Tchýněstory

Matka s dcerou, co mě serou

25. března 2015 v 19:48 | Janinka
Aneb jablko nepadá daleko od stromu...

Už to vypadalo, že rubrika Tchýněstory pomalu spěje ke svému zdárnému konci a že tu budu psát achavý článek o tom, jak se všichni zase milujeme a jak se náš vztah vrátil do zajetých kolejí. Pravda, kolejím sem tam zrezivěly šrouby, takže ty teď nevypadají jako "mám tě ráda", ale spíše jako "snesu tě vedle sebe, aniž bych si myslela cokoliv o tvé vraždě, případně prdeli".
A jak jsem si tak pomalu chystala smuteční řeč k této rubrice, v nečekaný moment vše ozářila jiskřička naděje, že by tomu tak nemuselo být. Tedy, ona to nebyla jiskřička, byl to středně velký zážeh z plamenometu.

Dobrovolný hasič

4. listopadu 2014 v 17:12 | Janinka

Můj polovičák nedávno přišel s revoluční myšlenkou - jeho máma je dobrovolný hasič. Kdysi možná hasila cizí požáry opravdu nezištně, když bylo potřeba, pomohla, jen tak, pro dobrý pocit. Teď ale dospěla do stádia, kdy si ty požáry sama zakládá, z povzdálí je se vzrušením sleduje, pak přiběhne, sama si je uhasí a vše završí ukojením svého ega, když se jí dostane poplácávání po ramenou "tý jo, ty jsi fakt dobrá!"

Paranoia a obludné bludy...

22. srpna 2014 v 18:47 | Janinka
...nejsou výsledkem kudy z nudy, aneb vy(b)lejvání srdíčka a mozkovny počtvrté.

Můj milý polovičák se řídil radou z magistrátu a nehodil záležitost se sektářským táborem, bláznivou babičkou a jejími dalšími šílenými výmysly za hlavu. Na oddělení sociálně právní ochrany dětí si po zdlouhavých byrokratických nesmyslech a pravidlech pořídil a zaplatil kopii celého spisu, kde bylo zaneseno každé vyřčené či napsané slovo mé tchýně.
Po přečtení toho všeho se mi chtělo zvracet, pumpa mi bušila nad rámec své kapacity a chvíli jsem se skutečně obávala, že to holka nerozchodí. Útržky ze spisu se mi dlouho honily, a vlastně stále ještě honí, v mojí mozkovně. V zápisech se často opakovalo, že babička "se opět rozhovořila o širší rodině" nebo "se opět zaměřila na rodiče nezletilého". Téměř ve všech případech z jejích slov vyznívala snaha nás, rodiče, nějak pomluvit, poškodit či ponížit. Bylo to zlé. A bylo to bolavé.

Zneužívání hypnózou a další obludnosti

3. srpna 2014 v 13:36 | Janinka
Táborová šou pokračuje, asi budu brzy potřebovat odbornou pomoc aneb vy(b)lejvání srdíčka i mozkovny potřetí.

Další šílený výplod mé tchýně tedy spatřil světlo světa. Pro další vývoj této situace se jen čekalo, až se vrátí naše dítko z tábora, protože nás na magistrátu čekal společný "výslech". A tam už jsme jen znechuceně poslouchali a vysvětlovali...

Dle informací, kterými nás paní z úřadu zásobila, započala tchýně svojí záchrannou akci u státní zástupkyně. Ta jí na její historku buď skočila, protože to byla známá jejího přítele, nebo se jí chtěla zbavit a tak jí odeslala na oddělení sociálně právní ochrany dětí. Paní z odboru se původně touto záležitostí nechtěly vůbec zabývat, nicméně tchýně trvala na tom, že má ohlašovací povinnost, že toho chce využít, že už má sepsanou stížnost a že hodlá, mimo jiné, podat trestní oznámení. To jí naštěstí dámy rozmluvily a když se rozpovídala, nevěřícně na ní zíraly. Skutečně sekta?

Já mám hlavu jako dýně...

26. července 2014 v 15:00 | Janinka

...může za to moje tchýně, aneb vy(b)lejvání srdíčka i mozkovny podruhé.

Po akci "Párek v rohlíku" nikdo ani v nejmenším nevěřil, že by chyba mohla být na jiné straně, než na té naší, obzvláště tchýnina dcera s přítelem byli aktivisté k pohledání. Jaké bylo jejich překvapení, když jim zanedlouho vyvedla několik podobných kousků. Tenkrát ve své situaci rozčileně tvrdili, že je blázen, ale po čase zapomněli. Stejně, jako my, uchlácholeni tím, že za vše mohla nevhodně zvolená kombinace léků na srdce, šítnou žlázu, případně artrózu a nějakého toho zobu na nervy či jinou chorobu, který si sama tchýně běžně ordinovala. Špatné vzpomínky se vytratily a vztah byl jako dřív, kromě toho, že můj polovičák její návštěvy a povídání občas nezvládal.

"Víš, Jani, to její žvanění je někdy stejně výživný, jako když by mi vyprávěla, jak šla ráno na záchod, zatlačila, vykadila se, popsala strukturu, barvu a tvar hovna, kolika papírky si utřela zadek a jak spláchla. Prostě o hovně."

Chápu ho, potřebuje akčnější téma, informace, kolik kde co stojí, "drbání" ostatních nebo popisování "dobrých skutků", které vykonala, ho drtí. Poslouchá se to o to hůře, vycházejí-li tato slova od osoby velmi chytré a vzdělané, se kterou dříve vedl rozhovory příjemné a skutečně "na úrovni". Zřejmě pro mou vrozenou diplomacii mi její klíny do hlavy většinou jedním uchem vešly a druhým vzápětí odešly. I tak mi ale v mozkovně utkvěla spousta informací, které jsem snad ani vědět nechtěla a které kdyby vyslechli jejich aktéři, zvrátili by se nejspíše vzad. Nicméně zkušenosti mě naučily nevěřit jí, co se týká zaručených informací, ani její falešný zuby, většinou si totiž danou situaci tak dlouho přehrávala v hlavě, až z ní vznikla úplně jiná, kterou pak brala jako tu prvotní.

I přes tuto mouchu, nebo spíše vypasenou masařku, jsem jí měla na české poměry a zvěsti šířící se okolo tohoto "druhu" ráda. Dalo by se i říct, že mi byla takovou druhou mámou. Kdykoliv se mě na ní někdo zeptal, nemohla jsem říct špatného slova - pomáhala nám, měla ráda nás (nebo jsem si to alespoň myslela) i naše děti, i když je pravda, že poslední dobou upřednostňovala prvorozeného, což bych začala nejspíše řešit, pokud by to trvalo delší dobu. Ale zatím žádný extrém, chci tím říct, že jsme neměli nejmenší problém. Až do začátku prázdnin.

Moje tchýně není svině...

21. července 2014 v 19:49 | Janinka

...jen je asi tak trochu nemocná, aneb vy(b)lejvání srdíčka a mozkovny poprvé...

Celá patálie začala kdysi dávno babičkou mého polovičáka. Jako její vnouček tenkrát s úžasem naslouchal jejímu vyprávění o tajných agentech a superšpiónech, o tom, co s nimi prožila a obdivoval a trochu i záviděl, jak báječně dobrodružný život to vede. Když byl trochu starší a dozvěděl se, že babička trpí bludy, byl zklamaný, že to, že jeho máma a táta unesli ve svatební den letadlo, není pravda a taky pochopil, proč se jeho rodiče od babičky odstěhovali jak nejdále to šlo.

V pokročilém věku se babička dostala do domova pro seniory, kam, kvůli své psychické poruše, paranoidní schizofrenii, vůbec nepatřila, nicméně díky druhému zesnulému manželovi byla zámožná a tak se místo našlo. Za úplatu. Jmění se babičce podařilo ve velmi krátké době rozházet, pravděpodobně na další úplatky za menší donáškové služby - jako velmi těžká diabetička s mnoha dalšími zdravotními problémy si i přes svou nemoc dopřávala pečená kuřátka a dorty v množství, které by porazilo i zdravého člověka. Ke konci života se zjistilo, že zřejmě díky podvodu ze strany zaměstnanců domova či úřadu žádné další jmění ani nemovitost již nevlastní, a tak má tchýně, jako její jediná dcera, jak se říká "utřela nudli".
 
 

Reklama