Tvoření - podzimní

Podzimní skřítkovský věnec

4. listopadu 2018 v 11:05 | Janinka

Za oknem je pošmourno, šedivo, mlhavo, větrno, po dešti blátivo a blog a jeho (ne)fungování mě ne pomalu, ale s naprostou jistotou dovádí k šílenství a zákeřným myšlenkám. Na tuhle prapodivnou náladu mi vždy nejvíce pomáhalo tvoření, a tak jsem si sedla, na stůl vytahala materiál z bordeltvořící skříně a pustila se do toho. A když už nemám moc chuť smát se já, zakomponovala jsem úsměv alespoň do toho podzimního věnce Usmívající se.

Babičkovská dýně

9. října 2018 v 9:06 | Janinka

Letos, pod vlivem mediální masáže, jsem se poprvé rozhodla uvařit dýňovou polévku. Koupila jsem na ní překrásnou muškátovou dýni, k tomu další ingredience, které prý zaručeně způsobí strávníkům explozi chuťových buňek a dala se do díla. Pečlivě jsem vydlabala dýni (protože jsem žena praktická a slupku jsem chtěla použít na podzimní tvoření) a pak podle superúža receptu polévku uvařila. Výsledek mě opravdu překvapil - překrásně voněl a vypadal jako svíčková. Škoda, že tak i nechutnal. Polévková omáčka skončila v odpadní rouře, ale toho Bohdá nebude, aby Janinka z boje utíkala a házela dýni do žita. Gurmánským pokusům není zdaleka konec, polovičák mi ze svých cest přivezl osvědčený recept od paní domácí, po jejíž pikantní dýňové polévce s klobáskou se může utlouct.

No, tak alespoň že mi zbyla ta vydlabaná slupka na to tvoření. Hezky jsem si s ní vyhrála, vyřezala, nazdobila. Kráska to byla. Ale vy ji v denním světle bohužel neuvidíte. Ono když si vzpomenete vyfotit ji až po několika dnech a poté, kdy v ní hořela svíčka, má taková dýně do krasavice daleko. Postupná deformace proběhla v několika fázích, rozštěpem horního patra počínaje, přes ztrátu jediného zoubku a zapomenutím vložit si do úst zubní náhradu konče. No nic, ve tmě se to ztratí. Neztratilo. I v té tmě vypadala v poslední fází svého života jako to největší ubožátko ze všech. Letos nám prostě ta dýňová spolupráce tak úplně neklapla Usmívající se.

Den první
Jediný normální obrázek letošní dýně...

Půlmelounek a Halloween

13. října 2015 v 17:31 | Janinka
Tento článek bude tak trochu výjimečný, maličko oslavný, hodně děkovný, krapet vážný, slib porušující a kecavý i tvořivý zároveň.

Proč výjimečný, oslavný a děkovný? Pokud nás v nejbližších hodinách nevyhladí mimozemšťané nebo my sami sebe atomovkou, zavítá dnes večer nebo zítra ráno na můj blog jeden návštěvník, který si zaslouží pozornost. Přesněji, nebude asi jenom jeden, ale zrovna tento bude něčím výjimečný. Bude mít číslo 500 000 a já mu začala familierně říkat Půlmelounek. Tímto bych tedy chtěla milému Půlmelounkovi poděkovat za unikátní návštěvu a zároveň mu poslat můj oblíbený neviditelný metál a děkovný list k tomu. Doufám, že z toho chudák nebude dlouho škytat.

Krom Půlmelounka bych chtěla poslat převeliké díky všem návštěvníkům, kteří na mé stránky za ty roky zavítali. Ať to bylo náhodně či úmyslně, na chvilku nebo hodinu, jednou nebo stokrát, z Čech nebo z Etiopie. Velice si cením každého komentáře a trpělivosti, kterou jste s mými výlevy/výplody/výtvory měli a vážím si zpětné vazby, kterou se spoustou z vás mám a která v některých případech přerostla v přátelství.
A aby toho děkování nebylo málo, jedno veliké speciální si zaslouží tvořilky a tvořílkové z početné patchworkové základny, bez níž by nikdy půlmelounek nebyl.

Ještě jednou vám tedy všem děkuji za vaši přízeň a přeji vám i sobě, aby jste si u mně vždy našli ten svůj šálek kávy, případně čaje :-).

A proč slib porušující? Proto, že to tu už dlouho nebylo a že se s tím něco musí dělat. Jo, zase jsem kecala, že s pícháním alias falešným patchworkem definitivně končím. Jenže tentokrát jsem v tom byla úplně nevinně, protože jsem k tomu byla při úklidu tvořící bordelskříně donucena! Začalo to tím, že jsem se jen chtěla zbavit zbytků materiálu, jako jsou stuhy, špendlíky, polyvejce a polykoule. Původně jsem je chtěla dát druhorozenému, jenže víte, co s nima dělá? Na těch nebohých polystyrenových prefabrikátech praktikuje tužkou a propiskou vúdú! Jsem pro každou blbost, ale tohle bylo i na mně moc, takže mi nezbylo nic jiného, než se pod vlivem soucitu s tou neživou hmotou překonat a obětovat. A výsledek?

Tvoření jako za starých časů. Vážně jsem si myslela, že co jsem v tomhle oboru mohla vymyslet, jsem už vymyslela, vytvořila a předala dál. Opak je pravdou a tak vznikla do pokojíčku série deseti méně či více strašáckých kousků ála Halloween. A jo, klidně se přiznám, moc jsem tomu píchání tentokrát nedala, spíše jsem se soustředila na "fasádu" Smějící se.

Jen tak na okraj - které polyvejce má vaše největší sympatie?

Babička na zabití

24. září 2015 v 14:21 | Janinka

A zase ta babička...
Alle co se divím, už jsem si měla dávno zvyknout, že všechny důležité informace pečlivě ukrývá a ventiluje jen ty bezvýznamné tak, aby zakamuflovala ty podstatné. Někdy si říkám, že musím být úplně blbá, protože jak jinak mi mohlo uniknout, že je téměř slepá? Nepořádek v bytě a několik centimetrů tlusté krajíce chleba jsem si chybně přiřadila ke stáří a nemotorným rukám, mohutně podporována babiččiným tvrzením, že už jí fakt to uklízení nebaví. Ale jedno se jí musí přiznat, ty její kamufláže, to je něco, ta být špiónkou nebo zločincem, byla by na ní radost pohledět!

Ještě, že si tuhle tajnůstku nenechala tak úplně pro sebe a byla odeslána lékařkou na oční, kde už to šlo jako po másle. Po třech týdnech má za sebou dvě operace šedého zákalu na obou očích, vidí jasně barvy a tvary a achá u toho jako malé děcko, protože se konečně může dívat na televizi a ví, co v ní dávají a co tam těmi malými písmenky dole píšou. A já achám s ní, byť jsem maloučko nakrklá, páč ona, na rozdíl ode mě, ta písmenka přečte bez brýlí. Ke svým 88 narozeninám si tak nadělila nová očka a já doufám, že si náš barevný narozeninový dárek patřičně vychutná Usmívající se.

Krabička ložnicová

12. října 2014 v 15:11 | Janinka
Prázdné krabičky na kapesníky jsou u nás doma věčné téma. Drtí mě, že hlavní "doplňovačkou" jsem já a že nikdy nikoho jiného nenapadne ty zatracený krabičky nakrmit. Na mojí otázku "Proč?" mi můj drahý odpověděl:

"Já nevím, co se rozčiluješ, já s tím problém nemám. Když tu krabičku nechám dostatečně dlouho prázdnou, tak ona se stejně po nějaký době sama doplní!"

No nezabili by jste ho? Smějící se

A tady je poslední do sbírky, ložnicová.
Dokončila jsem ji včera a další už nebudou, víc místností zkrátka doma nemáme Usmívající se.

Falešný patchwork - svícen, návod

15. září 2013 v 15:08 | Janinka
Slíbila jsem, fotila jsem, žádné dlouhé povídání, jdeme rovnou na píchání Usmívající se. Tedy až po dvou důrazných varováních...

Za prvé - vy, kteří nesnesete skřípavý zvuk řezajícího se polystyrenu, v zájmu zachování zdravého rozumu ani článek neotvírejte! Smějící se
Za druhé - píchnete-li se špendlíkem a i když to vypadá, že vám krev neteče, přestaňte pracovat a raději si pořádně prohlédněte prsty. Chápu, že závislost na patchworku je veliká, nicméně ty nadávky, které později vypustíte, protože zjistíte, že na téměř hotovém výrobku ve čtvrté řadě máte kapičku krve, vám na eleganci nepřidají. Zapomeňte na patchwork a dojděte si pro náplast, ono takové zpětné rozebírání, praní a sušení stuh, když zrovna máte poslední kousek a nemáte náhradní, je víc nervydrásající, než cesta k lékárničce a zpátky Smějící se.

A teď tedy konečně, jak si něco takového vyrobit?

Falešný patchwork, svícen

12. září 2013 v 16:02 | Janinka
Tak jsem si myslela, že jsem s tou "Vúdú" píchací technikou vyrobila snad všechno, co šlo. Tedy kromě stromečku, andílka a dalších snad budoucích výtvorů, které mám ještě na virtuálním skladě. Jenže! To jsem zase jednou někde šťourala a brouzdala a našla tyhle svícny. Ty zapříčinily, že se moje mozkovna rozjela na plné obrátky, neboť inspirace to byla báječná, jenže svícínky na obrázcích pro mně byly naprosto nepřijatelné a nepoužitelné. Nejsou ošklivé, chraň Bůh, jen si nedovedu představit U NÁS DOMA jen tak položit na polystyren a mašle SVÍČKU! Smějící se
A tak se zrodil nápad hodný naprostého masochisty, čili mně...

Tak dlouho Janinka dloubala a dloubala, až vydloubala, co potřebovala...Smějící se

Pomoc, nemůžu píchat!

1. října 2012 v 16:37 | Janinka
Není na světě nic krásnějšího, než když jste skroucení do prapodivného tvaru v křesle (ale v koutku duše máte stejně radost, že se do něj ještě vejdete), teče vám z očí, vaším věrným společníkem už je nějakou dobu odporná zelená nudle u nosu, protože kapesníky jsou metr od vás, když vás bolí i to, co normálně nebolí, když o opěradlo rozpláclý koutek úst povolí a ven se pomalu táhne slina a do toho všeho příjde vaše dítě, chvíli na vás kouká, hladí vás po hlavě a povídá "Maminko, ty jsi tak roztomilá, jsi hezká, víš to?". A nic za to nechce a vám to hlava nebere, protože víte, že vypadáte jako týraný případ pro sociálku.

V tu chvíli je vám báječně a je vám úplně jedno, že vás od rána točil, že do vás celý den hučel ty svoje binární kódy a obsahy megabajtů od Bůh ví čeho, elektrotermíny a detailní popisy svých vynálezů, že vám manžel na vaše právě zakoupené a vysněné boty řekl, že "Jsou dobrý, ale že když by jste si k nim pořídili i širák a kord, tak by jste mohli na maškarní za d'Artagnana". Že vám opět dorazila domů půl hodiny předem (ne)ohlášená návštěva, což je jedna z mála věcí, která vás opravdu drtí, i když si vlastně nemáte na co stěžovat, protože ona návštěva většinou dá vědět, když už k vám míří. Že nemůžete tvořit svoje oblíbené píchané výtvory.

Ale dost už fňukání, představuji vám nejnovější výsledek špendlíkopíchání Smějící se, který vznikl o chlup dříve, než mi zatuhly prsty.

Pro příznivce falešného pachworku přidávám na TUTO stránku všechny mé návody a inspirace na toto téma Usmívající se.

A zase to píchání - falešný patchwork, věnec :)

17. září 2012 v 20:41 | Janinka
...aneb falešný patchwork se mě ještě nepustil a tak tu můžu směle vystavit výsledky jeho ovlivňování. Tentokrát jsou to věnce, dva podzimně laděné a jeden vánoční, který měl být původně také podzimní, leč výsledek tomu moc neodpovídá Smějící se.

První podzimní...

Jak mi krysy sežraly vílu...

5. září 2012 v 17:32 | Janinka
Stejně, jako naše vánoční polystyrenové koule, potkal minulý rok podobný osud i mojí "Podzimní vílu". Sežraly jí ve sklepě krysy. Tedy, ony jí nesežraly, jenom jí ohlodaly klobouk, hlavu a taky jim děsně chutnala ta papírová jablka a silonová ponožka, kterou měla víla kvůli barvě přetaženou přes hlavu (ne, vážně nemám žádnou "silonovou" úchylku Smějící se). Jo, a taky jí pokadily.
Tahle víla byla moje srdcovka, protože to bylo moje první "tvoření", ze kterého jsem měla opravdu radost i přes to patrné začátečnictví. Tenkrát jsem, coby amatér, žádnou tavnou pistolku neznala, všechno držely pohromadě špendlíky a pořádné lepidlo. Tedy až do té doby, než se k víle prokousaly skrz krabici ty bobkující smradlavky.

Nu, čest tvojí památce, milá vílo. A teď už konec smutnění, musím vymyslet, co si místo tebe posadím na stůl...

Po víle mi zbyl jenom obrázek...

Kusudama podzimní

20. listopadu 2010 v 13:13 | Janinka
Kusudama je jedním z typů japonského umění Origami. Správně mají být tyto nádherné květiny z papíru pouze z pěti dílků a slepeny k sobě tak, aby vytvořily jednu velikou ozdobnou kouli. Já je dělám z šesti dílků, doplním korálkem a připevním k obalenému drátku. Takže to vlastně dělám úplně blbě, ale mně se to prostě více líbí takhle Usmívající se.

Návod na výrobu kytiček ZDE .

...
 
 

Reklama