hitler, jak byla babička za hvězdu a jak se všichni radovali...

18. dubna 2015 v 22:29 | Janinka
...aneb jak se může debata o hubnutí zvrtnout v povídání o válce a Hitlerovi.

Mám svou babičku moc ráda. Každý týden vedeme dlouhé hovory po telefonu a když čas netlačí, zajedu za ní a jen tak tam vysedáváme a krafáme. O všem a o všech, nejčastěji ale o dávné minulosti a lidech, kteří již desítky let nežijí. Jako zrovna nedávno...

Při mé poslední návštěvě jsem si všimla, že babi zase zhubla. Nic jí nevyčítám, ono to chtělo, ale takové tempo nikdo nečekal, za rok asi třináct kilo. K přemýšlení o hubnutí jí donutil pořad, kde se doporučovalo nejíst po páté hodině odpolední. A tak se milá babi ve svých sedmaosmdesáti letech rozhodla, že to zkusí. A jak vidno, daří se jí to skvěle, občas sice pravidlo poruší a k večeru si zobne kousek ovoce, ale jinak hlad nemá. Prý kdyby měla, tak se na to vykašle, protože za války se nahladověla dost.

Je to paradox, ale i když babičky rodina nouzí netrpěla, přesto její členové velmi často chodili spát s plačícími žaludky. Mohl za to přídělový systém, potravinových lístků byl daný počet a za peníze, jen tak, se jídlo koupit nedalo. Moje prababička, maminka babičky, tuhle situaci řešila tak, že jednou za čas provětrala šatníky, vybrala nejlepší kousky oblečení a šla je vyměnit za jídlo k hranicím. Pravda, ta hrst krup, které za jedny šaty dostala, byla spíše k pláči, ale v nouzi a hladu člověk pro sousto udělá cokoliv. Poslední šaty babička oplakala, maminka jí chlácholila, že po válce si koupí oblečení, kolik bude chtít. A ono houby, přídělový systém skončil až v roce 1953. A když už si babi pomyslela "Konečně!", tři roky nato, kdy měla malé miminko, jí utekl manžel a byla z ní na dvacet let samoživitelka. Pak si ale s plnou parádou dopřála všeho odpíraného. Aby skončila tak, že dnes musí dostávat příspěvek na bydlení od státu, protože by jí po zaplacení nájmu v domě, ve kterém žije už šedesát let a který před pár lety koupil asociální podnikatel, zbylo z důchodu 300 korun na jídlo a léky...

Uklízecí

14. května 2014 v 13:10 | Janinka
Uklízela jsem si v kabelce. Našla jsem tam jednu uschlou a slisovanou sedmikrásku, několik stébel trávy, tři šišky, dva klacíky a jeden šutr. Jo, tentokrát jenom jeden (někdy jich tam mívám i pět), ale tenhle stál vážně za to. Já tomu prckovi prostě nedokážu vysvětlit, že tyhle věci doma nutně nepotřebuju a tak než abych ranila tu dobrou dětskou duši, raději poděkuju a narvu to do kabelky. Když jsem se na ten arzenál dívala, říkala jsem si, jestli bych ho neměla zase vrátit zpátky. Případný úchyl by si možná svůj nekalý útok rozmyslel, kdyby věděl, co moje kabelka skrývá. Takový klacík zapíchnutý v oku, rozbitá hlava od šutráku a dozdobení veledíla sedmikráskou nejsou moc lákavou představou.

Taky jsem uklízela u babičky, když se minulý týden stěhovala. Při vracení knížek do kníhovny jsem objevila pár zajímavých kousků. Předem se omlouvám za kvalitu, telefon je zkrátka telefon.

Svět v obrazech, 1948, vydáno po záhadném úmrtí Jana Masaryka.

Jsem hacker!

22. února 2014 v 16:31 | Janinka
Jsem vytočená víc, než kolo štěstí toho zahradnickýho debila z reklamy. A omlouvám se všem, kteří jsou zvyklí na povětšinou slušnější a jemnější způsoby na mých stránkách, ale momentální rozpoložení mojí mozkovny dovoluje, aby šla veškerá slušnost stranou. A není to díky zprávě z České pošty, že můj balík, který jsem si nechala poslat "na poštu", byl neúspěšně doručován na adresu "Na Poštu" a z tohoto důvodu byl uložen na poště. ?????
Ani nejsem vytočená proto, že mi, shodou okolností také Česká pošta, poslala dvě zprávy, v nichž mi oznamovala, že můj balíček se nachází na dvou poštách zároveň. Grrr.
Dokonce to není ani proto, že moje neplánované ozdravné volno se protáhne díky dalšímu vetřelci. Tady spíš cítím bezradnost.

Ve skutečnosti jsem opravdu naprosto ukázkově vytočená tím, že mi byl zablokován můj e-mail. Nikdy mě ani v nejmenším nenapadlo, že by se něco podobného mohlo stát zrovna mně a jak bezradná bez něj můžu být. Od včerejšího dne jsem jako bez jedné ruky - bez všech kontaktů, důležitých dokumentů a e-mailů, veškerá korespondence potřebná k dalšímu vyřízení je v tahu. Byla jsem označená za spamující podezřelou osobu. Ó ano, ani netuší, jak nebezpečná jsem! Ani v Pekle není tolik zloby jako v rozzuřené ženské! Ale nejspíše tuším, odkud vítr vane - zřejmě to bude mít co dočinění s těmi ruskými spamy, které se tváří jako nedoručitelná zpráva odeslaná z mé adresy, posledních pár dní to byly stovky e-mailů denně.

Já mám takovou chuť klít jako můj nebožtík dědeček, to si ani nedovedete představit! Ono totiž jediné místo, na které se mohu obrátit je technická podpora, která má ovšem víkendové volno. Tudíž "údajní hackeři", kterým byl e-mail zablokován a kteří jsou na funkčnosti své schránky závislí, jsou o víkendu v prdeli. Dle informací má technická podpora rozhodující slovo, zda budu odblokována a pokud se tak stane, prý mi poradí, jak se podobnému problému pro příště vyvarovat. Do zadele, jak se tomu mám vyvarovat, když to jsou spamy ode mně pro mně? Jak mám asi zařídit, aby tyhle zprávy negeneroval po půlminutách nějaký ruský robot a neplnil mi tím mojí schránku? Změnou hesla? Neznalá hackerských zvyklostí absolutně netuším, co s tím a jak proti tomu bojovat.

Tak, myslela jsem, že si ulevím, ale nepovedlo se. Jestli jsem měla ještě před chvílí potřebu jenom nadávat, teď už mi to nestačí. Dostala jsem neodolatelnou chuť někomu vylepšít fasádu.

Nacpi svíčku do polystyrenu...

22. listopadu 2013 v 8:51 | Janinka
...a budeš nejspíš za cvoka Smějící se. Tímto článkem bych chtěla vznést trochu svěžích informací a vlastních poznatků a utlumit tak vášně, které poslední dobou vzplanuly okolo debaty, zda do polystyrenu nacpat svíčku či ne, a odpovědět tak na otázky nevěřícím Tomášům, které se okolo toho vyrojily.

Vše nejspíše začalo zveřejněním článku s mým svícnem, který jsem vyrobila technikou falešný patchwork - článek ZDE. Měla jsem radost, že se spousta tvořílků nachytala, vzala kudličky a pilníčky, případně zaúkolovala své drahé polovičáky Usmívající se, když v tom se, jako zázrakem, objevil k prodeji hotový polystyrenový polotovar právě na svícen, jen s tím rozdílem, že otvor byl na čajovou svíčku. Po prvotním nadšení se však objevila informace, že tento výrobek byl označen jako nebezpečný a zakázán prodávat (čemuž se snad ani není co divit), sama jsem nikde tyto informace ani na stránkách české ČOI, ani slovenské SOI, nenašla, nicméně vzhledem k tomu, že se nikde tento výrobek nedá sehnat a není v žádném obchodě obrazově v nabídce, tudíž vám ani nemohu ukázat, jak onen produkt vypadá, je tato informace velmi pravděpodobná. Dotaz jsem na stránky SOI zaslala, neboť u nás jsem tento výrobek v prodeji ani nezahlédla (i když je fakt, že oči nemám všude), prozatím ale nejsem líná udělat si malý testík sama, jak se to vlastně má s roztékáním či tavením polystyrenu od obalu svíčky...

Test jedna
Svíčka ve skle

- tato byla vložená do polystyrenové vydlabané koule potažené stuhami
- v mém návodu jsem uváděla právě svícen skleněný, neboť mi přišel nejbezpečnější a "luftoval" téměř ze všech stran

Průběh - stráááášně nudný Usmívající se

Výsledek - Po dvouhodinovém hoření svíčky, to aby se krásně celá rozpustila, byl skleněný obal horký, ale rukou bez problémů udržitelný. Po vyndání svíčky byl vnitřek polystyrenového svícnu vlažný a po odhrnutí stuhy na vnitřní straně polystyrenového svícnu byl polystyren naprosto neporušený.


Test dvě
Čajová svíčka

- tato byla vložená do polystyrenového, narychlo vydlabaného, pro mně již nepoužitelného, synkem zmasakrovaného vajíčka - smějete-li se, je to v pořádku, já se taky smála... Smějící se
- vyřízla jsem otvor a část do něj vrátila zpět, aby byla simulace originálního artiklu věrohodnější
- polystyren jsem nechala beze stuh, ani jsem ho nijak neuhlazovala, aby bylo vidět případné tání
- pro jistotu jsem toto "dílko" položila na nehořlavou plochu

Průběh - zpočátku, díky přípravě, zábavný Smějící se, ovšem posléze taktéž nudný...

Výsledek - Po dvouhodinovém hoření byla obal čajové svíčky tak horký, že se na něj nedalo sáhnout (poctivého nepálí si nechte od cesty Smějící se), a tak jsem ho musela vysunout zespodu, viz. poslední obrázek koláže. Nicméně polystyren uvnitř byl naprosto nepochopitelně lehounce vlažný a naprosto neporušený a na povrchu a v okolí svíčky byl dokonce téměř studený... Upřímně, ačkoliv polystyren netál a horký nebyl ani v nejmenším, stejně bych se bála něco takového vložit do svého výtvoru, už jenom proto, že čajová svíčka je vosku plná po okraj a hrozí znehodnocení několikahodinového špendlíkopíchání. Jen tan na okraj dodávám zajímavý poznatek, který zanechala Kerria v komentáři pod článkem - kalíšek se může i propálit... Pokud vás napadá vložit čajovou svíčku do malého skleněného svícínku, vězte, že mě to napadlo taky. Nicméně polystyren je velmi lehký a tak v tomto případě je těžiště tohoto výtovru úplně někde jinde, než když je svíčka ve skle "prolezlá" celým polystyrenovým svícnem a věřte, že stačí málo a neštěstí je na světě...


P.S: Pokud se skutečně onen polystyrenový polotovar zakázal prodávat a pokud já se svým svícnem třeba čirou náhodou byla příčinou jeho vzniku, doufám, že ten, kdo si myslel, že si namastí kapsu, po mně teď nepůjde Smějící se.

Pro příznivce falešného pachworku přidávám na TUTO stránku všechny mé návody a inspirace na toto téma Usmívající se.

Veselé příhody z rekonstrukce...

11. listopadu 2013 v 18:01 | Janinka
Poslední měsíc mám pocit, že se moje ruce transformovaly. Jedna do podoby koštěte a druhá se nápadně svými funkcemi podobá šroubováku, kterému zdatně sekundují kladivo s kličkou...

V téhle chvíli jsem alergická na jakýkoliv zvuk, který se podobá řezání, zatloukání či vrtání a na vše, co tyto zvuky vyluzuje. Husí kůže mi naskakuje, když se v mojí blízkosti objeví cokoliv, co vypadá jako hřebík, šroub, čep, případně piliny a suť. Ovšem nejhorší emoce, kterých jsem schopná, a to myšlenky na vraždu, nastávají, vidím-li majitele firmy, která nám měla kompletně zrekonstruovat naše bydlení ještě před naším nastěhováním.
Vy, kteří si tipujete, že moje vražedné myšlenky neplynou z žádné skryté duševní poruchy, nýbrž z toho, že majitelé firmy jsou debilové, máte pravdu. Na rekonstrukci, která by měla za normálních okolností trvat měsíc, jsme jim dali měsíce téměř dva. A to byla chyba. Času dost, lážo plážo, byť se jim stálo stále za zadkem, výsledek byl takový, že po ujištění, že můžeme dát výpověď ze starého bytu a v daný termín se nastěhovat, to dopadlo tak, že v den stěhování stihli ti kutilové zprovoznit WC a fungovala pouze voda z hlavice ze sprchového koutu a elektřina z jedné zásuvky, kterýžto stav takhle setrval několik dní. V celém bytě nebyly zárubně ani dveře, dřez zprovoznit nedokázali, protože by si museli vypilovat do vyříznuté desky malinký otvor, umyvadlo neuměli osadit, protože takový typ ještě neviděli a sprchový kout? Po sešroubování rámu nám bylo řečeno, že máme vadný kus a že se tam nevejdou skla a ať set jdeme reklamovat. Nejsem nijak cimprlich, byla jsem zvyklá na svíčky, kadibuku a mýt se v lavoru, ale tohle bylo i na mně moc, obzvláště, když jsme začali zjišťovat další nedostatky - na jednom místě propadlá plovoučka, na některých místech vymalováno tak, že by to snad i náš Matýsek zvládl lépe plus jako bonus rozmlácený domovní telefon. Lišty u podlah přivrtané ohromnými šrouby a jako bonbonek, to se nedá slovy popsat, to se musí vidět...

...hadičky a trubky koukající zpod sprchového panelu Mlčící.


Když jsem tohle uviděla, vydala jsem zákaz sahat na cokoliv, co má spojitost s instalatérstvím a objednala si na vlastní náklady jiného. Sice to trvalo tři dny, než nám to tu dal do kupy, ale... Umyvadlo i dřez funguje bez problémů, ta prasárna na obrázku je přesekaná o dvacet čísel výše a začištěná kachličkami tak, že by jste nic nepoznali. A sprchová zástěna? Samozřejmě, že to vadný kus nebyl - ti dva debilové totiž ten rám smontovali a přivrtali jinak a jinými šrouby, než bylo v návodu a proto jim tam nesedělo nic tak, jak mělo... A o něco později nám pan instalatér opravil i odpadní trubku u pračky, kterou seřízli tak špatně, že jsme měli v koupelně při prvním praní malou potopu. Ale jen malinkou, protože jsem měla jisté podezření na kvalitu jejich práce a raději si první ždímání hlídala S vyplazeným jazykem.

Můj drahý nazval ty dva Patem a Matem. Což si myslím, že nebylo tak úplně fér, protože to byla urážka těch dvou kutilů - tedy, samozřejmě těch loutkových Smějící se. To ovšem ti dva živí nemohli nějak rozchodit, tedy alespoň ten mohutnější a agresivnější z nich, který začal plácat cosi o drzosti a vrcholu arogance. No jistě, každý by byl v klidu, kdyby se měl druhý den stěhovat a v bytě by nebyl záchod, odpady, voda ani elektřina. To jenom Procházkovi vyšilujou... Smějící se Nebudete tomu věřit, ale tak to vážně vyznělo. A když jsme upozorňovali na nedostatky, dozvěděla jsem se vskutku zajímavou věc - za všechno si můžeme vlastně sami - neměli jsme projekt (manžela detailně propočítané nákresy se nepočítají), nastěhovali jsme se před dokončením a hlavně, máme jiný vkus - lišty připevněné velkými šrouby, které z nich vyčuhují, jsou totiž normální a oni nemůžou za to, že pan Procházka má odlišný vkus. A propadlá podlaha? Prý jsme si neobjednali vylití podlahy a že je podklad křivý, za to taky, jak jinak, nemůžou, to nepoznají, oni jen pokládají...

Víte co? Když to tak po sobě čtu, jsem zralá na panáka.

Jak zvýšit návštěvnost blogu? Pomocí špendlíků!

4. října 2013 v 17:02 | Janinka
Možná to zní jako naprostá ptákovina, ale v mém případě je tomu skutečně tak. Malé upozornění - tento článek je skrznaskrz chvastounský Smějící se.

Po skoncování s blogem o dementních sousedech, který vzal po roce za své poté, co se odstěhovali, jsem chvíli tápala, kam své znovuzrozené stránky směřovat. Nakonec jsem si řekla, že založit blog na něčem, co umím, je docela rozumné řešení a tak příšlo na řadu hraní si s písmenky a o něco později i tvoření. V začátcích mi šlo hlavně o "pochlubení se" a o zvěčnění mých dílek, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neměla radost z ohlasů, že se mé tvoření líbí. Postupem času se mi ale začaly kupit dotazy, obzvláště ohledně techniky falešný patchwork a protože mailů a zpráv nebylo málo a já jsem nebyla schopná jednotlivě odpovídat, napadlo mě, že bych mohla zaplnit "díru na virtuálním trhu". A že byla veliká, vždyť i já jsem své patchworkové výrobky vyráběla jen podle obrázků, které jsem nacházela po všem možných internetových, převážně zahraničních, čertech.

Tak tedy začaly vznikat mé první návody, které si začaly nacházet své první tvořílky. Časem se díky oné "díře na vrituálním trhu" staly mé postupy stále vyhledávanější a nyní se díky nim návštěvnost mého blogu pravidelně před Vánocemi a Velikonocemi zvyšuje o několik set procent, za což vděčím hlavně vyhledávačům, na kterých jsem své stránky registrovala. Nebudu vám tu hrát divadlo, že mě netěší, že téměř celá první stránka Googlu je po zadání hesla "Falešný patchwork návod" zaplněná články mými. Taky to cítíte? Jako by tu něco... smrdělo? Smějící se

Vyhledávače měly také na svědomí dáreček, který ale se špendlíky neměl nic společného a který mi byl nadělen o loňském Štědrém dnu. Ovšem pokud jsem si myslela, že článek o skládání ubrousků na vánoční stůl s návštěvností 1100 během tohoto svátku je můj blogový vrchol, hluboce jsem se mýlila. Díky tlačítku "To se mi líbí", které jsem u svých článků povolila s nástupem své "Fejsbůkové éry", se vám může stát, jako mně letos, třeba toto...


Logicky vyvozuji, že tvořivé osůbce s mnoha dalšími tvořivými přáteli se zalíbil můj článek s patchworkovým návodem a tlačítková šuškanda se rozjela na plné obrátky. Trvalo čtyři dny, než se vše vrátilo do neinfarktového normálu, ovšem první den a 4700 návštěvníků mi z paměti už nikdo nevymaže. A za to vám díky!

Ale aby to nevypadalo, že jsem jen vytahovačka žvejkačka (a tak jo, jsem Smějící se), vězte, že veškeré mé tvoření bylo dělané s láskou. Případná vyšší návštěvnost je více, než milá, o tom není třeba pochybovat, ale zcela jistě není na prvním místě a ani jsem za tímto účelem stránky nezakládala. Pro mne je nesmírně důležitá zpětná vazba, vážím si čtenářů, kteří se na mé stránky vrací pravidelně, se kterými se znám tak, jako kolikrát ani ne se sousedkou odnaproti a ke kterým chodím i já na kukandu. Vážím si každého komentáře, každé zprávy, každého e-mailu. Na každý dotaz se snažím srozumitelně odpovědět a každé prosbě vyhovět, i když to někdy trvá, páč nejsem chobotnice Smějící se. Ale to poděkování, které pak příjde, věřte-nevěřte, vážně zahřeje.

A proto vám všem - blogovým přátelům, fanouškům patchworku, tvořílkům či náhodně zabloudivším posílám virtuální poděkování a přání, aby se vám u mně líbilo a vždy jste si našli kousek toho svého. A to přáníčko patří tak trochu i mému blogu, protože zanedlouho oslaví třetí narozeníny a opustí tak roztomilá batolecí léta. Takže ještě jednou - díky vám všem! Usmívající se

Jsem delfín?

25. června 2013 v 14:41 | Janinka
V životě jsem byla počastovaná mnoha výrazy, ať už libozvučnými, těmi ušitrhajícími nebo takovými, při kterých velmi snadno zčervenám jako zadek kápa paviána. Těch krásných, které pohladí, je opravdu hodně, ovšem v poslední době vede maminka Janinka a všechny lichotky mé drahé polovičky. Ano, i po patnácti letech mi zní kouzelně, že jsme jeho lásky největší a srdíčka Usmívající se. Ježíš, to je tak sladký, nezačaly se vám z toho kazit zuby Smějící se? Neutrální výrazy, které ještě snesu, ale odvařená z nich zrovna dvakrát nejsem, jsou Jaňule, Janina, Janice vopice nebo Janice z papírový ulice. Ovšem při výrazech, kdy jsem byla nazvaná okatým hospodářským zvířetem, ženským pohlavním orgánem na čtyři či lehkou děvou na písmenko k, bych se nejraději vyzmizíkovala.

A když už si myslím, že jsem byla počastovaná snad všemi názvy a že mě nemůže nic překvapit, příjde si jeden frajer a dokonale mě rozhodí. No aby ne, ještě nikdy mě nikdo nenazval HUDBOU! Oním průkopníkem je náš tříleťák, který mě při poslechu oblíbených vypalovaček našeho devítiletého při jedné skladbě přitáhl do pokojíčku a neustále opakoval "To je maminka, to je maminka! Maminka je hudba!" A kdyby jste chtěli vědět, co že jsem za hudbu, můžete si mě poslechnout, já vám to dovolím, protože jsem mírumilovný a laskavý delfín Smějící se.

Enigma - The Dream of The Dolphin

Potravinový inspektor...

21. června 2013 v 17:58 | Janinka
...aneb "Víte o tom, že podobný idiot teď řádí na další TV stanici?" Při těchto slovech jsem na jednom školení zbystřila a při těch dalších se už nestačila divit...

V prostředí obchodu se pohybuji dobře přes patnáct let a tak vím, jaké nástrahy a problémy se tu vyskytují. A i když se permanentně řeší tak, aby všechno šlapalo jako hodinový strojek, stejně se někdy něco po.... tento Smějící se. To samozřejmě nikoho neomlouvá a ani to nemám v úmyslu, nicméně bych chtěla nastínit, jak pán z oné "další TV stanice" hodlal firmu, ve které pracuji, naprosto znemožnit. Což by za normálních okolností asi nebyl takový problém, kdyby si k tomu pod vidinou trháku a ohromné sledovanosti nechtěl pomoci podvodem, za který bych, třeba já, svým dětem zmalovala zadel, že by se nestačily divit.

To si takhle ten pán příjde na informace a povídá, že v regále našel prošlou plechovku Pikaa. Inu, výjímečně se stane, a tak se odpovídající pracovník jde podívat, zda jich tam třeba není víc. A ejhle! Regál s Pikaem je narvaný jako odpolední autobus a žádná plechovka se z něj od doplnění nevzala. Což znamená... že tu někdo pěkně kecá. Při následném rozboru bylo zjištěno, že číslo šarže, které je vytisknuté na plechovce, naší firmě nikdy nebylo dodáno. Ano, i takové věci si umíme zjistit Usmívající se.

Aha, když to nepůjde s Pikaem, zkusím to se sýrem, řekl si pán a přiklusal s baleným sýrem z pultů.
"Jak je možné, že tu prodáváte prošlý sýr?"
Pán měl asi ten den hodně špatnou karmu, neboť nemohl v nejmenším tušit, že když si přinese sýr z jiné naší prodejny, který nechá mezitím projít a příjde s ním zrovna do této, udělá ze sebe akorát šaška. Právě této prodejně totiž byly, jako jediné, omylem dodány jiné váhy, které tam nakonec byly ponechány, což laicky znamená, že tyto váhy tisknou naprosto odlišné eitkety pultového zboží, než jaká byla ta, kterou si přinesl i se svým smradlavým sýrem...

Ani nevím, jestli nakonec byla reportáž vysílaná, i když by mne finální podoba opravdu velmi zajímala... Smějící se

Madam, na hubu padám!

28. května 2013 v 17:10 | Janinka
Přesně takhle jsem odpověděla mé babičce, když se mě dnes zeptala "Tak co, Janinko, jak to zvládáš?"

Klaním se co nejníže k zemi všem pracujícím maminkám celého světa a kdyby to šlo, klaněla bych se i pod zem, nebo ještě lépe, nejraději bych se tam zahrabala tak dvacet metrů do hloubky a nějakou dobu tam zůstala a trochu se vyspala. Já totiž stále nějak nemůžu pochopit, jak například maminka mého drahého zvládla pracovat, starat se o své čtyři děti, denně jim vyvářet, vodit je a vyzvedávat z hlídání, školek, škol, kroužků a to prosím bez pomoci své drahé polovičky a bez babiček či dědečků.

Sama po necelých dvou týdnech v pracovním procesu stále nemohu najet na optimální vlnu, ačkoliv nějaký režim už mám - 3.55 budíček (bez poznámek, prosím S vyplazeným jazykem), přichystám klukům na stůl snídani, naházím jim do tašek svačiny a pití plus oběd pro menšího, vypadnu na autobus. Po práci nakoupím, příjdu domů, uklidím, uvařím oběd pro dospěláky, není-li bašta jedlá pro dítko skoroškolkové, vařím ještě polévku, protože hlídací paní nevaří, ale jen ohřívá. Když příjde starší ze školy, jdeme pro mladšího a pak domů. Připravím komínky oblečení na druhý den a tašku pro prcka k hlídací paní, zkontroluju úkoly a namátkově bordel ve školní tašce, povzdechnu si nad dalším seznamem "nutných" potřeb na výtvarnou výchovu (včera to byla chlupatá ponožka Smějící se), předpřipravím svačiny a snídaně. Umyju nádobí (chvála Bohu, že občas zaskočí manžel), udělám večeři a v době, kdy se děti koupou a čistí se jim zuby, padám na hubu. Ve volných chvilkách házím do pračky prádlo, případně ho věším nebo odnáším ze sušárny. Pak, jen tak, pro zpestření, řeším menší či větší katastrofy, jako třeba hledání toho, co nám neustále několikrát denně vyhazuje v celém bytě pojistky, čištění vylitého kafe na béžovém koberci, dilema s horečkou malého, když v žádném případě doma zůstat nemůžu. Taky přemýšlím, proč po mně všechno chce heslo - každý program v práci, dveře do zaměstnání, dokonce i když jdu pro malého, jsou tam dvoje dveře na kód. Děsím se toho, až se mi to všechno spatlá dohromady a já si nevzpomenu ani na PIN ke kartě do bankomatu.
No a další volné chvilky skoro nejsou, tedy až na tu dnešní, která vznikla díky vypatlanému zítřejšímu školení, na kterém sice budu tvrdnout čtyři hodiny, ovšem na druhou stranu je až od osmi ráno a místo konání mám půl minuty od domu, takže se konečně vyspím. A tak tu smolím cosi breptavě vysvětlujícího, proč nečtu, nekomentuju, nereaguju, o tom, že nepatlám ani netvořím, raději pomlčím.

Tím chci říct, že na vás neházím bobek Smějící se, jen to prostě nedávám...

Občas se najdou ale i rozveselující chvilky, třeba když na mně vykoukne v pokojíčku u postele tenhle páreček... Usmívající se

Kdo uteče, vyhraje?

8. dubna 2013 v 14:18 | Janinka
Tak, a je to tady. Náš superhypervymazelný dům je na prodej. Dobrá zpráva je, že nám, nájemníkům. Zároveň je to ale na dlouhou dobu dobrá zpráva poslední.

Představte si devítipatrový dům, který je díky stropům 3,70 vysoký asi jako dvanáctipatrový panelák. Jenže to není panelák, ve kterém bydlí padesát rodin, ale cihlák, ve kterém je deset bytových jednotek, z toho momentálně obsazených osm, plus jedny prodejní a skladové prostory. Poslední rekonstrukce proběhla v sedmdesátých letech a od té doby byly renovovány pouze stoupačky. A ano, nesmím zapomenout na luxusní moderní výtah, který je tak trochu danajským darem, neboť díky tomu, že nás je v domě tak málo a jeho provoz se rozpočítává na osobu (a my jsme čtyři), platíme za něj měsíčně, pokud připočítám roční nedoplatek, skoro sedm stovek, zálohy na teplo, vodu a odpady vychází cca 4300 měsíčně.
Kromě výše uvedeného nebylo sáhnuto na nic. Okna se rozpadají, vysoké stropy a popraskané zdi v bytě bývalí nájemníci částečně vyřešili sádrokartonem, což je na jednu stranu efektní, na tu druhou mne to ale děsí, protože když vidím v zimě plíseň v rozích a okolo oken, tedy tam, kde sádrokarton není, je mi zle při představě, co za poklady se ukrývá za ním... Dům nemá žádné zateplení, odpadává fasáda, má špatnou střechu, staré odpady, topení včetně rozvodů, elektřinu i vododovodní potrubí. Když jsme se sem stěhovali, říkal nám pan instalatér, ať si hlavně neděláme novou koupelnu, že do dvou let se to bude muset celé rozkopat, "Ty trubky, to jsou hotová katastrofa, to vám povídám!". Už je to sedm let, takže teď je to, řekla bych, těžká apokalypsa. Teplá voda si teče, ale spíše neteče, topení topí netopí, kotel máme všichni společný i pro druhý věžák. Díky řece, která je z druhé strany domu, se stávají naše sklepy, stejně, jako popelnice, častým terčem nájezdů krysích či potkaních návštěvníků a o tom, jak si u vchodu ty mršky hloubí díry a nám se tam propadává chodník, ani nemluvím.

A teď nám to chtějí prodávat - za poloviční cenu, než je tržní cena bytu. Dům je v samém centru města, tržní cena našeho třípokojáku se pohybuje okolo 1 200 000 korun, ovšem když jsem slyšela nabídku radnice lidem vybydleného paneláku na kraji města, kde se, stejně, jako u nás, na nic nesáhlo 35 let, a kde město chce v průměru po nájemnících za takového byty půl milionu, nemám z toho dobrý pocit. A aby to nebylo už vůbec jednoduché, bude se to prodávat jedině družstvu a ještě před tím se bude muset shodnout 60% nájemníků, tedy minimálně pět rodin. Do limitu bychom se těsně vešli, otázkou zůstává, jestli to má vůbec smysl. Pořád se snažím najít nějaká pozitiva, ale po třech dnech bez teplé vody ztrácím sílu a čím dál více ve mně sílí pocit "Kdo uteče, vyhraje", tak nějak v kostech cítím, že další zimu, kterou by okna stejně nejspíš nepřežila, tu už nebudeme a budeme opravdu utíkat. Jenom ještě netuším, kam.

Poradíte? Máte někdo zkušenost s takovýmto typem bydlení, případně s jeho následnou rekonstrukcí s tak malým počtem zúčastněných?

Kdy byl přesně postaven náš dům, který byl jako poslední "všoupnutý" mezi ostatní věžáky, netuším, ale podle toho, co jsem vystopovala ze starých fotografií, to muselo být mezi lety 1910 a 1912. A takhle si páni pěkně zapózovali Usmívající se.


Díky výšce se domům před sto lety říkalo "Amerika v Jablonci". Dnes to je pro mně taky "Amerika". Ale trochu jinak Smějící se.

Opelichánek

31. ledna 2013 v 19:31 | Janinka
Opelichánka mi dala babička, ale můj není. Už pár let řeším dilema - vrátit nebo ne? Rozum říká "Vrať ho, tobě by se taky nelíbilo, kdyby ti někdo vzal vzpomínku z dětství a dal ji bez tvého vědomí někomu jinému!". Jenže pak je tu ještě to srdce. To si mele svojí, něco jako "A ty si myslíš, že si na něj vůbec pamatuje? A co myslíš, že by s ním asi jako udělal, kdybys mu ho vrátila? Tramtadadá? Prdlajs, řekl by "Ježíši, co to je?" a hodil by ho do pelechu psovi!"

Zatím vyhrává to srdce. Opelichánek tak dál zaujímá čestné místo v naší domácnosti a poctivě dostává čest svému jménu, neboť nemám snahu ho jinak vylepšovat. Bojím se ho jakkoliv čistit, protože látka je chatrná, neb medvědovi je dobře přes padesát let a navíc je vycpaný slámou. Raději z něj tedy nadále odfukuji prach, protože nechci riskovat, že by se z milého Opelichánka stal po jedné koupeli Plešánek Smějící se.

Veselé Jelimánoce a šťastný konec světa

20. prosince 2012 v 12:30 | Janinka
Tak tu máme po roce zase Jelimánoce. A tak i já vám přeji, aby ty vaše byly plné pohody a klidu a aby dopadly dle vašich představ, ať už ty vypadají jakkoliv. Sobě a ostatním "vykopávkám" přeji hlavně to zdraví, protože MY VÍME, mláďatům přeji splnění jejich tajných přání (ale ne všech, život už je holt takový a pro rozvoj jejich osobnosti to je jen dobře :)), protože se zdravím mě většina z nich pošle do háje. No a kdyby náhodou dřív, než Jelimánoce, přišel Konec světa, který má nastat při přechodu přes nulové galaktické pásmo (které sice vůbec neexistuje, ale co už s tím naděláme Smějící se), tak vám přeji, ať je ten Konec šťastný a ať vás to moc nebolí. A také chci, aby jste, dřív, než nás to tu všechny smete, spálí, utopí, rozdrtí, oslepí a sežere, věděli, že mi tu s vámi bylo moc fajn Usmívající se. Pokud si tyto řádky nemůžete přečíst z důvodu svého zakopání pod zemí v zemljance, posílám vám toto přání telepaticky Líbající.

Jo, a kdyby jste náhodou někdo nevěděl, co jsou to Jelimánoce, vysvětlí vám to (můj oblíbený a skvěle nadabovaný) krátký animovaný příběh s hrdiny filmu Madagascar, kde je zprvu Santa Claus označován za Lópeživého rudého nočního šotka, příběh, ve kterém figuruje kostra pilotky Amélie Earhart a její vrak letadla ve větvích stromů jako zpovědnice, příběh, ve kterém lze nalézt i ponaučení... A když už nic jiného, třeba vám pomůže tento hravý snímek zpříjemnit čekání na Ježucha. Nebo na Konec světa Smějící se.

Jedenáctka blogu vládne...

30. listopadu 2012 v 14:58 | Janinka
...nakažlivost je ohromná a ano, i mně dostihla malá blogová pohroma v podobě jedenáctek, která se šíří rychleji, než chřipka v čekárně u doktora. Zadání je jednoduché - odpovědět na 11 položených otázek, napráskat na sebe 11 zajímavostí, zaúkolovat 11 nových blogů a vymyslet 11 otázek pro nové účastníky. Byla jsem zaúkolována hned dvakrát a snad se na mne nikdo nebude zlobit, když úkol splním jen částečně a odpovím pouze na otázky. Jedenáct zajímavostí o sobě si můžu leda tak vycucat z prstu a oslovovat další účastníky je doslova o hubu, protože v současném blogovém světě, který je jedenáctkami prošpikovaný, ztrácím přehled o tom, kdo už se v tomhle letadle proletěl a kdo ne...

První série otázek od Petry...

1) Jaké je tvé nejoblíbenější jídlo?
Manželova játra Smějící se (kuchařské veledílo mé drahé polovičky - kuřecí játra s pikantní sladkokyselou omáčkou, sypaná kolečky cibule, s hranolkami a mojí epes rádes tatarkou).

Pyžamo

22. listopadu 2012 v 15:20 | Janinka
Každý rok dostáváme od mojí maminky měsíc před Ježuchem korunky, které si rozdělíme na čtyři díly a každému z rodiny se pak pod stromeček koupí to, po čem jeho srdíčko touží. Dospěláci si vyberou sami a jako malá děcka jásají "Babi, jak jsi věděla, že přesně tohle jsem si přál? Ty jsi úžasná!" Děti dospěláků zase nevědí, že vybírají rodiče a tak výskají "Babi, ty jsi ta nejlepšejší babička na světě, jak jsi to uhodla?" A babička se tetelí blahem a je šťastná, jak to zase letos se všema skoulela.
Ani tento rok tomu nebylo jinak a já si chtěla pořídit něco, co postrádám už několik let. Rozhodla jsem se investovat svůj šustivý dárek do dvou regulérních pyžam s dlouhými rukávy a nohavicemi a nahradit tak vyplandaná trika ukradená manželovi. To jsem ovšem ještě netušila, co mě čeká za pyžamovou story. Kdybych si bývala vzpomněla na svoje utrpení se sháněním pyžama před lety (taky mi mohlo dojít, že právě od té doby jsem na ně zanevřela a žádné nevlastnila), asi bych si běhání po městě ušetřila. Tam na mně totiž čekaly pouze velikosti mastodontí 50XL a výše, ve kterých lze hrát sice krásně na schovávanou, nicméně účel pyžama neplní, nebo velikosti mínusové XXXXXS, které si na sebe pochopitelně nenarvu, protože vlastním normální postavu. I když podle výrobců pyžam zase tak normální proporce nemám, protože další specialitka, která na mně v obchodě vykoukla, byla sice moje velikost, nicméně pyžamo, které bylo deklarováno jako DLOUHÉ, mi bylo k lýtkům, ale za to si asi můžu sama, protože podle paní prodavačky mám prý moc dlouhé nohy.

Já a moje opice

17. listopadu 2012 v 14:40 | Janinka
Když jsem se narodila, babička o mně řekla, že jsem strašně šeredná. Pravda, mohla to říct trochu ohleduplněji, ale když se to vezme kolem a kolem, měla pravdu. Po narození jsem byla malá, chlupatá, černovlasá a ošklivá opice. S odstupem času se téměř nic nezměnilo, jen jsem trochu vyrostla a barva vlasů záhadně vybledla, což mělo za následek, že ze mně byla v jednom roce malá chlupatá blondýnka. Což mě na jednu stranu trochu mrzí, protože se mi černá barva vlasů líbí, na stranu druhou jsem ale vděčná, protože představa mých světlounkých chloupků na rukách v černé variantě se mi nezdá příliš lákavá. To by jste mě taky mohli místo na blogu potkat třeba v ZOO jako raritu v podobě nejtvořivější opice na světě. To je totiž zvíře, které mne dokonale vystihuje. No nemyslete, nejsem tím zrovna dvakrát nadšená a mnohem radši bych byla třeba kočkou, jenže já, jako na potvoru, musím mít zrovna osobnost opičí.

Politické desatero

14. listopadu 2012 v 20:08 | Janinka
Když Pepa umřel, dostal se do nebe. Protože byl celý život poctivý (v dnešní době se tomu říká blbý), byl ochotně vpuštěn svatým Petrem za nebeskou bránu. Pepův pohled upoutala zeď plná hodin.
"Na co tu máte ty hodiny?" zeptal se.
"To jsou hodiny lží" odpověděl svatý Petr. "Každý člověk na světě má jedny a kdykoliv dotyčný zalže, ručičky na hodinách se pohnou."
"Páni! Čí jsou tyhle hodiny?"
"Ty jsou Maruš, vdovy po tvém kamarádovi Lojzovi, nikdy se nepohnuly, to znamená, že nikdy nelhala."
"A čí jsou tyhle?"
"Ty patří vašemu bývalému faráři Antonínovi, pohnuly se za celou dobu dvakrát, takže nemluvil pravdu dvakrát za život.
"Aha. A kde máte Kalouskovy hodiny?"
"V pracovně. Používám je jako větrák..."

Anekdota na podobné téma mne nakopla k sepsání malého Politického desatera, které je zároveň i splněním pátého zadání (téma Požaduji) Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna Usmívající se.

Kam se vytrácí úcta?

24. října 2012 v 18:09 | Janinka
Když mě dnes můj třeťáček ráno neprozvonil, že došel v pořádku do školy a nereagoval na volání ani na zprávu, byla jsem jako šílená. Když jsem po nekonečně dlouhých minutách uslyšela jeho hlas, omlouval se mi, že zapomněl, protože byl v šoku ze zprávy, že kamarádovi ze třídy umřela maminka. Rychle jsem mu jen řekla, ať je na něj hodný a zavěsila. Bylo mi ouzko.

Odpoledne, cestou ze školy, mi synek vyprávěl, jak ten malý osmiletý klučina seděl ve třídě na židli, hlavu schovanou v rukou a položenou na lavici, jak plakal a jak okolo něj poskakovaly ostatní děti a řvaly "Proč ti umřela máma? Proč?"

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, stáhlo se mi hrdlo a já měla co dělat, abych nezačala bulet. Od té doby, co jsem mámou, mě každá takováhle smutná zpráva týkající se dítěte zasáhne víc, než bych si sama přála. S přiškrceným hlasem jsem se synkem pokračovala v hovoru. Vysvětlila jsem mu, že se ke kamarádovi musí v tuhle chvíli chovat ohleduplně, i když to bylo nejspíš zbytečné, protože on je od mala neobvykle citlivý a vnímavý, takže vím, že v tom chumlu bezcitných otravů nebyl. A taky jsem mu řekla, že by bylo fajn, kdyby ty smrady mrňavý od něj příště odehnal, když to nemůže udělat paní učitelka, která ve třídě o přestávce není.

Potratit postižené dítě? To je moje právo!

11. října 2012 v 14:37 | Janinka
A nebo ne?

"To mi zase jednou páni poslanci zvedli mandle" napsala bych, kdyby se mi příčila vulgární slůvka a kdybych nějaké mandle měla. Ale protože žádné mandle nemám a protože moje huba občas potřebuje vypláchnout od toho, co je někdy schopná vyblít (snažím se to mírnit, ale život v drsném kraji jemnocitu zkrátka neprospívá), můžu směle napsat, že mě ta hovada polská poslanecká pěkně rozčílila. Ačkoliv mám z poloviny polskou krev a tuto zem velmi miluji, nemůžu pochopit, co za elitu v této vládě sedí. Ne, že by to u nás bylo lepší, ale poslanci ultrakonzervativní strany "Solidární Polsko", kteří evidentně podstoupili hodně nepovedenou lobotomii mozku v kombinaci s několika sezeními na vypatlátoru, ti se u nás hned tak nevidí. Ale o jejich nejnovějším výplodu až později, nejprve bych chtěla zmínit odpůrce Solidárního Polska, stranu, která si říká "Občanská platforma" a jejíž členové podstoupili pouze to sezení na vypatlátoru. O co tedy jde?

To, že Polsko má jeden z nejpřísnějších zákonů o potratech na světě, je všeobecně známo. Zákon povoluje ukončení těhotenství pouze v případě, že plod je následkem znásilnění či incestu (pouze do dvanáctého týdne těhotenství), pokud plod vykazuje známky těžkého poškožení, jež nejde nijak zvrátit, nebo nevyléčitelné nemoci, která vážně ohrožuje jeho budoucí život, nebo pokud těhotenství ohrožuje život či zdraví těhotné ženy.

Mazlící a pusinkovací pauza nutná!

25. září 2012 v 16:16 | Janinka
Vždy se mi ježí chlupy na zádech, když slýchávám rozhořčené hlasy, které odsuzují matky, jež se rozhodly odložit své dítě do babyboxu, nebo se ho jakkoliv vzdaly s jasnou vidinou, že ho už nejspíše nikdy neuvidí. Sama jsem se takto nikdy nechovala, protože mi to má mysl nedovolila. Není mým stylem odsoudit někoho bez toho, aniž bych měla nejmenší tušení, v jaké životní situaci se dotyčný nachází. Po přečtení celé knihy "Cesta k mým matkám" vím, že mé vnitřní cítění bylo správné, ačkoliv jsem byla nově zděšená zjištěním, do jaké míry za situaci okolo odkládaných miminek a jejich maminek může stát chaotický a místy dosti nefunkční systém...

Máš koule? Tak se o ně starej!

21. září 2012 v 14:02 | Janinka
Včera jsem při čekání u dětské lékařky znechuceně přelétávala očima po tuně papírů a letáků, které tam visí na zdi. Jestli mě něco dokáže prudit, tak jsou to informace, které jsou doplněny milionem vykřičníků a zaškrtány zvýrazňovačem, nejlépe za každým třetím slovem a pro jistotu alespoň třema barvičkama. To pak jednoho dost znechutí vůbec si něco přečíst. Proto mne o to víc zaujal papír, který počmáraný nebyl a já si ho tak mohla bez újmy na zdraví přečíst.
Jakožto matku dvou synů a manželku mne nadpis Máš koule? Tak se o ně starej! nejdříve pobavil a poté zaujal tak, že jsem si doma později vyhledala stránku http://www.maskoule.cz/, která pojednává o problematice "koulí", respektive o jejich nádorových onemocněních. Celkem mne zarazilo, že ačkoliv tento projekt existuje téměř dva roky, ještě jsem o něm neslyšela...

Co jsem chtěla k tomuto tématu napsat, jsem napsala, vše důležité se případní zájemci dozví na výše uvedených stránkách. Jen ještě přidám dva videoklipy, které jsou součástí této kampaně a které rozhodně nemohu vynechat Smějící se.

Jeden, který má pobavit...

Agentka "Mlíčňák"

29. srpna 2012 v 8:01 | Janinka
Moje záliba ve cpaní očí, smajlíků a ksichtíků (odborně zvaná "ksichtofilie" - díky Majku Smějící se) do jakéhokoliv pokrmu mě neopustila ani teď a tak vznikla níže uvedená ptákovina. Pro případné zvědavce, kteří nemají ponětí, jak těžký život mají ksichtofilové a co všechno jejich úchylka obnáší, trpělivě vyčkejte, brzy se tu objeví vysvětlovací článek. A pro nedočkavé - stačí nakouknout do galerie, položky "Mňamky" a "Moje dortíky".

Za barem II #58: Divadelní scénář
Zadání osmapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Vypravěč: Pan Bambula v cizím městě vchází do Mléčného baru.

Bambula: Dobrý den.
Zaměstnanec: Dobrý den, pane, budete si přát? Máme tu velký výběr...
Bambula: Ááááááááá! Uáááááááááááááááááááááá!

Bum. Pan Bambula padá na zem.
Zaměstnanec Mléčného baru ho úspěšně křísí čerstvě vyrobenou sodovkou.

Zaměstnanec: Pane, pane, co se vám stalo?
Bambula: Cccco tttto máte ve vitríně?
Zaměstnanec: No, zákusky, co jiného?
Bambula: A ppproč všechny tak divně zírají?
Zaměstnanec: Ale z toho si nic nedělejte, tady pracuje jedna taková, říkáme jí ksichtofilka. Ona je na tohle ulítlá, všude by narvala oči, ale docela to frčí, tak si jí tu necháváme.
Bambula: Aa-ha. No tak bych prosil dvě ty koule s těma šilhavýma očima, kávu a zmrzlinový pohár.

Vypravěč: Mezitím ve výrobně Mléčného baru...

Ksichtofilka: Tááák, a teď ještě mikrokamerky do očiček, mikročip do podoocáskové kakací dírky a další várka je hotová...


Vypravěč: Nikdo nemá nejmenší tušení, že ksichtofilka je tajně nasazenou agentkou s krycím názvem "Mlíčňák" a že tímto způsobem sbírá materiál pro vládu, kterou nesmírně zajímá stav zažívacího ústrojí obyvatelstva země. Pokud budou výsledky neuspokojivé, což znamená, že se lidé mají relativně dobře a těší se dobrému zdraví, přijdou rázná opatření...

Devět růží za dvacku...

22. srpna 2012 v 20:00 | Janinka
"Dobrý den, já bych si vzala tři růžičky" povídám šedovlasé paní, která už léta a téměř denně stojí na stále stejném místě, kde prodává dary a plody své zahrady.
"Víte co, dejte mi dvacet a vezměte si je všechny, alespoň to nebudu tahat zpátky domů, souhlasíte? Vy je dobře obstaráte..."
A tak mám místo tří malých růžiček za patnáct kaček kytiček najednou devět a za dvacku. No nekupte to. Jen netuším, kde paní vzala jistotu, že kytičky dobře obstarám. Já, u které doma přežívá akorát jedna palma. Měla jsem velikou radost a v duchu přemítala, jak se vypořádám s dnešním úkolem, a to vytvořit květinovou dekoraci na stůl. Před očima jsem viděla malou hranatou skleněnou vázu, v ní kamínky zalité vodou a na nich plovoucí tři růžové květy.

Cestou domů jsem potkala Míšu, bývalou kolegyni z práce, kterou jsem měla velmi ráda a která má stejně starou holčičku, jako já kluka. Odpověď na obyklé "A co, jste zdraví?" jsem nečekala a upřímně, byla jsem velmi zaskočená a v tu chvíli mi to podlomilo kolena. Ne, nesjou zdraví, holčička, která se narodila předčasně, má obrnu, prognózy jsou špatné. Na první pohled vypadá děvčátko vesele, jestli má kromě těla nemocnou i duši, se neví, možná nikdy nebude chodit a zatím má prokazatelně neodstranitelnou oční vadu.
Do očí se mi začaly drát slzy, sevřel se mi krk a nemohla jsem skoro mluvit, bylo mi z toho moc smutno. Místo, abych já utěšovala a podpořila onu maminku, skoro to vypadalo, že mě bude muset utěšit ona. Nakonec jsem to ustála, ale bylo mi ouvej. Tvořivá mě pro dnešek přešla a tak jsem růžičky jen seřízla a nasázela je naprosto nekreativně do vázy.

Teď, večer, už je lépe, ale trhat hlavičky růžím se mi stejně nechce.
No co, v jednoduchosti je krása.

Za barem II #53: Květinová dekorace
Zadání třiapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Pomyslně posílám Míše...

Dávají do hambáčů drogy?

31. července 2012 v 15:23 | Janinka
Za barem II #31: Mekáč nebo KFC?
Zadání jednatřicátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Zadání "napsat úvahu o problematice fastfoodů a navrhnout řešení zdravějšího rychlého občerstvení" mi po ránu lehce pokazilo náladu a potěšilo mne opravdu pramálo. Za prvé, musím u toho přemýšlet a za druhé, jak můžu psát o problematice něčeho, v čem ve své podstatě vlastně problém ani nevidím? Jediný problém, který by se měl podle mého urychleně řešit, je nedostatečná čistota toalet a chybějící utěrky na ruce v těchto zařízeních. A pak taky nekonečné fronty u pokladny... Víte, jaké to je, když máte sakra hlad a jako na potvoru má těch pět lidí před vámi u sebe další čtyři členy rodiny a každý z nich chce něco jiného a od všeho minimálně třikrát??

Dost žertů. Zeptáte-li se lidí na jediný opravdový problém, který se týká fastfoodů, většina vám odpoví, že se skrývá v nedostatečném používání mozku těch, kteří se touto formou stravují více, než je záhodno, řekněme několikrát denně, denně, obden. Nebo se vám také dostane moudré odpovědi, že je u nás malá osvěta týkající se zdravého stravování. Zeptáte-li se ale mého muže, odpoví vám, že příčinou ohromné popularity těchto zařízení bude nějaká droga, kterou do každého svého pokrmu přidávají, protože jinak není možné, aby vám tekly sliny pokaždé, když vidíte fastfoodovou nabídku a aby jste se do těch, přepáleným olejem páchnoucích domečků, tak rádi vraceli. A já mu to docela i věřím, stačí se podívat na jeho nepřítomný a slastný výraz, když do sebe u "Strýčka Meka" souká Big Tasty Bacon... Upřímně, nedělám si žádné iluze, na mně musí být pohled úplně stejný, ne-li horší.

Kozoidní biondifobie

31. července 2012 v 10:43 | Janinka
Vážení a milí, jako spoustu z vás, i mně postihlo toto závažné onemocnění. Bohužel, dle vyjádření lékařů, v té nejtěžší možné formě, která se odborně nazývá "Kozoidní biondifobie" a je mutací klasické biondifobie, jejíž příznaky si můžete přečíst ZDE a syndromu "Kozy na titulku", o němž se můžete dozvědět více v komentáři číslo 350 ZDE.
K mé smůle, jak jinak, se však syndrom "Kozy na titulku" u mne vyskytuje v unikátní a několikrát zmutované formě, nad kterou žasne celá odborná veřejnost.
Lék na toto onemocnění, jehož výroba by byla velmi jednoduchá a vcelku levná, prozatím, z důvodu nezájmu o zachování psychického zdraví podobně postižených, neexistuje...
Prosím, držte mi pěsti, ať mne tato choroba brzy opustí, neboť má mysl strádá a buňky šedé mozkové chřadnou...

Tramtadýdatramtadá

2. července 2012 v 16:34 | Janinka
Tramtadýdatramtadá, na vědomost se velectěnému čtenářstvu dává, že z rozhodnutí Janinky, královny blogozemě Mozkovnie, se dnes 2. července, léta Páně MMXII, na počest Lucerny, výherkyně níže vyobrazených cetek, rozhlaholí zvony a všichni obyvatelé země (takže já) se budou veselit, tančit a hodovat.

No a co, tak mi z toho vedra hrabe. A komu ne? Smějící se

Lucerna v Korálkové soutěži se svým tipem, že na soupravy bylo použito 800 korálků, byla skutečnému počtu 797 korálků ze všech tipujících nejblíže a proto jí sady právem náleží. Velká gratulace výherkyni, čest poraženým, jakmile obdržím zprávou autorovi adresu, posílám! Usmívající se

"Porod-lávstory"

2. června 2012 v 11:13 | Janinka
To vám takhle jeden mlaďoch úplně zblbnul do holky svých snů. Jenže holčina ráda provokuje a užívá si pozornosti a tak laškuje a baví jí dělat štráchy. Po jedné takové flirtovací chvilce, kdy mu milá zabouchne dveře od domku před čumákem, si rozesmutnělý mladík sedne na pařez v lese a bulí. Slzy se mu z očí valí jako z prasklého vodovodního potrubí, protože si myslí, že o něj dotyčná nestojí. Jeho kamarád ho najde přesně v tomhle stavu a tak ho zajímá, co se jako děje. Zamilovánek achá a vzdychá, vylíčí mu svoje vizionářské plány s dámou a kamarád se té hromádce fňukajícího neštěstí rozhodne pomoci.

Já, matka...

27. března 2012 v 14:05 | Janinka
Syrově, bez kudrlinek, aneb jak to chodí u nás doma...

Kráva a Valentýn

13. února 2012 v 13:47 | Janinka
Dnes jsem narazila na naprosto skvělý a vtipný videoklip, o který se s vámi, pokud ho neznáte, prostě musím podělit.
Klip se jmenuje "Kráva" a jeho protagonistkou je úžasná blondýnka (ano, stejně jako blbé mohou být blondýnky i úžasné Smějící se), textařka, herečka a podle zpěvu to vypadá, že i zpěvačka - Barbora Poláková. Text písně se točí okolo svátku svatého Valentýna a zcela vystihuje můj pohled na tento svátek. A protože mi to nedá a jsem cynik od přírody, musím k tomu něco málo napsat.

Motolice :)

9. února 2012 v 7:38 | Janinka
Už je mi mnohem lépe, mozek začíná fungovat a myslet, pozornost taky udržím a nohy a ruce už nejsou lemroidní. A hlavně se mi vrací humor, tak raději píšu hned po ránu, než mě zase přejde a než se na mně nalepí únava. Omlouvám se těm, které jsem vylekala, ale vězte, že jsem víc nenapsala, protože jsem se prostě na víc nezmohla.

Máš kozy až na zem!

18. ledna 2012 v 14:57 | Janinka
Můj syn, coby dítko předškolkové, byl snem snad každé matky. Bystrý a inteligentní. Poslouchal, nezlobil, nelhal, za ruku chodil. Zdravil, ostatním dětem bez řevu půjčoval hračky, nic neničil, neodmlouval. Bavilo ho doma pomáhat s vařením, rád tvoříl (moje tvořivé já plesalo radostí), po zdech nemaloval a co je sprosté slovo, nevěděl. Někdy to sice přeháněl s upřímností ("Mami, ten pán strašně smrdí!"), ale co, alespoň ostatní věděli, na čem jsou. Roztomilá tvářička s krásnýma očima jen umocňovala tu dětskou nevinnost.

Po nástupu do školky byl pořád bystrý a inteligentní. Pořád mě poslouchal, nezlobil, za ruku chodil, zdravil. Ale stačilo pro něj přijít do školky trochu dřív a postavit se u dveří tak, aby mě neviděl a...
Měl to hošík pěkně pošéfovaný. Holčičky ho v dětské kuchyňce obskakovaly a on se tam rozvaloval jako paša. No co, s dětmi do té doby moc v kontaktu nebyl, tak ať pozná, jak se to s těma ženskýma vlastně má.
Po pár dnech ve školce přišel domů a začal si stavět z LEGA "střílítko". Ano, já, zaostalá matka, jsem mu v jeho čtyřech letech zatajila, že existují zbraně a tak si vymyslel svůj vlastní název... Aby nebyl pro ostatní školkové "znalce" terčem posměchu, vysvětlila jsem mu, že "střílítku" se správně říká pistole a protože se ptal, k čemu to vlastně je a proč se z toho střílí, v rámci možností jsem mu to vysvětlila. Jeho nevinné smýšlení se pomalu, ale jistě, začalo měnit.
Další tři roky jsem trnula, o jaké "znalosti" bohatší příjde ze školky domů. A ono nic! Sem tam nějaká blbinka nebo slovíčko, pro které si ani já někdy nejdu daleko, ale jinak nic.

První třída byla pohodová, taková "poškolková" atmosféra. Takže blbiny, které se vyváděly ve školce, se děly i tady. Ovšem přibyly prapodivné hry ve formě trapných otázek...

"Chodíš do Billy?"
"Potkals' tam debily?"

"Chodíš do kostela?"
"Bojíš se Lucifera?"

"Chodíš do krámu?"
"Bojíš se salámu?"

...na které jsem musela odpovědět ano/ne. Poté mi bylo tlesknuto před očima a když jsem se lekla a zamrkala, znamenalo to ano a to i v případě, že jsem před tím odpověděla ne, takže jsem vlastně byla za lhářku. Nerozumíte tomu? Ale to nic. Ve druhé třídě začalo přituhovat...

"Mami, řekni pes!"
"Pes."
"Nemel a jez!"

"Hmmm..."

"A řekni zatáčka!"
"Zatáčka."
"Máš v posteli miláčka!"

"No to by stačilo, ne?"
"Mami, ještě jednu, prosím!"
"Tak jo."

"Řekni bazén!"
"Bazén?"
"Máš kozy až na zem!"

Víte, když si tak oživuju ty vzpomínky, docela se začínám děsit toho, co asi příjde ve třídě třetí... A ještě více toho, s čím mi příští rok začne chodit ze školky synek druhý, který je, až na tu bystrost a nechutnou roztomilost, pravým opakem svého sourozence...

21.12.2012 aneb "Svět je celý naruby, komu dáme do huby?"

3. listopadu 2011 v 21:21 | Janinka
Díky neúprosně se blížícímu konci Mayského kalendáře se poslední dobou začaly šířit z médií tuny zaručených a pravdivých zpráv o konci světa. Kamkoliv nakouknu, tam na mně vybafne ultramegakatastrofa, vražedná kometa nebo šikující se UFO. Kdo se ale v té záplavě tak rozporuplných informací má vyznat? Vy by jste byli moudří z poznatků, které se ke mně během pár měsíců dostaly?

Úplně první informace, kterou jsem zaregistrovala a která by mohla mít co dočinění s koncem světa, souvisela s kometou Elenin. Srazí se se Zemí, zvedne ohromnou vlnu tsunami a my se utopíme. Nedlouho poté se však vyrojily informace, že když k nám tahle milá Elenin přiletí na návštěvu, ohromným horkem se voda vypaří a svět sice bude zaplaven, ale lávou, která se vyřine z nitra Země. Super, takže se neutopíme, ale usmažíme.

Ukradl mi pastelku. Zmaluju mu prdelku?

15. října 2011 v 23:32 | Janinka
Ne, nezmaluju, i když ruka mě svrbí. Nejdřív by to slíznul můj druhák, protože moc dobře ví, že pastelky a fixy patří do kelímku na stole až úplně ke zdi. Pak by jedna přistála mladšímu, kterému je necelý rok a půl, protože moc dobře ví, že po zdech se nemaluje. A tím třetím potrestaným hříšníkem bych byla já, protože jsem zase ignorovala "TO TICHO".

Plešatý Pilus

28. srpna 2011 v 8:13 | Janinka
Když se stálo ve frontě na rozum, asi jsem díky své plachosti byla na úplném konci, protože to vypadá, že mě všichni předběhli. Nebo jsem tu jediná, kdo nechápe, proč slovo složené z vlny, ničeho, maličkosti, udělání či čeho všeho ještě znamená "něco bezvýznamného"?
I když ono to s tou vlnou, ničím, maličkostí či uděláním nebude tak žhavé. Nebyla jsem líná a udělala si rozbor slova Floccinaucinihilipilification a s pomocí několika latinských slovníků hledala a překládala. Hlavu jsem z toho měla jako přefouknutý pouťový balónek, protože co slovník, to jiný význam slova. Ale dílo se nakonec zdařilo, takže vám mohu představit jedinečný překlad...

Nenapravitelný romantik?

22. srpna 2011 v 15:10 | Janinka
Za barem #52: Svatba snů
aneb
"Doufám, že nezůstaneme jenom u toho snu :)"

Kadibudka a patálie s hajzlpapírem

18. srpna 2011 v 12:24 | Janinka
Kromě kadibudkového vyprávění, které vás nemine, jsem se také dobrovolně rozhodla sama sebe společensky znemožnit a zveřejnit historické foto mé postpubertální maličkosti v poměrně choulostivé situaci. Za náhlý příval exhibicionismu může pravděpodobně to, že dnes vypadám úplně jinak a tak se nemusím bát, že mě někdo pozná a bude na mně na ulici hulákat "Jééé, to je ta trubka z kadibudky!" Na svou obranu však musím uvést, že před objektivem jsem se neocitla dobrovolně, protože akce "Hon na Janinku" byla velmi zákeřná a nečekaná. A zkuste tomu paparazzimu něco udělat, když zrovna to... tento...Smějící se

Rooibos

15. srpna 2011 v 15:17 | Janinka
Za barem #46: Kouzelný lektvar
aneb
"Chceš potěšit Janinku? Dej jí tuhle "bylinku" :)"

Tradiční české cukrovinky

1. srpna 2011 v 10:55 | Janinka
Za barem #28: Výrobci tradičních českých cukrovinek
aneb
"Není nad to z pekáče dlabat horké koláče :)"

Dobroučký, slaďoučký :)

1. srpna 2011 v 10:55 | Janinka
Internet zatím jede, tak proč toho nevyužít, že jo? Smějící se

Za barem #27: Proč nám chutná sladké?
aneb
"Čokoláda? Tu já ráda..."

Offline

30. července 2011 v 20:38 | Janinka
Moji milí blogoví pisálkové,

nebudu chodit kolem horké kaše, věc se má takhle - od pondělí nejspíš budu pár týdnů, možná měsíců offline.

Zbourali ho, šupáci!

29. července 2011 v 9:46 | Janinka
Za barem #24: Mléčné bary ve vašem okolí
aneb
"Nikdy se nevrátí pohádka mládí :o)"
 
 

Reklama